Hluk jsme řešili dávno před národní observatoří
MT: Proč vás Národní hluková observatoř, konkrétně její prezident Ing. Ivo vaněk, tak razantně napadá?
Pan prezident Vaněk nemá pro svá mediální vystoupení vždy dostatečné odborné informace. Slovo „národní“ v názvu mu ale otevírá na různých úrovních Evropské unie dveře, protože se tam o něm domnívají, že představuje státní autoritu. Ale tou on není! Mimochodem, Národní hluková observatoř vznikla kdysi tady u mne, na ministerstvu. Ing. Vaněk mi tehdy psal, že by chtěl takovou organizaci zřídit, a já mu odpověděl, že bych se diskuse jako hlavní hygienik rád zúčastnil. Obratem byla svolána ustavující schůze, a to přímo sem na ministerstvo. Tomu jsem se podivil, protože tak jsme se s Ing. Vaňkem nedomluvili – a od té doby se táhnou různé spory. Byl bych rád, kdyby Národní hluková observatoř používala racionální a hlavně pravdivá data.
MT: Která data jsou tedy v souvislosti s ochranou před hlukem ta racionální?
Regulací hluku se může Česká republika, resp. bývalé Československo, chlubit již od roku 1977. Díky profesoru Havránkovi a vyhlášce č. 13/1977 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými vlivy hluku a vibrací, jsme situaci řešili v době, kdy se většina evropských států hlukem ještě vůbec nezabývala. Již v roce 1993 jsme začali systematicky monitorovat životní prostředí. Je to excelentní systém, jaký nemá ve světě obdoby. Už tehdy jsme začali dělat hlukové studie velkých měst – v době, kdy si nikdo nepřipouštěl, že hluk je problém. A žádná Národní hluková observatoř ještě nebyla.
MT: Česká republika ovšem dosud nemá moderní zákon evropského střihu, který by problém hluku řešil.
Už před dvěma roky jsme podle evropské direktivy 2004/49/ES měli připravit zákon o hodnocení a řízení hluku v životním prostředí. Zákon se dostal do sněmovny. Vlivem jistých poslaneckých iniciativ se do něj ale dostal i „přílepek“ o zákazu privatizace nemocnic. V tu chvíli se zapomnělo na potřebu řízení hluku a zákon neprošel. Když se návrh zákona dostal k panu prezidentovi, řekl, že každý má právo na regulaci svého hluku, že je každý schopen si regulaci řídit sám a stát by do toho neměl zasahovat. Což je ale velmi obtížné, vždyť řada míst vykazuje hlučnost přes 70 dB a lidé jsou naprosto bezmocní. Proto je zde evropská direktiva. Regulace není jednoduchá ani levná, proto musí být především koncepční. Vždyť nejzásadnějším fyzikálním faktorem v životním prostředí je hluk, na celém světě!
...
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2007, strana B1
Zdroj: