Inkontinence – klíčem ke zlepšení je otevřenost.

Slovo “Global” v názvu akce přitom mělo své jasné opodstatnění. “Inkontinence vykazuje určité znaky civilizační choroby. Není to však jen problém vyspělého světa - velká část afrických žen je inkontinentní v důsledku nedostatečné porodnické péče,” uvedl profesor Ian Milsom, gynekolog z univerzity ve švédském Gothenburgu.

Pokroky v terapii inkontinence jsou za poslední roky více než zřetelné. Objevily se nové léky schopné ovlivnit především urgenci, a také nové operační postupy (dnes většinou laparoskopické), které se uplatňují zvláště u stresové inkontinence. Svůj význam stále má behaviorální trénink a modifikace životního stylu. “Přes všechny tyto možnosti ale musíme, konstatovat, že stejně není v našich silách inkontinenci eradikovat,” řekl prof. Milsom.

Ve svém sdělení se soustředil také na některé méně známé souvislosti. “Nepříliš často se hovoří o hereditárních aspektech. Studie na dvojčatech ale ukazují, že dědičnost má nezanedbatelný vliv, a to spíše u inkontinence stresové než urgentní. U žen, které rodily vaginálně, je výskyt inkontinence moči větší. Možná právě kvůli tomu jednou budeme dělat genetické testy na kvalitu pojiva a u žen s defektním kolagenem přistoupíme raději k sekci,” uvedl.

Obecně je také podle něj podceňována souvislost inkontinence a rizika pádu. “Když senior několikrát během noci putuje na toaletu, pravděpodobnost pádu se prudce zvyšuje. Ošetřovatelský personál si to málokdy uvědomuje,” upozornil I. Milsom.

Až příliš často je inkontinence vnímána jako spíše ženský problém. “Je pravda, že postihuje ženy dříve, ve vyšším věku se ale prevalence vyrovnává. Příznaky hyperaktivního močového měchýře jsou ve stáří u mužů dokonce častější. Z výzkumů zaměřených na kvalitu života přitom vyplývá, že muže obecně inkontinence subjektivně zatěžuje více. Ženy tyto obtíže tolerují snáze, snad že se musejí vyrovnat s menstruací a porodem.”

Inkontinence nebývá ani ve středu ekonomických diskusí. “Přitom ve Švédsku si vyžaduje dvě procenta výdajů, které jsou určeny na zdravotnictví. A nejde jen o přímé náklady na léky, operace nebo inkontinenční pomůcky, ale především o náklady nepřímé. Právě inkontinence bývá někdy klíčovým faktorem, který rozhoduje o tom, zda člověk zůstane v domácím ošetřování, nebo půjde do některé instituce, kde je péče samozřejmě dražší,” upozornil prof. Milsom.

Erektilní dysfunkce, inkontinence, hemoroidy – o čem se snáze bavíte?

Podmínkou toho, aby se pacientovi s inkontinencí dostalo optimální péče, je, aby vůbec o svých obtížích hovořil. “Jestliže dojde při urgentní inkontinenci k úniku celé porce moči na veřejném místě, taková žena pravděpodobně druhý den raději nepůjde ven. Je ale také možné že ze strachu, aby se to neopakovalo, nepůjde nakupovat celý rok. Pokud si však své problémy nenechá pro sebe a vyhledá odbornou pomoc, bude to mít na kvalitu jejího života dramatický vliv. Právě nedostatek komunikace je základní bariérou efektivního managementu inkontinence,” řekl prof. Milsom a seznámil auditorium v výsledky recentní studie, která mimo jiné zkoumala, do jaké míry inkontinence ještě stále tvoří sociální tabu, o kterém se raději nemluví. Do této studie byli zahrnuti respondenti z Francie, Nizozemí a Velké Británie (z každé země po 1 000 dotázaných). Šest z deseti oslovených dokáže o inkontinenci hovořit s partnerem. Jen tři z deseti s ostatními rodinnými příslušníky. Co do přijatelnosti jako téma pro diskusi, je na tom inkontinence podobně jako sexuálně přenosné choroby, o něco lépe než erektilní dysfunkce a o něco hůře než hemoroidy.

Respondenti byli také dotazováni, jaké léčebné opatření má při inkontinenci význam. “Velmi často uváděli posilování pánevního dna. Nejsou přitom přesvědčivé důkaze o efektivitě této metody. Určitě svůj význam má, je ale těžké cvičit správně, dostatečně dlouho a dostatečně pravidelně, aby to mělo skutečně smysl. Chirurgické metody se přitom mezi odpověďmi skoro nevyskytovaly,” komentoval prof. Milsom.

