Evropský parlament o zdravotních službách

Před několika měsíci schválil Evropský parlament s velkými potížemi směrnici o volném pohybu služeb na vnitřním trhu. Schválená směrnice zdaleka nezaručuje volný pohyb služeb tak, jak bychom mohli očekávat. Podle původního návrhu mělo být krátkodobě možné poskytovat služby na území jiného státu podle pravidel platných v domovském státě poskytovatele služeb. Toto zásadní pravidlo zvané „pravidlo země původu“ bylo během projednávání v Evropském parlamentu ze směrnice vypuštěno, podobně jako celá řada dalších navrhovaných principů. Jedním z obětních beránků, kterými bylo nakonec schválení směrnice zaplaceno, byly i zdravotní služby. Ze směrnice o službách na vnitřním trhu byly nakonec zcela vypuštěny. Na tomto místě je třeba poznamenat, že se ani v návrhu směrnice o službách nikdy nepočítalo s uvolněním služeb takzvaných regulovaných povolání, tedy lékařů, zubních lékařů, lékárníků, zdravotních sester a porodních asistentek. Těchto pět povolání je regulováno ve zcela jiném režimu a jich se tedy ani původní návrh směrnice o službách netýkal. Dalším základním principem EU je volný pohyb osob, který umožňuje občanům, aby se svobodně usazovali a přijímali práci v kterékoli členské zemi. Lidé se právem ptají: pokud se přestěhuji za prací, jak budu mít zajištěny zdravotní služby? Dostupnost zdravotních služeb je tak jednou ze základních podmínek pro mobilitu pracovníků uvnitř společenství.

Konkurence ve službách přináší prospěch pro spotřebitele ve smyslu vyšší kvality a nižší ceny. Logicky dojdeme k tomu, že i ve zdravotních službách je konkurence prospěšná.

Namísto směrnice určuje pravidla Evropský soudní dvůr

Občané stále častěji vyžadují zdravotní péči v jiné zemi než v té, ve které žijí. Důvody jsou zřejmé: snazší dostupnost, vyšší kvalita či nižší cena. Čerpání zdravotních služeb v zahraničí je však spojeno s velkými administrativními bariérami. Pacient musí složitě a komplikovaně prokazovat, že je pojištěn a co jeho pojištění kryje. Poskytovatel péče musí komplikovaně zjišťovat, kdo mu poskytnutou péči uhradí a za jakých podmínek. V celé věci panuje vysoká míra nejistoty, pacient nemá informace o svých právech a povinnostech a stejně tak zdravotník nemá jistotu, že mu bude jeho práce zaplacena. V systému chybějí pravidla. Čerpání zdravotní péče v zahraničí a její úhrada se v tuto chvíli řídí pouze precedenty, rozsudky Evropského soudního dvora, kterých je v této oblasti již celá řada. Je nepochybné, že systém poskytování zdravotních služeb občanům jiné země pravidla potřebuje a že je nezbytné snížit míru nejistoty jak pacientů, tak zdravotníků. Současně je zřejmé, že neexistuje žádný důvod ani zájem rozšířit či omezit práva občanů. Nejde tedy o nic jiného než legislativně zakotvit stávající stav věcí, který se řídí platnými rozsudky Evropského soudního dvora. Současně je důležité zakotvit v legislativě jasné definice, podle kterých se potom budou občané moci řídit a celému systému lépe porozumějí.

Kdo je kdo on‑line – konec byrokracie

Vedle legislativy, jejíž příprava je úkolem Evropské komise a jejíž schvalování Evropským parlamentem a Evropskou radou bude trvat celou řadu let, je však možné podniknout některé kroky, které pomohou občanům bezprostředně a rychle. První oblastí, ve které je třeba bezprostředního zásahu, je otázka informovanosti občanů i zdravotníků o jejich právech a povinnostech a problém byrokratických bariér spojených s čerpáním a poskytováním zdravotní péče v zahraničí. Stávající stav je nadále neúnosný. Nikdo, a to ani profesionálové, vlastně neví, jak se věci mají. Ani pacienti, ani zdravotníci nemají jasno v tom, jak systém vlastně funguje. A pokud již dojde k čerpání zdravotní péče, musí jak pacient, tak zdravotník vyplňovat celou řadu dokumentů a stejně nemá žádnou jistotu, jak celá věc skončí, tedy kdo, kdy a v jaké výši poskytnutou zdravotní péči zaplatí, případně kolik musí uhradit sám pacient. Celý proces může výrazně urychlit, zjednodušit a zprůhlednit kvalitní systém identifikace. Je třeba vytvořit systém pro identifikaci občanů i zdravotníků. Takový systém poskytne nejen zaručenou informaci o tom, kdo vlastně pacient je, ale také o jeho právech a povinnostech. Současné technologie umožňují, aby byl on‑line identifikován nejen pacient, ale také jeho zdravotní pojišťovna, výše a podmínky úhrady konkrétní zdravotní péče. Kvalitní systém identifikace může zprostředkovat poskytovateli péče okamžité potvrzení zdravotní pojišťovny pacienta o tom, že konkrétní péče bude v konkrétním čase a v konkrétní výši pojišťovnou uhrazena. Poskytovatel zdravotní péče tak má jistotu, že jeho služba bude uhrazena, a současně pacient má jistotu v tom, že péči může žádat, za jakých podmínek a kolik případně zaplatí sám.

Informační systémy ještě přes hranice nedohlédnou

Druhou oblastí, ve které je možné okamžitě zlepšit stávající stav, je kvalita poskytované zdravotní péče a její návaznost. V současné době prakticky nefunguje žádný systém sdílení a výměny informací mezi zdravotnickými zařízeními v různých zemích. Současně narůstá počet případů, kdy je občanovi poskytována zdravotní péče ve více zemích. Není třeba být velkým odborníkem, abychom pochopili, že zdravotní péče na sebe musí navazovat – a to tím více, čím je onemocnění pacienta závažnější. Pokud zdravotní péče nenavazuje, tedy lékař nemá informace o tom, jaká zdravotní péče byla pacientovi poskytnuta v předchozí zemi, může udělat mnoho chyb. Je zcela obvyklé, že jsou zbytečně opakována různá vyšetření. Prodlužuje se doba potřebná ke stanovení diagnózy i k rozhodnutí o správné léčbě, opakují se chyby a omyly. Výsledkem je nižší kvalita zdravotní péče.

Jak může Evropská unie pomoci ke zlepšení? Je třeba rozhodně podpořit interoperabilitu informačních systémů ve zdravotnictví. V každé zemi funguje mnoho informačních systémů v ambulancích i v nemocnicích. Informace v nich uložené však nejsou přístupné jiným informačním systémům. Pokud Evropská unie jednoznačně definuje rozhraní, ve kterém si budou systémy schopny informace vyměňovat, přispěje tak velkým dílem k podstatnému zvýšení kvality zdravotní péče. Kromě toho existují i informační systémy nezávislé na jednotlivých zdravotnických zařízeních, které fungují bez ohledu na hranice jednotlivých zemí a provázejí pacienta tam, kde právě žije a potřebuje zdravotní péči. Výměna a sdílení zdravotních informací jsou citlivými tématy i z pohledu legislativy a ochrany osobních informací. Proto potřebuje jasnou politickou podporu. Naší povinností je hledat takové řešení, které bude respektovat soukromí občana, ale současně mu pomůže získat vyšší kvalitu zdravotní péče. Sám jsem předložil ke zprávě Evropského parlamentu řadu pozměňovacích návrhů, které se vztahují k výše popsaným problémům. Zpráva, která se zabývá důsledky vypuštění zdravotních služeb ze směrnice o službách na vnitřním trhu, vyústí zřejmě k rozhodnutí, zda Evropský parlament chce či nechce speciální směrnici o zdravotních službách na vnitřním trhu. Bez ohledu na výsledek tohoto rozhodování je zřejmé, že můžeme potvrdit politickou podporu řešením, která mohou bezprostředně přispět k zvýšení kvality zdravotní péče a usnadnit čerpání zdravotní péče v zahraničí a tím i volný pohyb osob v rámci společenství.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 5/2007, strana B6

Zdroj: