Hypoglykémie jako nebezpečný fenomén

Čestná přednáška Camilla Golgiho v letošním roce patřila prof. Brianu Frierovi z Edinburghu, který se celý svůj profesní život věnuje tématu hypoglykémie. Hypoglykémie je subjektivně velmi nepříjemný a potenciálně nebezpečný metabolický stav, který alespoň jednou za život zažije drtivá většina pacientů s diabetem léčených léky s rizikem rozvoje hypoglykémie.

Řada pacientů má hypoglykémie opakovaně. Hypoglykémie je mnohem častější u diabetu 1. typu (43 příhod/rok) než u diabetu 2. typu (16 příhod/rok), podobné je to i u těžké hypoglykémie, jejíž incidence je v průměru 1,2/rok u DM1, 0,4/rok u DM2. Průměrný diabetik 1. typu má kolem dvou lehkých hypoglykémií za týden.

Mezi krátkodobé konsekvence hypoglykémie patří zejména narušení každodenních aktivit, změny nálad, akutní kognitivní deficit (neschopnost řídit vůz, pracovat) či neudržitelný hlad. Dlouhodobá rizika zahrnují chronické zhoršení kognitivních funkcí, ztrátu zaměstnání či řidičského průkazu, narušení osobních vztahů a především zhoršenou schopnost poznávání hypoglykémií, a tím i výrazně vyšší riziko opakovaných těžkých hypoglykémií. Diabetici 1. typu nerozpoznávající hypoglykémii mají šestkrát více těžkých hypoglykémií, diabetici 2. typu dokonce sedmnáctkrát více!

„Příznaky hypoglykémie jsou velmi závislé na věku.“ říká prof. Frier. U malých dětí bývají nejčastěji behaviorální, zatímco u seniorů se mohou projevit neurologickými obtížemi – potížemi s rovnováhou, ztrátou koordinace, poruchou vidění, které mohou vyústit například v nebezpečné pády. U pacientů se syndromem nerozpoznání hypoglykémie může být prvním příznakem kóma. Klinickými nástroji pro posouzení schopnosti poznávání hypoglykémie jsou Clarkovo a Goldovo skóre. Goldovo skóre představuje odpověď na jednoduchou otázku – Poznáte, když na vás přichází hypoglykémie? Pacient odpovídá na škále od 1 (vždy) do 7 (nikdy). Skóre 4 a vyšší je pozitivní pro poruchu poznávání hypoglykémie. Clarkovo skóre představuje osmibodový dotazník, opět skóre 4 a více značí poruchu. Přesto, tato skóre jsou limitována v posuzování závažnosti, charakteru a možnosti ovlivnění poruchy rozpoznávání hypoglykémií. O něco lepší výsledky by měl mít Hypo‑Q dotazník, který byl recentně vyvinut pro lepší charakteristiku tohoto problému.

Negativní konsekvence glykémie překračují hranice diabetologie

Hypoglykémie má kromě „diabetologických“ i mnohem širší negativní konsekvence. Mění krevní srážlivost – zvyšuje aktivaci neutrofilů, destiček a aktivitu faktoru VIII. Působí prozánětlivě, zvyšuje koncentraci IL‑6 a VEGF. S tím jde ruku v ruce rozvoj endoteliální dysfunkce. V neposlední řadě je aktivována sympatoadrenální odpověď, dochází ke zvýšení adrenalinu, zvýšení rizika rozvoje arytmie a zvyšuje se srdeční práce. Některé z těchto změn přetrvávají i týden po prodělané hypoglykémii. „Ani jednorázová hypoglykémie není krátkodobou záležitostí,“ potvrdil prof. Frier a upozornil na možné důsledky těchto patofyziologických změn – vazokonstrikce, uzávěr cév, ischémie, intravaskulární koagulace a poškození endotelu.

Prof. Brian Frier se věnuje studiu hypoglykémie a jejích okolností více než 40 let. Během té doby se v diabetologii změnila řada věcí, přibyly nové léky, technologie, znalosti. Hypoglykémie však po celou tuto dobu zůstává fenoménem, kterého se obávají lékaři, pacienti i jejich rodinní příslušníci. Neexistuje jedna všeobecná strategie, jak se hypoglykémii vyhnout. Mezi klíčové přístupy patří edukace pacienta a jeho rodiny, častý (častý!) selfmonitoring glukometrem či využívání kontinuální monitorace glykémie a volba léků s co nejnižším rizikem hypoglykémie.

Zdroj: MT