Výzkumníci se ptali i na možné příčiny inkontinence. “Zde je alarmující, že velká část dotázaných se domnívá, že na vině je příliš velký příjem tekutin,” upozornil prof. Milsom.

Byli jsme bezradní

Jestli sami pacienti o inkontinenci hovoří jen neradi, ještě méně ochotně o tomto problému komunikují ti, kteří se o své inkontinentní rodinné příslušníky starají. Narazila na to i Daniela Hayder z univerzity v německém Wittenu při hledání respondentů pro svůj kvalitativní výzkum toho, jak pečovatelé z řad rodin prožívají inkontinenci u svých blízkých. Když se jí komunikační bariéru podařilo překonat, bylo nápadné, jak často hovořili o bezradnosti. “Jejich typické věty byly: Neměli jsme se kde zeptat, zůstali jsme odkázáni na radu v lékárně, což bez znalosti pacienta nedopadlo vždy dobře,” uvedla D. Hayder.

Rozpaky při komunikace o inkontinenci dávno překonala britská učitelky hudby Barbara Pointon. Ta se šestnáct let starala o svého manžela, u kterého byla již ve věku 51 let diagnostikována Alzheimerova choroba.Z jejího zcela konkrétně zaměřeného vystoupení byla hluboká osobní zkušenost znát. Paní Pointon dosáhla toho, co profesionálové mnohdy nezvládnou. Přestože její manžel Malcolm devět let trpěl inkontinencí moči i stolice a sedm let byl imobilní, nikdy neměl žádné dekubity. “Každý člověk má právo na to, aby mohl být kontinentní tak dlouho, jak je to jen možné, a nám se to dlouho skutečně dařilo,” uvedla.

Samozřejmě narážela na řadu těžkostí. “Situaci zhoršovalo, že se u nás střídalo příliš mnoho lidí. Během pouhých osmi měsíců nám agentura domácí péče poslala čtrnáct různých zdravotníků a pečovatelů. To zvyšovalo agresivitu Malcolma proti nám všem,” řekla.

Sestry podle ní neměly vždy dost informací o specifikách péče o pacienta s demencí. “Poměrně dlouho trvalo, než se nám dostalo zasvěcené rady, jaké inkontinenční pomůcky používat vzhledem k Malcolmově váze, výšce a charakteru postižení. Velmi důrazně jsem musela odmítnou katetrizaci močového měchýře. Pro lidi s demencí to není to varianta. Malcolm by zcela jistě nepochopil účel a katetr by si vytrhl. Pro pravidelné vyprazdňování stolice se nám osvědčila digitální stimulace konečníku. Sestry ale tento postup odmítaly s tím, že by mohl být považován za abusus klienta,”řekla Barbara Pointon.

Inkontinence je ale i komunitní problém. Se zajímavým sdělením na toto téma přišel Kenneth Flex, který má na magistrátu dánského města Koge na starosti sociální problematiku. Pro českého posluchače byla podnětná už první, obecnější, část jeho sdělení, ve které hovořil o promyšlené struktuře komunitní péče ve svém městě. Poté popisoval, jak se díky komplexnímu přístupu k inkontinenci, které zahrnovalo školení personálu a detailní hodnocení potřeb každého pacienta, podařilo zredukovat náklady na tuto péči a přitom zvýšit spokojenost klientů.

Následující diskuse mimo jiné potvrdila, jak rozdílná je dostupnost moderní léčby inkontinence v jednotlivých evropských státech. Například ve Francie, zemi, jejíž zdravotnictví bývá často dáváno za vzor, pojišťovny nehradí terapii selektivními inhibitory muskarinových receptorů (konkrétně M₃ receptorů) tolterodinem a solifenacinem.

Samotní pacienti se na setkání také neztráceli. Několik jich vystoupilo při panelové diskusi nabídlo pohled do ho světa. Přičiny jejich inkontinence byly různé – vrozená vývojová vada, roztroušená skleróza, úraz míchy. Různé byly také cesty, jakými se s tímto handicapem vyrovnávali. Zarážející však bylo, jak často se v jejich řeči opakovala slova související s pocitem důstojnosti – zahanbený, trapné, stydět se. Právě otevřená komunikace by toto jejich prožívání mohla zmírnit.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 13/2008, strana A12

Zdroj: