Jak funguje španělský systém zdravotní péče

Nedávno (MT 25/2011, str. A5) jsme psali o protestech, které svolali španělští lékaři v reakci na úsporná opatření katalánské vlády. Chystané škrty měly totiž nejvíce dopadnout právě na ně a znamenaly by pro ně ztrátu až 30 % platu. Situace se pravděpodobně nezlepší ani po parlamentních volbách, které se ve Španělsku uskutečnily minulý týden, protože nový premiér už se nechal slyšet, že ochranu před vládními škrty může zaručit pouze důchodcům.

V této souvislosti není bez zajímavosti pohled na to, jak tzv. Španělský národní zdravotní systém (Sistema nacional de salud) vlastně funguje.

Systém zdravotní péče v největší zemi Pyrenejského poloostrova tvoří z velké většiny (80 až 90 %) veřejné zdravotnictví, tzv. Španělský národní zdravotní systém (Sistema nacional de salud), který je určen zákonem o všeobecné zdravotní péči z roku 1986. Základním principem, na němž je tento zákon postaven, je, že každý obyvatel má právo na zdraví bez ohledu na svou ekonomickou situaci.

Španělský systém je dále charakterizován univerzálností, dostupností, decentralizací a také velkým důrazem na primární péči jako vstupní bránu do celého systému. V rámci veřejnoprávního systému neexistuje standard a nadstandard, není možné si připlatit za takzvané „lepší služby“.

Privátní sektor funguje v podstatě na bázi obchodu, platí se přímo „cash“ anebo v rámci pojištění. Obecně je státní sektor lépe vybaven, jak odborníky, tak i materiálem. Největším problémem státního sektoru jsou dlouhé čekací doby, což je také jeden z důvodů, proč se pacienti obracejí na privátní medicínu.

Existuje celkem velké procento lékařů specialistů, kteří pracují jak ve státním sektoru, tak v privátní sféře. V autonomní oblasti Asturias, kde žije zhruba milion obyvatel a kde působím, prozatím platí zákon o tzv. exkluzivitě, což v praxi znamená, že pokud lékař pracuje ve státním sektoru a nechce se zavázat, že nebude pracovat zároveň i v soukromé sféře, přichází o komplementární příplatek ve výši 700 eur.

Čekací doba, největší problém státního sektoru

Co se týká spoluúčasti na léky, ve státním zdravotnictví existují dva typy receptů: jeden je určen pro pracovně aktivní populaci, která platí 45 % ceny léku, a druhý, jenž je zdarma, je určen pro důchodce (starobní a plně invalidní).

Pro chronicky nemocné pacienty existuje určitá skupina léků, které mají cenový strop, a neplatí se tedy u nich 45 % ceny, ale pouze minimální částka. Jde například o lék montelukast (Singulair 4 mg), určený pro léčbu astmatu, jehož plná cena se pohybuje kolem 30 eur, je však zařazen do skupiny léků s cenovým stropem, doplácejí se tedy u něj jen 2 eura.

Veřejné zdravotnictví je financováno ze všeobecných daní, které jsou zahrnuty do rozpočtu jednotlivých autonomních oblastí španělského království. Každý pracující odvádí na zdravotní péči daně v závislosti na svém příjmu, ale obdrží péči v závislosti na svých potřebách. Limity existují, například není financována stomatologická péče, viz dále. Limity v oblasti léků se mění, většinou se jedná například o výměnu registrační značky za generikum nebo se přestane financovat určitá forma léku, například jeho orální suspenze.

Španělsko je uspořádáno do 17 autonomních oblastí, které mají vlastní vládu se samosprávou, a tedy pochopitelně i kompetence v řízení a financování zdravotnictví příslušné oblasti. V čele oblastního ministerstva zdravotnictví (consejería de sanidad) stojí zdravotní rada, který má funkci ministra zdravotnictví příslušné autonomní oblasti (consejero de sanidad).

Kompetence celošpanělského ministerstva zdravotnictví v Madridu, které je současně ministerstvem sociálních věcí a rovnoprávnosti, je hlavně koordinace zdravotnictví, mezinárodní spolupráce v oblasti zdravotnictví a legislativa farmaceutických výrobků (Ministerio de Sanidad, política social e igualdad; www.msps.es). Řídícím orgánem je tzv. interteritoriální rada (consejo interteritorial), jejímž předsedou je ministr zdravotnictví (ministro de sanidad) a členy jsou všichni zdravotní radové (consejeros de sanidad) jednotlivých autonomií.

Rada se schází čtyřikrát za rok, v rámci spolupráce jsou ustanoveny jednotlivé odborné pracovní skupiny, které se zabývají konkrétními aktuálními problémy.

Ve stomatologické péči je v rámci tohoto národního systému zdravotnictví poskytováno pouze základní ošetření, což v praxi znamená extrakci zubu, jakákoli jiná péče spadá do privátní medicíny a je plně hrazena pacientem. Netýká se to chirurgických maxilofaciálních výkonů, v rámci systému hrazených plně.

Nárok na zdravotní bezplatnou péči mají všichni Špaňelé a cizinci žijící na území Španělska, taktéž občané EU. Pro možnost využití této péče je třeba mít tzv. zdravotní kartu, kde jsou zapsány osobní údaje, tzv. osobní číslo, a číslo sociálního zabezpečení, jímž je třeba se prokazovat při veškerých administrativních úkonech. Tuto kartu je možné obdržet pouze, pokud je pojištěnec přihlášen k pobytu v některém konkrétním španělském městě, na konkrétní adrese. Byt či dům nemusí být v jeho vlastnictví, stačí povolení majitele nemovitosti – bytu. Po získání této karty je mu přidělen obvodní lékař, fungující jako brána do celého systému.

Privátní medicína je ve Španělsku zastoupena jen minoritně, ovšem záleží také na konkrétní autonomní oblasti, například v Katalánsku má soukromá medicína nesporně delší historii a také větší zastoupení než například v Asturias.

V privátní medicíně lze najít v podstatě jakýkoli obor, nejvíce je asi využívána stomatologie, protože do veřejnoprávního zdravotnictví spadá pouze základní ošetření. Výhodou privátní medicíny jsou krátké čekací doby a také možnost výběru lékaře. Myslím, že to jsou dva hlavní důvody jejího využití.

Je možné si zjednat privátní pojištění, například někteří státní zaměstnanci (ve školství) si mohou vybrat mezi státním a privátním zdravotnictvím. Pokud si však vyberou privátní, automaticky se vzdávají možnosti být ošetřeni ve státním sektoru. Je také možné využít jen některých služeb privátní medicíny, například preskripci léků.

Největšími zdravotními pojišťovnami jsou Adeslas, Asisa a Sanitas. Jedná se o komerční pojištění a počet se celkem liší dle autonomní oblasti, proto jsem uvedla jen ty největší. Služby nabízejí podobné, každá nabízí různé typy „balíčků“, kde si pacient‑klient může vybrat ten, který mu nejvíce vyhovuje, a dle toho také platit pojistné. Mám na mysli například rodinný balíček, kde je zahrnuto ošetření pediatrem, nebo dentální balíček, kde je zase zubní ošetření a podobně.

Soukromé medicíny je samozřejmě možné využít také v případě, že nemáte soukromé pojištění, pak je nutné celou konzultaci a veškeré vyšetřovací metody proplatit hotově. Je spousta pacientů, kteří kromě státního sektoru využívají i privátní, například pokud nechtějí čekat na odborné vyšetření nebo nejsou spokojeni a hledají jiný odborný názor. Právě čekací doby obecně jsou asi největším problémem státního sektoru.

Jak je péče organizována

Péče v národním zdravotním systému je rozdělena na primární a specializovanou, přičemž je zde určitá snaha posílit právě péči primární jako jednu z nejdůležitějších vstupních bran systému. Velký důraz se také klade na spolupráci s ostatními komunitárními složkami, mám na mysli například nejen odborníky jako sociální pracovníky, ale i různá občanská sdružení.

Příště vám přineseme podrobnější informaci, jak primární péče funguje, jakým způsobem jsou zajištěny pohotovostní služby a zdravotnická záchranná služba.

--------

MUDr. Alexandra Čadová

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune