Hyperaktivní měchýř
Epidemiologie
Příznaky spojené s problémem močové inkontinence jsou v ženské populaci velmi časté. Močová inkontinence je obecně definována jako nechtěný únik moči, který způsobuje sociální a hygienický problém. Inkontinence se dělí na stresovou, urgentní, paradoxní a reflexní. Prevalence všech symptomů ženské močové inkontinence dosahuje v dospělosti 20–30 %. Hyperaktivní měchýř (overactive bladder) spadá do skupiny urgentní symptomatologie. Evropské studie prevalence tvrdí, že některým z příznaků hyperaktivního měchýře trpí až 17 % žen (prevalence hyperaktivního měchýře je třikrát vyšší než prevalence cukrovky). Prevalence nějakého symptomu či onemocnění je sice poměrně jednoduše zjistitelná, ale poskytuje statický pohled na celou problematiku. Dynamický vývoj popisují studie incidence, které zaznamenávají i případy spontánní remise, což je zejména v případě symptomů hyperaktivního měchýře u mladších žen (v premenopauze) poněkud přesnější, ale prakticky obtížně proveditelné. Definice a klinický obraz
Hyperaktivní měchýř je definován na základě pocitu urgence, s inkontinencí či bez ní, obvykle se symptomy polakisurie a nykturie. Pojem hyperaktivního měchýře se často zaměňuje s urgentní inkontinencí, která je definována jako nechtěný únik moči při imperativním nucení na močení. Urgentní inkontinence se dále dělí na motorickou a senzorickou. Motorická forma je spojena s hyperreflexií detruzoru a senzorická forma vzniká v důsledku zvýšené senzitivity močového měchýře. V klinickém obraze pacientky trpící urgentní inkontinencí dominují kromě urgencí také polakisurie (mikce více než osmkrát denně), nykturie (vzbuzení v důsledku nucení na močení více než dvakrát za noc) a náhlé neovladatelné nucení s nechtěným únikem moči. Podle definic a popsaných doprovodných příznaků je hyperaktivní měchýř lehce zaměnitelný s urgentní inkontinencí. Tato záměna ale není příliš významná klinicky (léčba je v obou případech v podstatě identická), odlišení obou syndromů je zajímavé hlavně z hlediska terminologického. Urgentní inkontinence je v zásadě jen vyšším stupněm hyperaktivního měchýře. Diagnostika
Alfou i omegou úspěšné terapie hyperaktivního měchýře je kvalitní diagnostika s využitím široce dostupných a vcelku jednoduchých vyšetřovacích metod. Minimálně 50 % úspěchu diagnostiky závisí na pečlivé anamnéze. Kromě typických výše popsaných symptomů se zjišťují prodělaná interní, neurologická, urologická či gynekologická onemocnění a užívání některých léků (např. diuretika, sedativa) s vlivem na frekvenci mikce. Další diagnostické pomůcky představuje dotazník inkontinence a mikční deník. Vhodné je gynekologické vyšetření se zaměřením na pokles dělohy či poševních stěn a další specializovaná vyšetření, která se provádějí v případě podezření na některé onemocnění mající potenciální souvislost se symptomatologií hyperaktivního měchýře. Podmínkou úspěšného vyšetřovacího procesu je vyšetření moči, a to jak z hlediska mikrobiologického (vyloučení uroinfekce), tak i z pohledu biochemického (vyloučení hematurie na základě organického postižení močových cest). Nevyšetření moči představuje častou diagnostickou chybu, a proto je na to třeba upozornit. Pacientky s recidivujícími uroinfekcemi totiž často trpí stejnými symptomy jako ženy s hyperaktivním měchýřem.
...
Plnou verzi článku najdete v: Gynekologie po promoci 4/2005, strana 57
Zdroj: