HIPAA v praxi je věda
Ve Spojených státech je na ochranu osobních dat kladen velký důraz, a to prakticky vždy a všude. V první chvíli vás může zmýlit skutečnost, že se všichni oslovují od prvního setkání křestním jménem. Pokud ale sami nesdělí další podrobnosti, je křestní jméno také to jediné, co se o nich dozvíte. Ve zdravotnických zařízeních jsou za dodržování HIPAA protokolu zodpovědní všichni, kteří pracuji s osobními daty pacientů. Každý nový zaměstnanec musí být řádně proškolen a musí podepsat prohlášení, že je plně seznámen s dodržováním všech těchto pravidel a že si je vědom případných sankcí, pokud je poruší.
Klient-pacient, který je přijat do nemocnice, má nárok na úplné soukromí a musí mít zajištěnu maximální ochranu osobních dat. Sám klient má právo nahlédnout do své dokumentace kdykoli, rodina může dostat povolení nahlédnout do dokumentace také, ale vždy za přítomnosti zdravotníka, aby nikdo nemohl úmyslně část dokumentace odebrat. Co tedy HIPAA pro sestru znamená v praxi? Informace týkající se klienta jsou sdělovány pouze a jen osobám, které se na péči o něj přímo podílejí. Sestra může sdělit pacientova data ošetřujícímu lékaři, konzultantovi nebo sestře, jež právě nastupuje službu a bude se dále o pacienta starat. Pokud se druhý den sestře změní rozpis pacientů, tak už by neměla vyhledávat nic v dokumentaci klientů, o které se starala včera. Jestliže by se tak stalo, jednalo by se o porušení HIPAA protokolu. Tato sestra by čelila disciplinárním opatřením a v konečném důsledku by mohla i ztratit zaměstnání. Stále častěji se v nemocnicích používají elektronicky vedené chorobopisy. Každý, kdo do takové dokumentace chce nahlédnout, se musí nejprve zaregistrovat. Speciální tým sleduje, kam a jak často konkrétní osoby nahlížejí. Pokud se zjistí, že například sestra otevírá chorobopisy jiných klientů, než o které se stará, je to problém.
Jména nemocných na tabulích být nesmí
Na každém oddělení visí na zdi velká tabule se seznamem pacientů, seřazených podle pokojů. Na žádné z těchto tabulí ale nenajdeme plné jméno nemocného. Často se používají pouze jména křestní nebo je zde jen označení muž či žena. Pokud jde o zacházení s dokumentací samotnou, musí s ní být manipulováno vždy a jen ve vyhrazené části sesterny. Dokumentace nesmí být nikdy ponechána otevřená bez dohledu. Všechny štítky na lécích, infuzích nebo cokoli jiného, co obsahuje pacientovo jméno a jiné údaje, se musí řádně zničit. Štítek s pacientovým jménem se do odpadkového koše dostat nesmí. Každá ošetřovací jednotka má k dispozici velký plastikový barel na dokumenty obsahující důvěrné informace. Jednou za týden či podle potřeby přijede služba a všechno odveze ke skartování a slisování.
Další kapitolou je sdělování informací o poskytnuté péči blízkým osobám pacienta. Informace se poskytují pouze rodinným příslušníkům, a to jen tehdy, pokud s tím klient souhlasí. Přeje-li si klient neposkytovat informace nikomu, musí se tím zdravotničtí pracovníci na sto procent řídit. Velice často rodinní příslušníci vyžadují poskytování informací telefonicky. Samozřejmě tady nastává problém, neboť se nabízí otázka: je to skutečně ta osoba, se kterou jsem mluvil? Vyřešením této situace jsou různé kódy, které musí dotyčná osoba říct. Ovšem informace poskytované po telefonu jsou všeobecné a spíše slouží k ujištění pacientovy rodiny, že stav klienta je pod kontrolou a není kritický. Pokud rodinní příslušníci vyžadují detailní rozhovor, musejí se dostavit osobně.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 30/2007, strana A16
Zdroj: