Jak medicína dostala lepší uši
Hooke, mimo jiné objevitel buněk, měl jedinou podmínku: ony hlasy těla musejí být slyšet tak dobře, aby se mezi nimi dalo rozlišovat. Lékaři však tento Hookův sen dlouho naplňovali toliko prostým přikládáním ucha – jak píše i anglický lékař a spisovatel Richard Gordon, najmě na kyprá ženská ňadra, přičemž občas zapomněli, že nejsou v manželské posteli, a upadli v této poloze do spánku. Ostatně kdo z našinců by neznal slavnou scénu z filmu Postřižiny? Zdaleka ne všechna pacientská prsa jsou ovšem taková, jakými byla nadána Maryška sládkova, nehledě k tomu, že marodi, jak známo, se všelijak nelibě potí. Navíc dotýkat se takříkajíc naostro žen v tak exponovaných místech zhusta představovalo pro obě strany mravnostní problém. A konečně, pokud byl pacient obézní, doktor skrze vrstvu tuku neslyšel skoro nic. Dětská inspirace
Všechny tyto problémy s poslechem srdce a plic táhly hlavou doktoru René Laënnecovi, když se na jaře 1816 procházel v Louvru. Tam na dvoře hráli kluci prostinkou hru: jeden z hráčů přiložil ucho k dlouhé dřevěné tyči a bavil se poslechem zvuků, které vyvolával druhý hráč tím, že do opačného konce tyče škrábal nehty. Když se pak Laënnec vrátil do nemocnice, čekala tam na jeho vyšetření nesmírně obézní a vnadná dívka. Velmi drobný, nábožensky založený doktor automaticky sáhl po archu papíru, stočil ho do ruličky a tu přiložil pacientce na hruď… Sám Laënnec ovšem na tento okamžik vzpomíná poněkud komisněji: „V roce 1816 se na mne obrátila mladá žena s generalizovanými příznaky srdečního onemocnění. Vzhledem k její tloušťce nebylo možné získat dostatečné informace ani hmatem, ani poklepem; pacientčin věk a pohlaví mi nedovolovaly vyšetřit ji přímým poslechem. Tehdy jsem si vzpomněl na relativně dobře známý akustický jev – totiž že přiložíte-li ucho k jednomu konci dřevěné tyče, můžete zřetelně slyšet i zaškrábání špendlíku na druhém konci. I napadlo mě, že právě to by mi mohlo pomoci vyřešit onu ošemetnou situaci. Vzal jsem proto list papíru a svinul jej do tenké roličky. Poté jsem jeden její konec umístil na pacientčin hrudník, zatímco ke druhému jsem přiložil ucho. Byl jsem překvapen a potěšen zároveň, když jsem uslyšel tlukot pacientčina srdce mnohem jasněji a zřetelněji, než se mi to kdykoli předtím podařilo prostým přiložením ucha na její hrudník.“
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 25/2006, strana 13
Zdroj: