Homolka se proměnila v Nemocnici číslo 5
Televizní seriály ze zdravotnického prostředí mívají pro běžné diváky až uhrančivou přitažlivost, ovšem lékařům a sestrám „zpracováním“ odborné stránky věci většinou působí nefalšovaná muka. Nicméně vše nasvědčuje tomu, že pokračování slavné Sanitky bude výjimkou.
Vystoupí‑li v nemocnici za jejího běžného provozu z výtahu Marek Vašut ve stejnokroji řidiče záchranky či zaskočí‑li do její jídelny na oběd Dagmar Havlová v bílém plášti, je zjevné, že se něco děje. A dělo se. Od 30. ledna do 10. února štáb České televize v Nemocnici Na Homolce natáčel pokračování oblíbené Sanitky.
„Jde o realizačně nejnáročnější seriál v dějinách české seriálové tvorby,“ poznamenal na jeho adresu šéfproducent ČT Jaroslav Kučera. Třináctidílný televizní román o chlebíčku záchranné služby, jak chutná dnes, na příběhy zachycující poválečnou realitu, jak ji viděli tvůrci v 80. letech minulého století, naváže velmi volně. Původní postavy, ztělesněné Jaromírem Hanzlíkem, Zlatou Adamovskou či Pavlem Zedníčkem, doplní nové, včetně dvou ústředních: Dagmar Havlová jako MUDr. Markéta Foldynová a Jiří Dvořák jako Jan Kaderka. Scénář k novým dílům napsal Ivan Hubač. Autor původní Sanitky, dramatik Jiří Hubač, už se do pokračování pouštět nechtěl a nakonec práva na další díly převedl na svého syna.
V hlavní roli nemocnice a její lidé
„Homolku jako Nemocnici číslo 5 a místo, kde se odehrávají veškeré nemocniční scény a které prolíná všemi třinácti díly, jsem si vybral společně s architektem. Rozhodla velkorysost, s jakou se k našim požadavkům postavil ředitel nemocnice dr. Dbalý. A rozhodně nešlo z jeho strany o pouhé gesto. Nejenže nám při natáčení zdejší personál vychází maximálně vstříc, ale bylo od začátku jasné, že zde budeme natáčet také scény, které se běžně v nemocnicích, natož takových, jako je Homolka, neodehrávají. Mám na mysli například fyzickou agresi psychiatricky nemocného pacienta,“ říká v kratičké přestávce natáčení na Oddělení interny NNH režisér Filip Renč během druhého natáčecího dne. Na chodbě pilně pracuje dvacítka lidí ze štábu a okolo „se válí“ plno televizní techniky, jíž se musel vyhýbat nejen nemocniční personál, ale také dělníci, kteří sesterskou místnost naproti recepci přebudovávají na JIP, neboť na opravdovém se točit nesmí.
Jipka ožila v pátek třetího února. Byla to především zásluha staniční sestry interní JIP Jany Molčanové a jejího zástupce Martina Studenta, kteří ji kompletně vybavili přístroji poté, co se ukázalo, že se představy štábu o podobě jednotky poněkud rozcházejí s realitou. Jana Molčanová pak celý den na natáčení odborně dohlížela: „Pana Hanzlíka, tedy doktora Janderu, jehož podle scénáře pobodal zloděj, který vykradl klenotnictví, jsem napojovala na přístroje, aby vše vypadalo, jak vypadat má. Také jsem pomáhala naplnit představu pana režiséra o pacientovi v kómatu, téměř na umření, takže jsem panu Hanzlíkovi vysvětlovala, jak má ležet, jak se chovat, když je napojen na ventilátory, jak má dýchat, jak to vypadá, když se člověk v jeho stavu probere.“ Na otázku, jak se při tom cítila, odpovídá: „Když režisér před celým štábem prohlásil: Paní Molčanovou budete na slovo poslouchat, a oni opravdu poslouchali a vůbec nerozlišovali mezi zdravotní sestrou a režisérem, svazovala mě obrovská profesionální odpovědnost. Pomáhalo mi však, že se mi v hlavě vybavovaly ty televizní seriály z nemocničního prostředí, v nichž bývá medicínská stránka věci tak odbyta, že je to až k pláči.“
Natáčení do běžného provozu oddělení nijak nezasahovalo. Bylo skvěle koordinováno a jediný často se opakující požadavek štábu směrem k nemocničnímu personálu byla prosba o ticho po dobu, kdy běží kamera. „Žádné problémy jsem nezaznamenal, jediné, co mne překvapilo, byl počet lidí, kteří se uvnitř i vně nemocnice pohybovali,“ říká primář interny MUDr. Milan Čech.
„Velení“ měly na starost dvě ženy: za ČT produkční Ilona Jirásková a za NNH Hana Kuklíková z investičně‑technického odboru, která organizovala a řídila veškerý pohyb natáčecího štábu po nemocnici. Natáčelo se kromě interny ještě na OKBHI, kardiochirurgii, v prostoru příjezdu sanitek, na chodbě na 2. NP, výstupech z OS neurochirurgie a cévní chirurgie a na patologii. Když se na ní shromáždila zhruba třicítka lidí, její primář MUDr. Martin Syrůček to okomentoval po svém: „Tolik živých lidí jsem tady ještě neměl.“
„Ať je zpocený jako já“
Byť se štáb a herci bez odborné pomoci lidí z NNH neobešli, ti druzí přece jen mohli více zúročit své zkušenosti. Marek Vašut na sebe prozradil, že na vojně sloužil u zdravotníků, a že dokonce píchal injekce, byť pouze subkutánní, k intravenózním jej prý nepustili. „K tomuhle oboru cítím velký respekt, povolání lékaře či sestry se stejně jako to naše bez talentu nedá na slušné úrovni dělat, avšak jejich zodpovědnost je na rozdíl od naší obrovská. Když herec něco zkazí, nic se neděje, ovšem zdravotník vždycky „jede na první dobrou“, protože nemá možnost zkažený výkon bez následků zopakovat,“ okomentoval své účinkování v Sanitce 2. Když se během volné chvilky mezi záběry posadil na chodbě na židli, odpočívat mohl zhruba minutu. Pak se ocitl v obklíčení sestřiček, jejichž žádosti o společnou fotografii či autogram vyřizoval ochotně a bez sebemenšího náznaku, že by mu pohodlí židle bylo milejší.
Ani Dagmar Havlová si mezi záběry téměř žádné volno nedopřávala. Neustále konzultovala detaily své lékařské vizáže a ze suverenity, s jakou to dělala, bylo znát, že také ona se opírá o zkušenost se zdravotnickým prostředím: „Lékařku jsem již hrála, ve filmu Kam slunce nechodí. Také není žádné tajemství, že s nemocničním prostředím jsem se v minulých letech seznámila víc, než mi bylo milé. První řada tohoto seriálu se mi velice líbila, když ji nedávno reprízovali, zhlédla jsem ji celou. Ta, kterou nyní i v Nemocnici Na Homolce točíme, je mnohem akčnější, což je konstatování, nikoli hodnocení,“ řekla a dodala, že je to zásluha především režiséra Filipa Renče.
Toho jsme se zeptali na základní poselství Sanitky 2: „Stejně jako starý seriál i my chceme vzdát hold všem lidem, kteří se věnují tak nesmírně náročné a smysluplné profesi, jakou je záchranka. Zároveň chceme ukázat, že přes technický pokrok jejich práce lehčí není, protože se posunula k akčnosti a dramatičnosti, tak jako se k nim posunula doba.“ Když za chvíli při natáčení s úsměvem pobídl maskéra, aby pacientovi ležícímu nehybně v nemocniční posteli pořídil na obličej stejně bledý výraz a pot na čele, jako má sám, protože na něj „něco leze“, bylo jasné, že své ambice bude chtít maximálně naplnit. Nakolik se to nejen jemu, ale celému štábu i hercům podaří, a jak k celkovému výsledku přispěla Nemocnice Na Homolce, bude k vidění v roce 2013.
Zdroj: Medical Tribune