I můj den má jen dvacet čtyři hodin

Máte za sebou skoro sedm set různých textů v médiích určených nejširší veřejnosti, více než čtyřistapadesát relací v rozhlase, 150 televizních vystoupení. Za takovou bilanci by se nemusel stydět ani profesionální novinář. Není vám líto času, který jste do této činnosti investoval?

Takto jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Spíše mi je nepříjemné, když musím nějaký příspěvek odříci či zrušit už domluvenou spolupráci. Nerad budím dojem někoho, kdo se dělá vzácným a nechce vyhovět. I můj den má ale jen dvacet čtyři hodin.

Stíháte uzávěrky?

Většinou úplně na poslední chvíli, ale ještě se nestalo, že bych v tom selhal zcela a text nevyšel. Je to ovšem za cenu, že příspěvky složitě a ve stresu odesílám z letišť, taxíků, kongresů a různých dalších, mnohdy obskurních míst.

Co vy sám v novinách čtete?

Obvykle rychle přelétnu zprávy a zastavím se na komentářové straně. Často mě zaujmou kritiky v kulturní rubrice. Rád čtu sobotní přílohy, především ty věnované vědě.

Nemáte tedy pocit, že je to pod vaši úroveň?

Rozhodně ne, je to nejlepší způsob, jak se dozvědět, co je nového v jiných oborech. Obzvlášť to platí, když je autorem textu Jaroslav Petr, skvělý popularizátor, který má obrovský rozhled především o vývoji v biologických vědách a dokáže pracovat velmi rychle. Stejně tak mám rád přílohy Orientace v Lidových novinách a Kavárna v Mladé frontě Dnes. Někdy tam narazím na text, který mi otevře oči, naposledy šlo o článek doktora Jirsy, který se zcela neotřelým způsobem podíval na kauzu Milana Kundery a jeho údajného udavačství.

Pod vašimi články v časopisu Reflex je uvedeno, že autor je psychiatr a publicista. Jak moc je ta identita publicisty silná?

Je to spíše vtip. V současné době se tato identita rovná příspěvkům v Reflexu. Dříve jsem měl tendenci spontánně psát do novin nevyžádané články, kterými jsem reagoval na nejrůznější problémy, o nichž jsem měl pocit, že k nim mám co říci. To už mě do značné míry přešlo. Stal jsem se skeptikem, jestli to má smysl. Teď už dělám většinou jen to, co musím.

Stal jste se svého druhu celebritou. Pokud se v novinách objeví názor lékaře, obvykle to bude Pirk, Pafko nebo Höschl. Novináři vás oslovují, i když téma s medicínou vůbec nesouvisí? Obtěžuje vás to?

Někdy ano, ale vím, že ti, kteří vytvářejí noviny, to také nemají lehké. V této zemi žije mnoho moudrých a z hlediska vědy produktivních lidí, větší část z nich je ale mediálně nepoužitelných – nesestaví souvislou větu, nepřistoupí na nutnou míru zjednodušení anebo se prostě kontaktu s médii bojí. Když se pak objeví někdo využitelný, novináři si jeho číslo okamžitě uloží do mobilu či nějaké sdílené databáze a takový člověk se snadno stane chudákem – volají mu kvůli rozvodu známého fotbalisty i kvůli teroristickému výbuchu na druhém konci zeměkoule. Tak prostě média pracují. Pak je nutné vzájemnou spolupráci nějak vymezit. Ale samozřejmě šal a klam svého postavení ve veřejném prostoru si uvědomuji.

Vzpomínám si na vytrvalost, s jakou jste usiloval o to, aby novináři rozlišovali mezi psychology a psychiatry. Dokonce jste rozesílal i jakýsi tahák, na kterém bylo (mimo jiné) napsáno Csémy, Weiss, Krch – psychologové, Vinař, Raboch, Papežová – psychiatři. Bojujete s tím ještě?

Musím říci, že se tato moje osvětová činnost tak úplně nezúročila. Když na to upozorním, novináři reagují podrážděně, že to samozřejmě vědí. Vždycky se ale objeví další, kteří tyto dva obory nijak nerozlišují. Jak titulují mě, mi nevadí. Horší je, že takové zmatení pojmů vede k zavádějícím radám. V novinách se pak dočteme, že člověk se schizofrenií nebo Alzheimerovou nemocí by měl hledat pomoc u psychologa a naopak že pro rodinné či pedagogické poradenství je nejvhodnější psychiatr.

Jaký mýtus o psychiatrii přetrvává obzvlášť houževnatě?

Těch obtížně vyvratitelných mýtů je mnoho. Jeden z nich, který je třeba permanentně odbourávat, je, že duševní nemoc znamená automaticky úbytek inteligence a sociální méněcennost. Dále to, že duševně nemocní jsou nebezpeční. Jiný takový předsudek představuje spojující pojmy „cvok“ nebo „blázen“ s jakýmsi etickým hodnocením, které říká, že na duševně nemocné bychom si měli dát pozor, což ve svém důsledku vede k sociálnímu vyloučení. Naši pacienti v remisi pak obtížně hledají zaměstnání nebo se jim hroutí rodinný život, i když z hlediska jejich nemoci k tomu není důvod. Lze samozřejmě najít příklady, které těmto představám mohou dát reálný podklad. Existují zlí a agresivní psychotici, pacienti svému okolí nebezpeční. Těmto případům se ale dostává neúměrného optického zvětšení a mají mnohem větší publicitu než příklady opačné, kdy dobře zaléčený duševně nemocný žije normálním životem. Každý negativní příběh má mnohem větší publicitu než příběh pozitivní. Je to jeden z principů, podle kterého média pracují, a měli bychom si toho být vědomi. V tomto směru sdílí psychiatrie svůj obraz s celou naší současností, která se z novinových titulků pravděpodobně jeví horší, než ve skutečnosti je. Dozvíte se, že bývalý psychiatrický pacient zastřelil souseda. Nikdy jsem nečetl zprávu, že se takového činu dopustil člověk, který se léčil na ortopedii. Obojí může být pravda. Přiznávám, že kauzální souvislost s psychiatrií je pravděpodobnější, ale to statistické zkreslení není spravedlivé.

A pokud jde o předsudky přímo o psychiatrech?

Zde jsou dvě časté představy, které jsou spolu v určitém rozporu. První tvrdí, že tato práce lékaře poznamenává a po nějaké době si se svými pacienty nezadají. Mediálním zhmotněním názoru, že psychiatři jsou rovněž cvoci, je populární docent Chocholoušek. Naproti tomu zakladatel našeho centra profesor Hanzlíček zdůrazňoval opačnou kauzalitu, že náš obor podivíny nevyrábí, ale přitahuje. Myslím, že pokud se někdo chce stát psychiatrem jen proto, aby vyřešil své osobní problémy, většinou neuspěje. Na to je náš obor příliš náročný a povahové a osobnostní rysy jen obtížně změnitelné. Často se naopak setkávám s vírou v jakousi omnipotenci psychiatrů. Podle některých lidí psychiatři vidí až do nejtajnějších hlubin člověka, a kdyby chtěli, tak by mohli dělat zázraky. Tak s tím se také těžko bojuje.

V jednom ze svých posledních textů v Reflexu jste uvedl, že se cítíte úspěšnější jako učitel než jako léčitel. I na kongresech je vidět, že když přednášejí vaši mladí kolegové, fandíte jim skoro jako na fotbale. Není takováto schopnost šéfa radovat se z úspěchu svých podřízených klíčem k rozvoji celého pracoviště?

Jestli je tím hlavním klíčem, to nevím. Jistě v takové atmosféře má mladší generace přinejmenším z psychologického hlediska lepší podmínky pro uplatnění talentu, tedy pokud se této příležitosti ujme. V polovojensky uspořádané skupině to zase může lépe fungovat po stránce byrokratické a provozní. Je fakt, že z nich mám prostě radost. I proto si čím dál více začínám uvědomovat, jak moc velká škoda je, když jsou ve svém růstu limitováni vnějšími okolnostmi. Z podstaty lze žít dlouho, teď ale stojíme na určité křižovatce. Drobnými reformními krůčky šel náš ústav rozvíjet čtyřicet let. Pokud ale nedojde ke kvalitativní změně, začne nám ujíždět vlak mezinárodní konkurence, do kterého se mým kolegům mezitím podařilo nastoupit. Řada lidí odsud už má své jméno a jsou zváni na prestižní mezinárodní fóra jako přednášející – jen z klinického úseku Jiří Horáček, Martin Brunovský, Pavel Mohr, Lucie Motlová, Filip Španiel, Milan Kopeček, Tomáš Hájek, Pavla Stopková a mnoho dalších, nemluvě o ostatních laboratořích. Dvě staré, i když rekonstruované budovy v areálu bohnické psychiatrické léčebny už prostě ambicím a možnostem této generace nestačí. Už třeba proto, že se sem nevejde jediný další postgraduální student, není ho kam posadit. Potřebujeme být blíž k moderním zobrazovacím metodám, potřebujeme špičkovou molekulárně biologickou a genetickou laboratoř, potřebujeme rozvíjet sofistikovaný sběr terénních dat a jejich zpracování. Když přejedete do Německa nebo do Francie, tak se na některých pracovištích setkáte s podmínkami, se kterými se jen obtížně můžeme srovnávat. Pak už naprosto chápete, jak tamní týmy mohly obstát v konkurenci tradičně silné americké vědy. Říkat, že se musíme více snažit, už nestačí. Důkazem toho, že problém není výhradně v lidech, je, že pokud někdo od nás odejde na kvalitní pracoviště do zahraničí, velmi rychle začne publikovat ve vysoce impaktovaných časopisech a zařadí se ke světové špičce. Dokonce si troufám říci, že problém není ani v absolutním nedostatku peněz, které do vědy plynou. Ze srovnatelných zemí u nás došlo k největšímu nárůstu těchto investic. Stále je ale systémová chyba v tom, jak se peníze rozdělují a využívají, což se týká především aplikovaného výzkumu.

Pouhý výčet vašich aktivit budí dojem, že musí jít o několik různých osob, které jsou si podobné. Navenek přitom vypadáte, že máte svůj čas pod kontrolou. Jak vypadá váš time management?

Já sám mám pocit, že skoro nestíhám. Někdy si už myslím, že se můj program vymyká kontrole. Základem jsou nejbližší spolupracovníci, kterým mohu a musím stoprocentně věřit a skutečně se jim svěřit do rukou. Nemohu před nimi nic zatajovat. Moje sekretářky vědí minutu po minutě, kde zrovna jsem, a to včetně mého soukromí nebo zahraničních cest. Ohlídají, abych na nic nezapomněl, ale cenou je určitá ztráta svobody. Kouzlo managementu je v umění delegovat. Mám zástupce pro vědu, primářku, vědeckou tajemnici, na ekonomické záležitosti šéfa hospodářské správy. Ti jsou za oblast své činnosti stoprocentně zodpovědní. Musím jim ale dovolit, aby oni v případě potřeby ovládali mě. Kdyby to fungovalo jen jednosměrně, bylo by to špatně.

Zdroj: