Eudaimónia přichází s věkem – tedy pokud vůbec přijde

Pravil tak Aristoteles ze Stageiry (384–322 př. n. l.). Což je život krásný tak, jak krásu chápali antičtí řečtí filosofové.

Rozdíl mezi hédonickým a eudaimonickým štěstím popisuje příběh: Athénský Solón (asi 640–558 př. n. l.), považovaný za jednoho ze sedmi mudrců, poté, co dal Athéňanům zákony, odešel na deset let do ciziny. Zajímalo ho, zda zákony, které vytvořil, budou fungovat i po této době. V Lýdii navštívil krále Kroisa, jenž panoval v letech 560–547 př. n. l., dodnes příslovečného bohatce. Kroisos ukázal Solónovi své neuvěřitelné poklady. Pak se ho tázal, zda ví o někom, kdo je v světě šťastnější. Na Solóna dojem neudělal. Jeden z příkladů štěstí, o kterém králi vyprávěl, česky říká: nechval dne před večerem. Teprve až půjdeš ze světa a podíváš se zpět, spatříš, zda jsi žil moudrý život, můžeš být šťasten. Kroisos se podivil, ale pochopil až později, poté, co si špatně vyložil poselství delfské věštírny, které se tázal, zda se má pustit do války s Peršany. „Překročíš- li řeku Halys“, což byla hranice Lýdie a Persie, „zničíš velkou říši“, děla věštírna, která byla podle všeho nejdokonalejší špionážní centrálou antického světa. Kroisos hranici překročil, byl poražen a Xerxes, velký král Peršanů, přikázal, aby byl Kroisos upálen. Hranice začala hořet a Kroisos zvolal: „Solóne, ó Solóne“, což krále králů zaujalo. Nechal hranici uhasit a zeptal se, o co jde. Kroisos mu sdělil Solónovo poučení. Xerxa zaujalo. Pohádka končí tím, že Xerxes učinil Kroisa svým poradcem.

Eudaimonické štěstí se ze světa neztratilo. Jeho prvky jsou jak v taoistickém, tak v raném budhistickém myšlení, ve starozákonní knize Kazatel i v Bhagavadgítě, v Hovorech k sobě Marca Aurelia i v záznamech o životě moudrých lidí. Možná jste takového člověka, muže nebo ženu, potkali nebo potkáte. Může to být člověk velmi prostý.

Hédonia i eudaimónia sdílejí víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Proč by byl člověk moudře šťastný, kdyby to nepřinášelo nějaký druh blaha? Zaujaly psychology i neurovědu.

C. D. Ryffová (*1950), americká psycholožka, sestavila eudaimonickou stupnici. Má šest fazet, říká se jim jaderné. Fazety mají položky, ve kterých lidé dosahují vysokého nebo nízkého skóre.

První fazetou je sebepřijetí. Lidé s vysokým skóre mívají ze života, který mají za sebou, dobrý pocit, sami sebe chápou a přijímají v mnoha rozměrech, dobrých i špatných. Dobře to doložil výzkum stoletých lidí odpovídajících na otázku: Jak jste spokojeni se životem? Vyměnili byste ho za jiný život, kdyby to bylo možné? Lidé s nízkým skóre se sebou spokojeni nejsou, život byl zklamání, přáli by si být jiní, než jsou.

Dobré vztahy k druhým lidem jsou následující fazeta. Vztahy lidí s vysokým skóre jsou vřelé, uspokojující. Zajímá je blaho druhých lidí, jejich empatie je vysoká. Jsou schopni hlubokého citu a intimity. Chápou, co ve vztahu znamená dávat a přijímat. Lidé s nízkým skóre mívají málo blízkých a důvěrných přátel. Být vřelí, otevření a starat se o druhé je pro ně těžké, ve vztazích k druhým lidem jsou izolovaní. Při udržování důležitých vztahů nejsou schopni kompromisu.

Třetí fazeta je schopnost být sám sebou, autonomie. Lidé s vysokým skóre jsou nezávislí, určují, pokud je to jen trochu možné, běh svého života. Jsou schopni odolávat sociálnímu tlaku, jenž by je nutil k myšlení nebo jednání v nějakém směru, a sami sebe hodnotí osobními měřítky. Lidem s nízkým skóre dělá starost, jak je druzí lidé hodnotí a co od nich očekávají, mají něco jako niternou pavlač. Musejí-li se rozhodnout ve vážné věci, spoléhají na úsudek druhých. Vůči sociálnímu tlaku, jenž je nutí myslet a jednat v nějakém směru, jsou konformní.

Čtvrtá fazeta je míra, ve které zvládáme své prostředí. Lidé s vysokým skóre mají pocit, že je zvládají dobře, dobře využívají možnosti, které jim prostředí nabízí, dokáží vybrat, co vyhovuje jejich osobním potřebám a hodnotám. Lidé s nízkým skóre špatně zvládají každodennost. Mají pocit, že nejsou s to nic změnit nebo zlepšit. Nemají pocit kontroly nad zevním světem.

Smysl života je fazeta pátá. Lidé s vysokým skóre mají životní cíle, mají pocit, že svůj život drží v rukou, že jejich život v minulosti i ten současný má význam. Znají myšlenky, které dávají životu smysl; znají důvody, pro které žijí. Lidé s nízkým skóre mívají pocit, že jejich život nemá smysl. Mají malý počet životních cílů. Nemají dojem, že by svůj život měli v rukou, nevědí o ničem, co by životu dávalo význam.

Poslední fazeta je osobní růst. Lidé s vysokým skóre mají pocit pokračujícího vývoje. Sebe vidí jako něco v růstu. Jsou otevření novým zkušenostem, mají pocit, že své možnosti uskutečňují. V průběhu doby vidí, že zlepšují jak sami sebe, tak své chování. Sami se mění způsobem, který odráží větší znalost sebe samých, tak vliv na okolí. Lidé s nízkým skóre mají pocit osobní stagnace. Pocit, že by se v průběhu doby zlepšovali nebo rozvíjeli, nemají. Život je nudí a nezajímá. Nejsou schopni nových postojů nebo druhů chování. Myslím, že je prospěšné všechny položky chápat jako rozmazané množiny – hranice, které lidé dosahují, jsou u každého člověka trochu jiné.

Eudaimónia je tedy naplnění osobních možností a smyslu života.

Vztah k eudaimonickému štěstí mají tři z pěti základních rysů osobnosti: extraverze, svědomitost a nízká míra negativní emocionality neboli neuroticismu.

Lidé s vysokým skóre extroverze jsou vřelí, družní, asertivní, aktivní, vyhledávají vzrušení, jejich emoce jsou převážně kladné.

Lidé s vysokým skóre svědomitosti jsou způsobilí, pořádní, odpovědní, cílevědomí, disciplinovaní a rozvážní. Lidé s vysokým skóre negativní emocionality neboli neuroticismu jsou úzkostní, hněviví, chovají se nepřátelsky, jsou spíše depresivní, impulsivní a zranitelní. Takže lidé, kteří mají skóre nízké, o těch je zde řeč, se takto nechovají ani necítí.

Rysy osobnosti mají vysokou dědivost, podobně jako inteligence, a odpovídají stavbě a činnosti odlišných neuronových sítí.

Jeden ze způsobů vyšetřování činnosti neuronových sítí je „klidová“ funkční magnetická rezonance, resting state fMRI. Uvozovky proto, že mozek v klidu není nikdy. Klidová proto, že mozek je bez zátěže zevními podněty. Vyšetřovaný jedinec leží v klidu, má zavřené oči, je ticho, je adaptovaný na tlak podložky. Před lety se zjistilo, že v tomto „klidu“ je v mozku vysoce aktivní defaultní neboli autoreferenční systém. Zaujímá velkou část vnitřní plochy čelních a temenních laloků a část zevní plochy temenních a spánkových laloků. Jeho činnost je podkladem sebeuvědomování neboli jáství. Objev badatele překvapil, nerozuměli tomu, proč je mozek „v klidu“ tak aktivní. Takže se lidí zeptali, co v tomto stavu prožívají, na co myslí a co cítí. Lidé prožívali sami sebe, mysleli na svou budoucnost a minulost, povídali si sami se sebou, tomu se říká niterná řeč.

Soudobé metody umožňují činnost autoreferenčního systému dobře sledovat, například jak si povídají jeho části vzájemně a jak si povídají s jinými částmi mozku. Míra eudaimónie rostla s jedním typem propojení mezi zadní částí horního spánkového závitu a thalamem a klesala s mohutností propojení thalamu a insulární kůry. Typ propojení mezi zadní částí horního spánkového závitu a thalamem nadto zprostředkovával vliv, který měla na eudaimónii extraverze a negativní emocionalita, a činnost thalamu byla prostředníkem vlivu, který měl na eudaimónii rys osobnosti jménem svědomitost.

Že na těchto danostech nejde moc měnit? Kdepak. Mozek je v širokých mezích vysoce plastický. Dá to však moc práce.

Zdroj: MT