Hranice duševního zdraví
Lidé si obvykle myslí, že každý odborník musí nejlépe znát základní věci ze svého oboru.
Fyzik by přece měl vědět, co je to hmota, biolog, co je to život, a lékař přece musí vědět, co je to zdraví a co nemoc. Těžko bývá pochopení pro to, že nic není pro psychiatra těžšího, než uzavřít vyšetření závěrem „sine morbo psychico“. Historie psychiatrické nosologie také ukazuje, že ze seznamu nemocí škrtáme to, co se nedá léčit, např. homosexualitu, a zařazujeme tam to, na co dnes máme tablety, a kam patří např. mírná depresivní porucha nebo hyperkinetická porucha spojená s poruchou pozornosti (attention deficit hyperkinetic disorder, ADHD) u dětí. Zvláště ADHD dnes budí často nevoli u vychovatelů, kteří byli zvyklí řešit problémy se zlobivým neposedným dítětem, jež nevěnuje pozornost učení a kouká, kde co lítá, jinak než medikamentózně.
Nejčastější duševní poruchou je nesporně závislost na nikotinu. Společnost tuto skutečnost přijímá snáze, když se šíří poznatek, že většinu nemocných je možné s úspěchem léčit za pomoci farmak. Kdybychom to zobecnili, dá se říci, že nemoc je to, kde pomůže farmakoterapie nebo jiná terapeutická metoda, s níž smí pracovat lékař. Býváme rádi, vystěhujeme-li za hranice medicíny všechno, kde pomoci neumíme.
Poměrně novou nosologickou jednotkou je posttraumatická stresová porucha (PTSD). Vzniká přibližně u třetiny osob, které prožily těžkou stresující událost (přírodní katastrofu, teroristický útok, těžkou autohavárii, znásilnění atd.). Jestliže někdo po loupežném přepadení špatně spí, bojí se být v noci sám a neustále se mu vracejí vzpomínky na traumatizující událost, těžko ho přesvědčujeme, že je to něco „nenormálního“ a že by se měl léčit – třeba už jen proto, aby se předešlo častým vážným následkům PTSD, ke kterým patří periodická depresivní porucha či drogová závislost. Jde o onemocnění, které může testovat postoje širokých vrstev populace k psychotraumatizujícím událostem a k interpretaci jejich následků jako medicínského problému. Nedávno vyšetřili psychiatři ve Švýcarsku několik tisíc lidí, kteří přežili záplavy, laviny nebo těžké autohavárie. Ačkoli měli za sebou jasnou akutní stresovou reakci, skoro nikdo z nich netrpěl plně vyjádřenou PTSD. Odborníci to vysvětlují pocitem bezpečí, včetně dobrého ekonomického zajištění obyvatel Švýcarska. Izraelští psychiatři pozvali k vyšetření několik stovek lidí, kteří byli vystaveni raketovým útokům teroristů z Gazy. Pozvání vyhověla sotva polovina a s léčbou souhlasila necelá čtvrtina z těch, kteří se dali vyšetřit a splňovali diagnostická kritéria PTSD. Naproti tomu přibližně 80 % veteránů z Iráku nebo Afghánistánu trpících PTSD s léčbou souhlasí.
Znovu si kladu otázku, co je to vlastně nemoc, když čtu studii M. Lindena et al. (Psychopathology 40, 159-165,2007), kteří zavádějí novou nosologickou jednotku posttraumatické zahořklosti (posttraumatic embitterment disorder, PTED), k níž dochází u lidí, kteří prožili vážné porušení své víry, přesvědčení nebo hodnot. Obávám se epidemie tohoto onemocnění u nás, zvlášť jestliže by bylo finančně odškodňováno. Myslím, že náklady za zdravotní péči by se však nezvýšily. Postižení by se nejspíše léčit nechtěli. To tak, aby nás někdo vyléčil ze zatrpklosti, která nám umožňuje na všechno nadávat.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 12/2008, strana A4
Zdroj: