Hovoříme s investigátorem studie SHARP
Prof. Bruix je mj. vedoucím a prof. Llovet členem známé skupiny BCLC – Barcelona Clinic Liver Cancer group. Tento multidisciplinární tým, do něhož patří hepatologové, onkologové, patologové, radiologové i chirurgové, posuzuje a všemi dostupnými způsoby (medikamentózně, embolizacemi, ablacemi, resekcemi, transplantacemi) léčí ročně na 250 nových pacientů s hepatocelulárním karcinomem různých stadií a je považován za jeden z nejvýznamnějších v této specializaci v mezinárodním měřítku. I proto prof. Bruix patří k autorům klinických guidelines EASL a AASLD (Evropské a Americké asociace pro studium jater). Jeho „posledním dítětem“ je International Liver Cancer Association (ILCA), sdružující pracovníky základního výzkumu, epidemiology, genetiky i kliniky z oblasti gastroenterologie, hepatologie a onkologie. Prof. Bruix nám také bezprostředně před plenárním zasedáním ASCO, na němž měly být výsledky studie SHARP předneseny, odpověděl na několik otázek.
MT: Jaká je incidence a prevalence hepatocelulárního karcinomu a s ním spjatá mortalita?
Hepatocelulární karcinom je vůbec nejčastější formou karcinomu jater; u dospělých zodpovídá za plných 90 % všech primárních maligních onemocnění tohoto orgánu. Je také celosvětově pátým nejčastějším nádorem a v globálním měřítku třetí nejčastější příčinou úmrtí mezi maligními nádory, přičemž k naprosté většině úmrtí dochází během jednoho roku od diagnózy. V celém světě je každoročně nově diagnostikováno na 600 000 nových případů (z toho 32 000 v Evropské unii a 19 000 v USA) a zhruba stejný počet lidí na něj také umírá. Je tomu tak především proto, že onemocnění je stále ještě v převážné většině případů diagnostikováno až v pokročilých stadiích, pro něž dosud neexistuje žádná účinná terapie. Veškeré pokusy s chemoterapií, radioterapií, hormonální léčbou apod. selhaly, a o to větší pozornost se nyní upírá k nadějným výsledkům se sorafenibem, který by mohl znamenat zásadní průlom v osudu osob postižených tímto agresivním a vůči všem dosavadním terapeutickým strategiím rezistentním nádorem.
MT: Jaké jsou nejčastější příčiny či rizikové faktory onemocnění?
V primární hepatocelulární karcinom nejčastěji přerůstá akutní cirhóza vyvolaná virovou hepatitidou B (v USA a Evropě) nebo C (v Asii) anebo nadměrnou konzumací alkoholu.
MT: Co zatím mohla medicína těmto nemocným nabídnout?
V iniciálních fázích mohou tito nemocní profitovat z resekce, ablace nebo transplantace. Bohužel však více než 60 % případů karcinomu jater bývá odhaleno až v pokročilém stadiu, kdy je již jedinou možností chemoembolizace, a to ještě jen u velmi malého procenta pacientů. U ostatních dosud žádná terapeutická možnost k dispozici nebyla.
MT: V čem především spočívá přínos sorafenibu v této indikaci?
Sorafenib blokuje hned několik drah signální transdukce nádorových buněk, čímž brání jak jejich proliferaci, tak i neoangiogenezi. Vede proto k prodloužení doby do progrese a v důsledku toho zlepšuje i přežívání. Působí jako brzda, která zpomalí růst a progresi nádoru.
MT: Co ze studie vyplývá?
Především to, že sorafenib je dnes u nemocných s pokročilým hepatocelulárním karcinomem prokazatelně jediným účinným a současně bezpečným a dobře tolerovaným systémovým lékem, který prodlužuje dobu do progrese a zlepšuje přežívání. Proto se zcela logicky stane jak východiskem k dalšímu testování, např. v různých kombinacích s dalšími látkami s odlišným mechanismem účinku a ovlivňujícími různé patologické dráhy, tak standardem a referenčním lékem pro veškeré další terapeutické strategie, které se snad objeví. Nic z toho ovšem neznamená, že bychom měli jakkoli slevit z preventivních strategií, spočívajících především ve vakcinaci proti virové hepatitidě a ve snahách o omezení nadměrné konzumace alkoholu.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 20/2007, strana A10
Zdroj: