Jak dětská chirurgie slavila úspěchy

Jak jste se dostal k dětské chirurgii?
V roce 1939 jsem nastoupil do Dětské nemocnice v Praze. Zde jsem se setkával se spoustou zánětů tzv. červovitého výběžku, při nichž umíralo každé čtvrté dítě se zánětem pobřišnice. Na druhé straně jsme každé čtvrté či páté dítě operovali zbytečně v domnění, že jde o apendix, ale ve skutečnosti šlo o bolesti břicha zcela jiného původu. Říkal jsem si, že se s tím musí něco udělat. Mezi lékaři existovaly určité pověry. Děti po operaci například naříkaly hladem, žízní a bolestmi. Nic z toho se neodstraňovalo, protože se lékaři domnívali, že léčení je tak úspěšnější, což byla hrubá chyba. Začali jsme se učit od pediatrů, kteří pomalu zavodňovali dětský organismus, dávali dětem do žíly určité krystalické roztoky. Sice v nepatrném množství, ale bylo to lepší než nic. Nakonec jsme se naučili dávat tolik roztoků, kolik dítě potřebovalo. Výsledkem bylo, že z 25procentní úmrtnosti máme v poslední době jedno procento, a ještě se nám to zdá mnoho.Věnoval jste se také úrazům…
Speciálně mě zajímaly dětské zlomeniny. Léčení zlomenin je v podstatě jednoduché. Podařilo se mi tady prosadit, co jsem poznal ve Spojených státech amerických, a sice že dětská kost podléhá remodelaci, to znamená, že určitou úchylku upraví sama. Stačí, když končetinu fixujeme. Tento jednoduchý postup se v praxi velmi osvědčil.Čím jste se ještě zabýval?
Ze „specialit“ bych rád zmínil vodnatelnost mozku, tzv. hydrocefalus, kdy se v mozku tvoří příliš mnoho mozkového moku nebo mok špatně odtéká. Hlava se stále zvětšuje, až pacient nakonec umírá. Díky použití zvláštního ventilu, který za zvýšeného tlaku odčerpával nadbytečnou tekutinu do oběhu, se objevily první úspěchy. Některé děti pak vystudovaly i vysokou školu, kdežto dřív to bylo naprosto nemožné.Co považujete za svůj největší profesní úspěch?
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 21/2006, strana 22

Zdroj: