Historie ibuprofenu je stará čtyřicet let

Ibuprofen patří k nejzajímavějším nesteroidním antirevmatikům. Vstupuje na scénu farmakoterapie revmatických chorob jako jeden z prvních po fenylbutazonu v roce 1949 a indometacinu v roce 1952. Jeho objev je spojen se jmény farmakologa Stewarta Adamse a chemika Johna Nicholsona, kteří byli firmou Boots v padesátých letech minulého století pověřeni najít nový lék pro revmatoidní artritidu.

V analgeticko‑protizánětlivé léčbě revmatoidní artritidy dominovala na přelomu 40. a 50. let minulého století acetylsalicylová kyselina – aspirin – a někteří revmatologové (např. vedoucí skotský odborník profesor Duthie) soudili, že aspirin má v léčbě revmatoidního zánětu specifický účinek. Proto se Adams a Nicholson zaměřili na experimentální model zánětu, na který působil aspirin nejvíce. Šlo o zánětlivý erytém oholené kůže morčat, který byl právě aspirinem nejvíce tlumen. [1]

Na tomto modelu otestovali stovky sloučenin. Byly to jednoduché chemické sloučeniny, především deriváty fenyloctové a fenylpropionové kyseliny, jež v zemědělském výzkumu firmy Boots byly zkoumány jako potenciální regulátory růstu zemědělských plodin. [2] Na trh se dostal jako první analog isobutylfenyloctové kyseliny – označený jako ibufenak. Ten se po krátkém podávání nemocným s revmatoidní artritidou projevil jako hepatotoxický a byl stažen z prodeje. Výzkumný tým pak přešel k výzkumu fenylpropionových analog a výsledkem byl i objev ibuprofenu (isobutylfenylpropionové kyseliny). Ten byl v roce 1966 uveden do klinického použití pod názvem Brufen. Počáteční maximální denní dávka byla 600 mg, jež sice vyvolávala určitou symptomatickou úlevu, ale nesplňovala všechna očekávání kliniků. Výrobce tehdy zahájil celosvětové monitorování nežádoucích účinků a tolerance pozvolna se zvyšujících denních dávek. Jelikož nebyly signalizovány žádné mimořádně závažné nežádoucí účinky, výrobce se postupně odvážil doporučit denní dávku 1 200 mg a v následujících letech bylo možno stoupat na 2 400 mg až do konečné možné denní dávky 3 200 mg. [3]

V roce 1970 byl ibuprofen uvolněn pro použití v nerevmatologických indikacích – pro léčbu bolestí v zubním lékařství, po episiotomiích a k ovlivnění dysmenorrhoey. V roce 1983 byl po rozsáhlé diskusi mezi vládními zdravotnickými orgány Velké Británie a výrobcem, firmou Bolte, uvolněn ibuprofen (pod názvem Nurofen) jako volně prodejný lék v denní dávce do 1 200 mg a v následujícím roce bylo podobné uvolnění do prodeje bez předpisu realizováno i v USA. Ibuprofen byl tak v historii prvním nesteroidním antirevmatikem, které bylo dáno volně do prodeje. Když bylo v roku 1986 Komisí pro nežádoucí účinky léků Velké Británie zhodnoceno prvních pět let prodeje ibuprofenu, ukázalo se, že v počtu nežádoucích účinků na milion předpisů léku byl ibuprofen s převahou nejlépe snášeným lékem z 11 hodnocených nesteroidních antirevmatik. [5] Metaanalytická studie z roku 1997 potvrdila na podkladě údajů o volně prodejném ibuprofenu, že jeho tolerance v nízkých dávkách, a není‑li podáván déle než 7 dní, se neliší od tolerance paracetamolu. [5] Následovaly další metaanalytické studie, které ukázaly, že ibuprofen působí nejméně nežádoucích účinků v oblasti trávicího traktu ze všech sledovaných nesteroidních antirevmatik. [2,3] Tato dobrá snášenlivost byla zřetelná zejména tehdy, když byly podávány nízké denní dávky ibuprofenu. Ibuprofen přes vývoj dalších nesteroidních antirevmatik zůstal na jednom z předních míst v klinické terapii revmatických chorob i řady bolestivých stavů nerevmatického původu. [3] Americkou kolejí revmatologů byl doporučen po paracetamolu jako analgetikum volby u osteoartrózy.

Pokusy o další zlepšení tolerance a účinnosti ibuprofenu vyšly z jeho chemické struktury. Je dána tím, že jeden z atomů uhlíku v řetězci ibuprofenu váže na každou ze svých čtyř vazebných valencí rozličné atomy. V tomto případě může každá sloučenina existovat v podobě dvou zrcadlových stereoizomerů, které se někdy označovaly jako pravotočivý a levotočivý izomer. V běžných přípravcích ibuprofenu je stejný podíl obou izomerů. Ukázalo se, že účinnější látkou je izomer S (+), který byl pojmenován Dexibuprofen a s úspěchem klinicky vyzkoušen. [4] Dalšími farmaceutickými formami ibuprofenu jsou tzv. liquigely, které v podobě roztoku ulehčují a urychlují absorpci přípravku. [6] Jinou metodou, jak dosáhnout tohoto cíle, je příprava ibuprofenu ve formě dobře rozpustných solí, jako je ibuprofen lyzinát a ibuprofen arginát.

Je tedy ibuprofen ve světě znám asi čtyřicet let a u nás je používán již více než třicet let. Je obdivuhodné, že stále zůstává důležitou součástí dnes již širokého spektra nesteroidních antirevmatik, což asi nikdo v době jeho objevu nepředpokládal.

Zdroj: Medical Tribune