Inzulin poprvé léčil před 90 lety

Objev inzulinu je všeobecně znám, ale není na škodu si ho tu a tam připomenout.

Ten příběh začíná na podzim 1920 v kanadském Londonu u mladého doktora Fredericka Bantinga. Kdybychom jej chtěli shrnout co nejstručněji, stačila by nám dvě slova: Vydupaný zázrak.

Po tvrdé škole chirurga na západní frontě první světové války nyní, dva roky poté, co konflikt skončil, praxe dr. Bantinga skomírá. Nad vodou ho drží výroba protéz a učení v místní lékařské škole. Když si jednou večer připravoval přednášku, narazil v odborném tisku na článek o slinivce. Ihned si vzpomněl na zážitek z dětství:

Kamarádka Jane v patnácti onemocněla cukrovkou. Jedinou chabou pomocí byla drastická dieta, která ji chránila před „otravou cukrem“. Nakonec dívka upadla do diabetického kómatu, ze kterého se neprobrala.

„Za nejvhodnější dobu pro přemýšlení jsem pokládal hlubokou noc. Člověk byl chráněn před rušivými vlivy, které brzdí naše plynulé myšlení. Jsou to ty ideální hodiny, kdy představivost popouští uzdu úvahám o problému, který nějak zablokoval naše bádání. Přitesané kameny vědeckých faktů se obracejí a zapadají do sebe. Mozaika pravdy, jak ji před dávnými časy sestavila matka Příroda, se vynořuje z chaosu a dostává vyhraněnou podobu…“

V noci mezi říjnem a listopadem 1920 Bantinga napadlo: Co když antidiabetický hormon dosud nikdo neobjevil proto, že ho po vyjmutí slinivky, kde vzniká, okamžitě rozložily její trávicí enzymy? Naproti tomu odumřelá slinivka enzymy neprodukuje…

Ve dvě s půlnoci vznikl plán: „Podvázat psům vývody ke slinivce. Počkat 6 až 8 týdnů, až degeneruje. Vyjmout zbytek, pořídit extrakt.“

Po pár dnech se stále zaujatější Banting vydal rovnou za velkým Johnem MacLeodem, šéfem Fyziologického ústavu univerzity v Torontu, odborníkem přes pankreas. Svůj neobratný výklad zakončil žádostí: „Chtěl bych deset psů a asistenta na osm týdnů…“ Profesor ho odkázal na později. Zimu v Londonu prožil Fred jako na trní. Klientela veškerá žádná, přítelkyně zrušila zasnoubení.

Na jaře 1921 MacLeod povolil. Charlesi Bestovi, jednomu ze svých demonstrátorů, řekl: „Ten Banting sice nemá nejmenší šanci, ale z války je dobrý chirurg, v tom se od něho můžete učit…“

Deset týdnů, které otřásly medicínou

V zapadlém podkrovním kamrlíku se pustili do práce – lékař s nulovou vědeckou zkušeností a medik, který si o tenhle „trest“ hodil se spolužákem mincí a prohrál.

Banting psům podvazoval pankreas, jeho zbytek po čase vyjmul, rozmělnil a extrahoval a čistil tak dlouho, až dostal čirou tekutinu.

„Bylo mimořádně horké léto. Měli jsme v oknech sítě, ale laboratoří poletovaly roje much. Naši ubozí rozřezaní psí pacienti páchli krví, hnisem, močí, stolicí – bylo to opravdu strašné prostředí. Ale byli jsme s Bestem jako posedlí – vidina, že naše experimenty přinesou dobré výsledky, byla tak opojná, že jsme veškerou tu hrůzu ani nevnímali. Snad jsme ani nevěděli, že máme hlad a žízeň, že nás bolí celé tělo, a hlavně nohy. Celé hodiny jsme stáli, stáli, stáli…“

Mezitím Banting, jenž na rozdíl od Besta nedostává ani cent, prodává nábytek z pracovny u ordinace a posléze i svoje drahocenné chirurgické nástroje. Občas se nad nimi slitují přátelé a přinesou jim teplé jídlo.

Ve dvou odoperovali stovky psů, provedli tisíce odběrů a analýz krve i moči. Spoustu věcí se přitom museli učit za pochodu. Koncem července Banting poprvé vstříkl výtažek diabetickému psovi. Zanedlouho se laboratoří rozlehlo Bestovo volání: „Cukr se z krve vyloučil!“

Jenže na jednorázovou záchranu jednoho psa padly slinivky dalších dvou…

A potom – opět v noci – Banting „vystudoval“, že pankreas novorozeňat obsahuje mnoho Langerhansových ostrůvků, ale jen málo buněk na trávicí enzymy. A jako farmářský synek věděl, že krávy na porážce bývají často březí. Hned pozítří s Bestem přinesli z jatek devět slinivek telecích plodů.

Přišel rozhodující pokus. „Srpen 1921 byl ten nejkrásnější měsíc ze všech, které jsem prožil!“

V září se MacLeod vrátil z prázdnin. Bantinga s Bestem přijal až po několika dnech. Když jim navzdory výsledkům odmítl více pomoci, rozčilený Banting pohrozil odchodem z univerzity. „Klidně si jděte, stejně nemáte kam!“ Nakonec profesor přece slíbil, že „udělá, co bude v jeho silách“. Dostali trochu víc místa a pomocníka navíc.

Právo outsidera

Uprostřed listopadu 1921 měli Banting s Bestem referovat na schůzi Fyziologického klubu. Uváděl je MacLeod. Dopadlo to tak, že všechno přednesl sám, přičemž zásadně používal zájmeno „my“, jako by se všeho účastnil.

„Bylo to pro mě velké pokoření. MacLeod mi lstivě a vytrvale vytahoval z ruky všechny trumfy. Mezi lidmi se zvolna začal rozmáhat dojem, že objev skutečně patří MacLeodovi. Je to neuvěřitelné…“

A MacLeodův biochemik James Collip, pověřený v další fázi lepším vyčištěním inzulinu, si ho chtěl patentovat pod názvem „Collipsérum“!

Bantingův čas na univerzitě vypršel, nový pobyt mu nikdo nenabídl; fakulta mu dokonce zakázala aplikovat inzulin ve své nemocnici! Fred si tedy otevřel v Torontu praxi. Začaly se hrnout lukrativní nabídky z USA. Toronto nabídlo podřadné místo ve všeobecné nemocnici. Banting, který nechtěl opustit Kanadu, ho přijal.

Poté, co B + B vyzkoušeli neškodnost nejnovějšího inzulinu sami na sobě, podali ho 23. ledna 1922 prvnímu pacientovi. Čtrnáctiletý Leonard Thompson se tak jako první člověk probral z diabetického kómatu. (Žel, tuto skutečnost neunesl; flámoval, mlsal, pil. Třináct let po svém „vzkříšení“ těžce havaroval na motorce, v nemocnici pak zemřel na zápal plic.)

MacLeod mezitím Bantingovy zásluhy všemožně zlehčoval a snažil si je přisvojit. Neuspěl. Ukázalo se totiž, že bez jedinečných znalostí B + B to prostě nejde.

Na jaře 1923 se inzulin objevil na trhu. Ještě téhož roku dostávají Banting s MacLeodem Nobelovu cenu.

Rozhořčený Banting chtěl cenu odmítnout, poněvadž MacLeod se prý o inzulin nijak zvlášť nezasloužil, na rozdíl od Besta, jenž navzdory tomu ostrouhal.

Nakonec ho vlastenci přemluvili, šlo totiž o první tuto cenu pro Kanadu. Banting alespoň ostentativně přenechal půl své finanční prémie Bestovi; pod tlakem tohoto skutku se pak MacLeod zachoval stejně vůči Collipovi.

-------

autor: František Houdek

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune