Jak ministerstvo komunikuje se zdravotníky?

Mnoho informací ještě neznamená výhodu

Neznám politika, který by nedeklaroval svou touhu komunikovat a radit se s veřejností. Jsme občanskou společností. A je to prostě tak, že někteří občané, jsouce právě u demokraticky nabyté moci, mají vizi, kterou shledávají užitečnou, a jiní občané tuto vizi nesdílejí, neboť jim přijde občansky neužitečná či užitečná jen pro některé občany. I když bude více občanů o oné vizi více komunikovat a radit se, nelze očekávat, že od ní vizionáři ustoupí nebo že se jí oponenti nadchnou. O touze radit se je slušné poklábosit, ale snad, proboha, nečekáme, že se vizionáři budou radit s nevizionáři nebo s vizionáři jiných vizí, když je k tomu navíc nic nenutí. Například o počasí lze také poklábosit, leč o jeho vývoji rozhodne právě postupující zvlněná fronta. Návrhy zdravotnických zákonů se teď prostě pohrnou v jednom balíku dále hlava nehlava přes pochybující legislativní poradce a nesouhlas různých připomínkových míst vpřed pod praporem šíření blaha až do zákonodárného chumlu. Veřejnost i média si v mezičase pohrávají s předhozenou kostí třicetikoruny či šedesátikoruny, shledávajíce základ reformy právě v ní. V atmosféře vzrušení z plateb novorozenců za první dny mimoděložního pobytu či seniorů za dny poslední se o reformě vlastnictví moc nekomunikuje. Kdysi za studií medicíny nás povinně poučili na vojenské katedře, že mnoho informací ještě nemusí znamenat výhodu. Prý až tak lstivý může být stratég, že vypouští informace o útoku směrem od lesa a pak se najednou objeví z opačného směru od potoka, nebo dokonce shora. Komunikovat a radit se politik moc nemůže, protože má hodně práce se zlepšováním, s tvorbou vize a s nepřáteli své vize. Orientovat se ve vizích a v cestách postupu zlepšování pomáhá tiskový mluvčí. Nám na vojenské katedře pomáhali v orientaci didaktickou výukou o dělení cest a pěšin. Cesty a pěšiny se prý dělí na podélné, příčné a všemi směry. Soudím, že s cestami a pěšinami reformy je to stejné. Na vojenské katedře s námi rovněž ochotně komunikovali. Jen se tomu tenkrát neříkalo komunikace, ale povely. Šlo o jednoznačné a motivující informace nezanášené intelektuálštinou nebo polemikami, k nimž akademická obec inklinuje. Povely “vpravo v bok” nebo “čelem vzad” měly jednoduchý náboj, rozhodnost, jednoznačnost i kouzlo změny, že se aspoň něco děje. A tak jsme se točili pořád dokola na místě podle toho, jak na nás nejmenovaný major hlasitě “komunikoval”. Vůbec jsme ho tehdy nepodezírali z jiných úmyslů či tajených informací. Dělal, co uměl, a byla to jeho vize šíření lepšího. Je škoda, že jsme teď podezíraví a lační jakýchsi dalších informací, když vše je poměrně jasné a směr pohybu družstva stanoví velitelé. Buďme, prosím, hlavně pozitivní a těšme se ze změn, které obraty na místě přinášejí. Je to jen periodické cvičení. Skutečná válka s nemocemi a úrazy se vede denně a nepoliticky. Nevím tedy, zda více konzultovat s ministry nebo s mistry. Mistři taoismu říkávali: Jen proto, že bloudíme, je o čem mluvit.

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc.,

děkan Lékařské fakulty MU Brno

Mluvčí ministra nenahradí

Bohužel moje přání, aby toto ministrovo prohlášení bylo co nejvíce naplněno, nebylo zcela realizováno. V některých případech je odborná společnost oslovena, ale termín našeho vyjádření je až šibeniční a předseda společnosti musí některá závažná vyjádření provádět na základě konsensu alespoň členů výboru společnosti, což vyžaduje jistý čas.

Dále mě velice mrzí, že zásadní věci přednáší a obhajuje tiskový mluvčí a ne sám pan ministr. Tiskový mluvčí tlumočí, občas až společensky obtížně akceptovatelnou formou, názory ministerstva, ale zodpovědným partnerem je pro nás pan ministr a ne pan tiskový mluvčí.

Je fakt, že reforma zdravotnictví bude v jakékoli době, a je jedno, zda se jedná o reformu “zleva” nebo “zprava”, vždy horkým tématem. O to více je třeba vzájemných kontaktů, dát diskusi čas a názory, které se v ní objeví, buď zavést do koncepce, nebo odmítnout, a pak je lékařské veřejnosti ústy pana ministra zdůvodnit.

Prof. MUDr. Petr Dítě, DrSc.,

předseda České gastroenterologické společnosti ČLS JEP

Hledejme dobrou vůli

Když jde o tak závažnou oblast, jakou je reforma zdravotnictví, pak je velmi složité hledat shodu v tom, co si představit pod termínem “dostatečná komunikace”. Jedno nelze ministerstvu zdravotnictví upřít, a to, že se určitě snaží zlepšit prostředí pro komunikaci se zdravotnickou veřejností. Důvodů, proč se to tak úplně nedaří, může být víc. Jedním z nich je určitě omezený časový prostor jednotlivých zástupců resortu, druhým je jistě fakt, že prozatím nad všemi kroky reformy není ani v koalici jasno, dalším je skutečnost, že odborná veřejnost by ráda znala odpovědi na své otázky nejlépe okamžitě. Každopádně je nutné také vnímat, zda jde o komunikaci pro komunikaci, či zda vedená komunikace věci někam posouvá. Právě v té druhé oblasti je určitě stále dost prostoru jak na straně zástupců resortu, tak i na straně zástupců zdravotnické veřejnosti, komunikaci dál zefektivňovat. Mám pocit, že na obou stranách je nutné stále hledat více dobré vůle. Pokud se to podaří, bude to jen ve prospěch reformních kroků.

Bc. Vladimír Kothera, MBA,

generální ředitel Zdravotní pojišťovny Metal-Aliance

Standardní varianta boje o budoucnost

Komunikaci je třeba rozdělit na dva aspekty. Prvním je, jak moc si lidé sdělují, co dělají a oč se snaží. Druhým je míra ochoty s komunikovanými fakty a názory pracovat a nechat se jimi ovlivnit.

Pokud jde o první pohled, lze sotva současnému ministrovi co vyčítat. Své názory a představy o řízení zdravotního systému deklaroval dlouho před volbami a spolu se svým zdatným tiskovým mluvčím průběžně veřejnost informuje o tom, kam směřuje. Podobně protihráči mají široké pole působnosti, které neváhají využívat. Samozřejmě i média v tom hrají svoji pozitivní roli, přestože občas vytvářejí virtuální problémy jako např. u poplatků, které v realitě nedělají žádné velké nesnáze. Je to ovšem pochopitelné, zejména při tak iritujícím náboji nových opatření, který je v našem prostředí srovnatelný snad jen se zápasem myslivců za svá středověká privilegia.

Pohled na komunikaci jako na schopnost přizpůsobit se druhé straně a na hledání cest ke sbližování názorů je jiným problémem. Současné ministerstvo, ale ani všichni oponenti, tradičně naprosto nejednotní, žádnou cestu k hledání shody nezkoušejí. Já sám jsem zvyklý postupovat více konsensuálně, ale musím uznat, že v historii lze nalézt oporu pro to, že někdy je výhodnější postup razantnější a někdy zase mírnější.

Když současný stav komunikace ve zdravotnictví shrnu, konstatuji dva fakty: výměn názorů je více než dost a zvolená strategie je spíše silová než konsensuální. Očekávaný výsledek tak, jak to při řízení velkých systémů bývá, je nejistý, ale situaci lze klasifikovat jako jednu ze standardních variant demokratického, byť tuhého boje o budoucnost. Jediné, co se snad dá připomenout, je, že existují země, kde je při tomto zápasu o něco více pohody než u nás.

Doc. MUDr. Leoš Heger, CSc.,

ředitel Fakultní nemocnice Hradec Králové

Někdy chybějí jasné argumenty

Deklaraci pana ministra si dobře pamatuji a musím konstatovat, že současné vedení ministerstva zdravotnictví směrem k České asociaci sester (ČAS) svůj slib plní. Zástupci ČAS jsou jmenováni do pracovních skupin a komisí ministerstva. Navíc je ČAS účastna všech jednání, která se týkají nelékařských povolání. Od legislativy přes vzdělávání, akreditaci vzdělávacích programů, úpravy kompetencí nelékařů až k regulaci povolání či vývoj nových technologií ve zdravotnictví. ČAS je také partnerem při tvorbě záměrů ministerstva. Stále upozorňuje na nutnost zařazení péče o seniory mezi priority ministerstva do budoucna. Jedním dechem však připouštím, že by si zejména dílčí kroky ministerstva zasloužily otevřenou komunikaci a z jeho strany jasnou a věcnou argumentaci. Ne vždy tomu tak je.

Mgr. Dana Jurásková, Ph.D., MBA,

prezidentka České asociace sester

Je snadné mluvit s tím, kdo chce rozumět

Posuzovat dostatečnost komunikace je velmi ošemetná záležitost. Jedné z mých dcer stačí věta na sdělení všeho důležitého, druhé je málo i hodinový hovor. Říkalo se u spojařů, a možná ještě říká, že bez spojení není velení. Limitujícím omezením současného vedení ministerstva není ani tak nedostatek komunikace jako spíše velmi široký rozptyl komunikační kultury zdravotnické veřejnosti a velmi rozdílná kvalita spojení.

Asi se shodneme na tom, že dosavadní model úhrady zdravotní péče byl neudržitelný. Návrhů na řešení byla v uplynulých letech celá řada a pokryly prakticky celou barevnou škálu politického spektra. Jedním ze společných jmenovatelů všech těchto návrhů bylo zavedení regulační spoluúčasti pacientů.

Před patnácti lety vystřídal v lékárnách legendární korunu za recept doplatek, došlo k zavedení spoluúčasti v úhradách léčiv. Stanovením doplatku se realizovala první regulace spotřeby. Bohužel, od regulačního principu se brzy upustilo a “doplatek” se stal nástrojem neviditelné ruky trhu. Naneštěstí pro veřejné finance, protože snížení nebo absence doplatku byly a stále jsou jedním z klíčových parametrů pro celkový prodej přípravku.

Jako lékárník můžu mít výhrady k zavedení regulačních poplatků, jako pacient je dokonce mám. Ale jako zodpovědný občan této země je chápu. Pokud se zodpovědně začnou chovat i odpůrci reformy, projeví snahu a ochotu porozumět, bude otázka dostatečnosti komunikace spíše hypotetická. Racionální a věcné argumenty jsou na opačné straně mince než mlžení a záměrné matení pojmů.

Je snadné komunikovat pro toho, kdo se porozumět snaží. Při snaze porozumět si přestaneme vnímat barvy dresů a místo důvodů k odmítání začneme hledat způsoby k léčení skutečných nemocí reformy.

Jednou z nemocí výběru regulačního poplatku v lékárnách je, že o zpětném odvodu DPH a části regulačního poplatku formou tzv. odpočtu se takticky mlčí nebo mlží. Nikoli ze strany ministerstva, ale ze strany odpůrců reformy. Pro ty, kteří projeví ochotu porozumět, přidávám stručné vysvětlení:

Z regulačního poplatku za položku lékárník provede odpočet (chcete-li slevu) pro pacienta nebo zdravotní pojišťovnu za každé vydané balení. Často tak dokonce “sleví” mnohem více, než vybral. Regulační poplatek v lékárně reguluje nikoli spotřebu léčiv, ale počet receptů.

Můžeme tuto situaci hodně nahlas kritizovat, připojit podpis k ústavní stížnosti a křičet na všechny světové strany, jak je reforma nesmyslná. Nebo můžeme společně s ostatními hledat a přijmout opatření, která povedou k nápravě současné regulační nerovnováhy.

Jednou z možností je využít dříve přijaté regulační mechanismy doplatku, protože neviditelná ruka trhu v regulovaném prostředí je svým způsobem kontraindikací. Druhou možností je přijmout regulační platbu úměrnou počtu a velikosti vydávaných balení. Konečné řešení je ovšem závislé, kromě síly argumentů, i na kvalitě komunikace.

Mgr. Stanislav Havlíček,

prezident České lékárnické komory

Aktivní musejí být i manažeři

Komunikace mezi Ministerstvem zdravotnictví ČR a vedením nemocnic je dle mého osobního, subjektivního názoru nejlepší za celou dobu, po kterou pracuji ve vrcholovém vedení fakultní nemocnice. Toto období začalo v roce 1994, kdy jsem se poprvé stal lékařským náměstkem ředitelky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně.

Komunikace je však vedena jiným a novým způsobem. Nejde o formu příkazů, nařízení, oběžníků a povinných návštěv ministerstva. I když ani těmto postupům se MZ vyhnout nemůže a nevyhýbá. Jednotliví zástupci MZ i ministr se jako aktivní řečníci účastní řady symposií, seminářů a odborných setkání. A záleží jen na managementech zdravotnických zařízení, aby se těchto setkání zúčastnili, získali aktuální informace o všech chystaných změnách, nových zákonech a strategiích MZ a vlády ČR. A hlavně aby tyto získané informace dokázali přenést a vysvětlit “zdravotnické veřejnosti”. A to je, dle mého soudu, jeden z důležitých aspektů práce vrcholového vedení zdravotnických zařízení.

Ale abych nepěl, jak se může zdát, devotní chválu na vedení resortu. Přivítal bych v řešeních konkrétních problémů rychlejší a pružnější komunikaci s jednotlivými odbory ministerstva. A také v případech komunikace jednoduchých záležitostí by mohla nahradit osobní návštěvy a převážení dokumentů komunikace elektronická a případně videokonference. Na závěr mohu jednoznačně říci, že pokud chci získat informace, vždy se mi jich dostane. Tím také “zdravotnické veřejnosti”.

MUDr. Roman Kraus, MBA,

ředitel Fakultní nemocnice Brno

Zdroj: