Jak funguje praktické lékařství ve Švýcarsku
Krásná a bohatá alpská země by se dala popisovat jen v superlativech, která nejčastěji vyzdvihují její banky, hodinky a čokoládu. Někdy však není těžké najít rovněž to, co v tomto „ráji na zemi“ není až tak dokonalé nebo dělá vrásky na čele především odpovědným pracovníkům ve zdravotnictví.
Tak jako většina západních zemí má Švýcarsko zdravotní péči na vysoké úrovni. Je zde garantována jednotlivými kantony, vedle dokonalých CHU – univerzitních center v jednotlivých sídlech lékařských škol – je velmi často postavena na privátní péči, především specializované. Protože mladí lékaři, jichž produkují švýcarské lékařské fakulty mezi 700 až 800 ročně, nejsou dostatečně motivováni pro otevírání soukromých ordinací všeobecných praktických lékařů, dávají přednost zaměstnaneckému poměru v univerzitních centrech – nemocnicích.
Trend, který ještě donedávna převládal v naší republice, a sice malá motivovanost pro praktickou medicínu, je velmi znatelný i v této zemi. Zdejší populace praktických lékařů stárne, a jsou dokonce oblasti, kde není jediný rodinný nebo všeobecný lékař a péči pacientům poskytují pouze specialisté, což systém velmi prodražuje. Jsou jisté obavy, že kolem roku 2015 to bude činit velké potíže a v roce 2030 by se podle odhadů Federální rady praktici podíleli na konzultacích pouze 30 % oproti současným 40 procentům. Ve Švýcarsku v současné době působí 7 484 zahraničních lékařů, z čehož tvoří téměř 60 % lékaři německého původu (statistika švýcarské lékařské federace z roku 2010). Jsou specializovaní především v oborech psychiatrie, anesteziologie, chirurgie, ortopedie, gynekologie a porodnictví. Ve Švýcarsku pracuje z celkového počtu odborností 15,8 % praktických lékařů, což je oproti jiným státům v Evropě podstatně méně, podle statistiky OECD je to v jiných zemích až 25,9 procenta.
Jako lék na danou situaci vidí představitelé zdejšího zdravotnictví systém řízené péče, především z finančního hlediska, ale také k uspokojování potřeb obyvatel, pokud jde o péči v první linii. Nedostatek lékařů není pouze ve všeobecném lékařství, ale i chirurgii, gynekologii a porodnictví, psychiatrii a pediatrii. Také ve Švýcarsku stárne populace, v současné době zde žije okolo 5 % osob starších 80 let (v roce 2050 to bude již 12 %), bude tudíž vzrůstat potřeba konzultací první linie, přičemž především praktických lékařů je nedostatek. Velké nemocnice a univerzitní centra jsou dostatečně saturovány lékaři, horší situace je na periferii a v malých místech, kde například již v roce 2009 ve 205 z nich chybělo téměř 65 % lékařů.
Zajímavá jsou čísla týkající se odchodu lékařů do důchodu. Od roku 2000 je to každoročně kolem 800 lékařů, velká část z nich jsou praktici a podle statistiky v letech 2013 až 2032 dosáhne více než 32 000 lékařů věku nad 65 let. Za kritický je považován rok 2015. Současný počet studentů medicíny se jeví z tohoto pohledu jako nedostačující a měl by být přibližně stejný jako u nás, tedy mezi 1 200 až 1 300 každoročně se připravujícími, protože výchova lékaře trvá 12 až 14 let, a tudíž odstranění nedostatků není možné ze dne na den. Je jasné, že to představuje vyšší finanční prostředky a více učitelů i prostor k výuce.
Švýcarská konfederace je pro zabezpečení potřeb zdravotnictví dosud závislá na zaměstnávání zahraničních lékařů, což přináší další problémy, protože důležitá je komunikace, znalost jazyka. Navíc to vede k tomu, že v Německu se ve zvýšené míře zaměstnávají lékaři z Polska, kteří pak doma chybějí a jsou často nahrazováni lékaři z Běloruska; jsme tak svědky dominového efektu, kdy se lékaři posouvají z jedné země do druhé. Výchova mladého lékaře je velmi drahá a navíc se mění i pohled lékařů na jejich povolání, tak jako i u nás se švýcarští lékaři nechtějí celoživotně věnovat jen práci, ale i rodině, kultuře, osobním zájmům, zvyšuje se podíl žen mezi lékaři a ty samozřejmě tíhnou k rodině a mateřství.
Přitáhnout mladé lékaře mají ambulantní centra
V tisku (L’Hebdo, 12. 1. 2012) se popisuje, že Švýcarsko je zahlceno lékaři specialisty při absolutním nedostatku již výše zmíněných odborností, především všeobecných praktiků. Mluví se dokonce o zavedení systému jistého plánování počtů míst a specializací podle potřeb jednotlivých kantonů (směrná čísla pro jednotlivé odbornosti si jistě starší z nás ještě pamatují). První snahy jsou již zaznamenatelné ve zvyšování počtů studentů lékařských fakult; například v oblasti kantonu Ženeva již od roku 2008 došlo ke zvýšení jejich počtu ze 105 na 140 studentů, což není definitivní číslo, a je snaha, aby se stále do roku 2013 ještě zvyšovalo, i když hlavní problém tkví především v tom, že málo absolventů si všeobecné lékařství jako své budoucí povolání vybírá. Je to jednak vlivem nižších příjmů této skupiny lékařů, ale také požadavků, které jsou na praktické lékaře kladeny během výkonu jejich profese (předpokládá se plné nasazení a leckde péče o pacienta po celých 24 hodin nebo minimálně 80 hodin týdně). Představitelé kantonálního zdravotnictví apelují, že tento nedostatek praktiků by měl být odpovědností politiků, kteří by ho měli řešit.
Jako jednu z cest vidí vytváření ambulantních center, kde by mladí lékaři nacházeli podmínky k příznivému rozvoji – ať již pravidelnou pracovní dobu, částečné úvazky či lepší podmínky pro kontinuální vzdělávání. Trochu mi to připomíná snahu řetězců, které nabízejí podobné podmínky a stávají se v jisté míře „konkurenty“ privátně pracujících všeobecných praktických lékařů. Je jasné, že ti, kdo tento systém propagují, vynášejí pouze klady jeho vzniku, negativa si nemusíme připomínat. Je však pravda, že jde o jednu z možností, jak nedostatek praktiků překonat. Doufám, že náš systém s rezidenčními místy se ukázal jako životaschopný, dovolil nám totiž atestovat, a tak získat specializovanou způsobilost u 492 lékařů v oboru všeobecné praktické lékařství v posledních 5 letech. Tento trend tudíž bude vhodné nadále podporovat a rozvíjet, abychom negativní dopad stárnutí populace praktických lékařů překonali a zajistili našim pacientům adekvátní péči z rukou odborníků prvního kontaktu.
Problematika proklamace WHO o prvním kontaktu, k níž se hlásí čelní politici, nejen evropští, ve skutečnosti existuje pouze na papíře a v jejich projevech. Ke zlepšení péče ve Švýcarsku dle představitelů zdravotnictví je rovněž nutné zlepšení péče v nemocničním prostředí s „přenesením některých kompetencí“ na specialisty. S tímto trendem nelze plně souhlasit, i když je v současné době rozvíjen v Kanadě. Podle švýcarských statistik každoročně „zmizí“ ze systému poskytovatelů zdravotní péče několik set lékařů. Lze věřit, že se v tomto případě jedná o lékařky, které profesi opouštějí především kvůli péči o děti a hledají úvazky rozhodně menší než zaměstnání na 100 % pracovní doby. Jak je vidět, tak problémy se zajištěním zdravotní péče, především v prvním kontaktu, existují nejen u nás, i když systém zavedení rezidenčních míst a s ním i finanční podpory (v poslední době nedostačující) je jednou z cest. Ještě před nastavením tohoto systému jsme vyjadřovali obavy kvůli stárnutí populace praktiků a tato cesta by mohla být do budoucna efektivním řešením.
Předchozí věta měla být poslední, ale musím ještě připojit poznámku, že pro tento rok je pro všeobecné praktické lékaře rezervováno pouze 75 rezidenčních míst a ještě s částkou o 2 000 korun na každý měsíc rezidentury nižší. Přitom se díky aktivitě učitelů na lékařských fakultách z řad Společnosti všeobecného lékařství a Sdružení praktických lékařů ČR zvýšil zájem studentů o tento obor a lze jen doufat, že tato administrativní opatření nenaruší kontinuální přípravu budoucích všeobecných praktických lékařů.
Zdroj: Medical Tribune