Hodí se vám do čekárny

          Mgr. J. Hořejší

Několik dobře míněných rad pacientům

Vycházíme z přesvědčení, že patříte k informovaným, vzdělaným a svéprávným osobnostem, schopným postarat se samy o sebe ve všech sférách svého života, a tedy i v péči o své zdraví. Že tedy také dokážete kvalifikovaně komunikovat s lékařem či lékárníkem. Zbývá jediné: poradit vám, jak můžete sami sobě i svému lékaři pomoci co nejrychleji dospět ke správné diagnóze a stanovení léčby, jak se co nejrychleji uzdravit a ubránit před opakovaným onemocněním, jak být pro lékaře a lékárníky skutečně partnerem a nikoli „obtížným pacientem“.

Lékaře a lékárníky učí již během jejich studia na lékařských a farmaceutických fakultách, jak se oni mají chovat ke svým pacientům – pro nemocné však žádná taková škola neexistuje. A tak tedy doufáme, že místo toho přijmete naše dobře míněné rady.

Ačkoli vám to nemusí být milé, měli byste vždy vycházet ze skutečnosti, že lékař nemá na starosti pouze vás. Znamená to, že se vždy nejprve snaží co nejpřesněji zjistit důvod vaší návštěvy, nebo připomenout váš stav při návštěvě předchozí a porovnat ho se současným. A protože už počet lidí v čekárně vám ukazuje, že lékař pracuje pod časovým tlakem, musí se – chce-li co nejdříve nalézt příčinu vašich potíží a způsob jejich odstranění – v danou chvíli soustředit jen na ně.

Proto byste mu měli především co nejpřesněji a nejpravdivěji, ale současně i co nejstručněji,  zodpovědět všechny jeho otázky týkající se vašich zdravotních problémů. Buďte pozorní a soustředění, abyste zbytečně nezdržovali, ale snažte se nebýt zbytečně nervózní, abyste na něco nezapomněli. Odpovídejte k věci a nepříliš obsažně, a rozhodně nezatahujte do hovoru celou rodinu a vlastní zvířectvo, pokud se na ně lékař přímo nezeptá. Lze doporučit mít s sebou stručný popis prodělaných chorob s časovým určením (např. infarkt myokardu 1995, operace křečových žil 1999). Podobný seznam bude požadovat každý lékař, s nímž se setkáte poprvé, a může se vám tedy hodit opakovaně. Proto je také dobré ho stále doplňovat a aktualizovat.

Při popisu problémů či bolestí se někdy nelze vyjádřit jednoduše a jednoznačně – každý je prožívá individuálně a osobní pocity je obtížné charakterizovat. V takovém případě je nutné pokusit se stručně a výstižně odpovídat na lékařovy návodné otázky. Pokud otázce nerozumíte nebo hůře slyšíte, nebojte se lékaře požádat o její vysvětlení či opakování, nebo ho požádejte, aby mluvil hlasitěji. Dejte přitom pozor na časové vztahy – to, že bolest trvá „dlouho“, může znamenat dvě hodiny, ale také půl roku. Také údaje jako „občas“, „někdy“ nebo „často“ jsou většinou lékaři málo platné. Máte-li své potíže „sepsány“, rozhodně je lékaři nepředčítejte – umožněte mu, aby si záznam sám prohlédl a zeptal se na důležité body. Obdobně pokud s sebou máte lékařské zprávy, místo recitování z nich je raději lékaři předejte, aby se v nich sám zorientoval a našel, co potřebuje. Nevzpomínejte zbytečně na jména lékařů a primářů, s nimiž jste se v minulosti setkali, abyste zdůraznili svou důležitost či závažnost svého stavu. Lékaři to není k ničemu.

Pro většinu pacientů je největším problémem vyjmenovat léky, které užívají: „ráno beru jednu zelenou pilulku, v poledne bílou a červenou, a večer jednu žlutou...“ nebo „beru něco na tlak a něco na ty bolesti…“ Ideální je mít vždy u sebe seznam všech užívaných léků, s plnými názvy opsanými z krabiček, včetně síly a dávkování. Nesnažte se dělat jakýkoli „předvýběr“ podle vlastního uvážení nebo podle toho, jakého specialistu se chystáte navštívit. Mezi různými typy léků může docházet k nejrůznějším interakcím, a každý lékař proto musí vždy znát veškeré léky, které užíváte, ať už vám je předepsal kdokoli na cokoli nebo jste si je jako volně prodejné koupili v lékárně sami.

Když vás pak lékař po odebrání anamnézy začne vyšetřovat, rozhodně ho každou minutu nepřerušujte otázkou „jak to se mnou vypadá?“. Jednak ho to zdržuje v práci, jednak vám podobnou otázku stejně může zodpovědět až na konci diagnostického procesu. Teprve když vás lékař sám začne informovat o tom, co zjistil a co doporučuje, jaká je diagnóza a jaká budou nutná další vyšetření, eventuálně jaká bude následovat léčba, je ta správná příležitost klást doplňující otázky a žádat vysvětlení nejasností. Rozhodně se ale neptejte „nezemřu, pane doktore?“. Vy přece nechcete slyšet, že ano, ačkoli smrt bohužel jednou čeká na každého z nás. A za lékařem jste přišli jen a jen proto, aby prodloužil a zkvalitnil váš život.

Někdy ovšem vstoupíte do ordinace se slovy „pane doktore, potřebuji jenom recept, jenom potvrzení...“ Už tím jako byste podceňovali lékařovu práci a odpovědnost. Napsat předpis na lék totiž vždy znamená najít kartu, zkontrolovat, kdy byl lék napsán naposledy, v jakém množství, síle a dávkovacím schématu, zda ho pacient podle předpisu skutečně užívá a zda je nutné v léčbě skutečně pokračovat atd. Teprve pak lze recept vyplnit a podepsat. Rozhodně to tedy není „jenom“ tak. Obdobně to platí pro vystavení jakéhokoli potvrzení, a např. příprava poukazu na lázeňskou léčbu představuje i pro zkušeného lékaře nejméně dvacet minut práce, za nimiž je navíc skryto závažné a zodpovědné rozhodnutí, že pacientův stav absolvování lázeňských procedur umožňuje.

Pokud lékař rozhodne, že budete muset být hospitalizováni, určitě to závažnost vašeho stavu vyžaduje, a proto s lékařem nepolemizujte. Stejně tak se nepokoušejte odložit nástup do nemocnice např. problémy s hlídáním psa nebo krmením slepic.

A úplně nakonec ještě pár všeobecných pokynů:

§         Považujeme za zbytečné doporučovat vám, abyste k lékaři chodili v takovém oblečení, které vám umožní rychle se odstrojit a opět obléknout, abyste na sobě neměli zbytečné šperky a ozdoby apod.

§         Nejspíše ale bude užitečné doporučit, abyste se – ve snaze „vlichotit“ se do přízně lékaře – neptali v ordinaci na jeho rodinu či osobní věci. Lékař je v ordinačních hodinách plně zaměstnán problémy svých pacientů a své osobní věci je zvyklý nechávat přede dveřmi ordinace.

§         Rozhodně byste také neměli lokalizovat svou bolest tak, že budete její místo ukazovat na těle lékaře či lékařky, nebo se pokoušet je svádět. Přípustný není dokonce ani lehce laškovný tón.

§         A konečně je zbytečné nosit lékaři výstřižky ze sobotních příloh novin či ženských časopisů nebo výjezdy z internetu ve snaze zajistit, aby na něco nezapomněl. Za prvé platí, že tím dáváte najevo nedůvěru k lékaři a jeho znalostem, a za druhé – v uvedených zdrojích sotva kdy najdete něco skutečně důležitého a pravdivého.

Suma summarum – chcete-li (a právem) profesionální lékaře a lékařky, snažte se být profesionálními pacienty a pacientkami. 

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 5/2008, strana A16

Zdroj: