Epidemie covidu 19 nám dává příležitost ke změně postavení sester

„Vadí mi, jak málo se zdůrazňuje, že sestra by měla dělat jen kvalifikovanou odbornou práci a na zbytek by měl být jiný personál,“ říká Mgr. Martina Jurigová, všeobecná sestra, která se dlouhodobě zasazuje o kvalitní vzdělávání v ošetřovatelství, zvláště pak v intenzivní péči. Působí na Kardiochirurgické klinice 3. LF UK a FN Královské Vinohrady a také se účastnila několika misí společně s Lékaři bez hranic.

• V posledních dvou letech se ukázalo, že významným (a možná nejvýznamnějším) limitem pro zvládnutí epidemie covidu‑19 je počet sester schopných se postarat o nemocného v kritickém stavu. Co by se do budoucna mělo stát, aby vzdělaných, kvalifikovaných a dostatečně zkušených sester v intenzivní péči bylo o poznání více?

Musí se toho stát hodně. Musíme mít dostatečně kvalitní vzdělávací programy na univerzitách s dostatkem absolventů. Zároveň ale musejí být pro sestry zajištěny atraktivní pracovní podmínky – aby byly dobře zaplaceny, pracovaly v příjemném prostředí, nebyly přetěžovány. Sestry musejí cítit, že si jich zaměstnavatel, ale i společnost váží. V tomto směru dnes máme velkou příležitost.
Jednou z mála pozitivních věcí, které epidemie covidu‑19 přinesla, je trochu jiný pohled na význam sesterského povolání, na jeho prestiž. Narušila dlouhodobý náhled na sestry jako na asistentky lékaře, jako na pomocnice. Nyní si spousta lidí uvědomila, že kvalitní sestru nevychováte za pár týdnů. Už se neobjevují hlasy, že když nejsou sestry, je možné uspořádat nějaký rychlokurs pro lidi, kteří zrovna hledají práci, a problém je vyřešen. Připravit sestru pro intenzivní péči trvá dlouho a je to poměrně náročné. Tento proces přitom nikdy není ukončen. Během epidemie jsem se k lůžku na ARO vrátila. Ačkoli jsem na takovém oddělení pracovala přes deset let, neustále jsem nacházela věci, ve kterých jsem cítila, že si své kompetence potřebuji prohloubit nebo nějak doplnit.

• Velkou část své energie věnujete rozvoji magisterského studijního programu na 3. lékařské fakultě UK zaměřeného na přípravu sester pro intenzivní péči. Jak se daří naplňovat původní záměry, se kterými jste do tohoto projektu šli?

Naplňovat se daří, ale musím přiznat, že celý koncept tohoto vzdělávání byl do značné míry narušen epidemií. Zcela normálně jsme odučili vlastně jen jeden semestr. Pak se již velká část studentů i učitelů podílela na péči o nemocné s covidem‑19. To samozřejmě byla pro studenty obrovská a cenná zkušenost. Díky nim se celá situace na naší klinice anesteziologie a resuscitace zvládla, bez nich si to málokdo umí představit. Jejich přínos byl zcela zásadní. Šlo vlastně již o hotové sestry s bakalářským titulem s plnými kompetencemi všeobecné sestry. Samozřejmě nebyly zaučené, ale tento limit v praxi rychle mizel. Tato práce však nepokrývala intenzivní péči v celém rozsahu a museli jsme na to reagovat.

• Jaký by měl být absolvent tohoto studia?

Měla by to být sestra, která má dostatečně hluboké znalosti, ale i praktické dovednosti potřebné pro poskytování intenzivní péče. Kromě toho umí komunikovat v týmu, umí komunikovat s pacientem a jeho rodinou a vyrovnávat se s krizovými a stresovými situacemi, aby mohla péči nemocným poskytovat dlouhá léta.

• Program funguje již třetím rokem, máte tedy již první absolventy. Kam po státních zkouškách zamířili?

Z velké části jsou zaměstnáni tam, kde dominantně probíhala jejich praxe, tedy na klinice anesteziologie a resuscitace vinohradské nemocnice, někteří pracují na jiných lůžkách intenzivní péče v naší nemocnici. Důležité je, že zůstávají v oboru.

• Ač je vysokoškolské vzdělávání sester ve vyspělých zemích běžné, u nás se stále musejí přinášet argumenty, proč má smysl. Volání po „staré dobré zdrávce“ přetrvává. Je to pro vás pokřik „zpátky na stromy“?

Ne, není a do určité míry mu rozumím. Ačkoli jsem sestra a pracuji ve vzdělávání sester, v systému vzdělávání v ošetřovatelství se docela ztrácím. Je za námi období, kdy se vše rychle a mnohdy bez nějaké dlouhodobější strategie měnilo. Máme nyní všeobecné sestry, praktické sestry, někde se ze setrvačnosti objevuje termín zdravotnický asistent. Na odděleních intenzivní péče mohou pracovat i záchranáři. Málokdo má přehled o tom, co kdo může dělat a jaké má kompetence. Je to matoucí i pro kariéru v zahraničí, nemůžeme počítat s tím, že by se někdo zvenčí v našem systému orientoval.

Ne, nemyslím si, že by všechny sestry měly mít nutně jen univerzitní vzdělání. Umím si například velmi dobře představit, že třeba někde v ambulanci bude pracovat někdo, kdo absolvoval onu „starou zdrávku“. Nebo že na odděleních bude k ruce sestrám někdo, kdo pacienty umyje, nakrmí, napolohuje nebo i změří tlak či glykémii. V řadě zemí k tomu stačí jen několikatýdenní kurs. A já věřím, že by to sestrám velmi ulevilo, protože realita mnoha standardních oddělení je taková, že jedna sestra má na starosti třeba 20 pacientů – a pokud se mezi nimi najde více těch nesoběstačných, často logicky končí v zanedbaném stavu.

Já se ale pohybuji v intenzivní péči a zde si myslím, že je vysoká škola zapotřebí a měli bychom k tomu směřovat. Nicméně, i když odhlédnu od prostředí intenzivní péče, jsou výzkumy, které ukazují, že v nemocnicích, kde pracuje vyšší podíl vysokoškolsky vzdělaných sester, mají nižší mortalitu – a to dokonce až o 30 procent! Dalším důležitým aspektem je v tomto ohledu samozřejmě i počet pacientů, které má sestra na starosti.

• Ti, co tento trend nepřijali, často opakují, že sestra s vysokou školou chce jen rozdávat práci, sedět nad papíry a pacienti ji v podstatě nezajímají…

To je takové klišé, které zakořenilo, a já nevím jak. Pořád se bavíme o sestře, která se přímo stará o pacienty, stojí u jejich lůžka. Na tom vzdělání nic nemění. I náš program máme koncipovaný velmi prakticky. Je rozdělený do modulů, každý z nich má konkrétní cíl. Nechceme, aby student jen memoroval nějaké informace bez návaznosti na reálný život. Velká část přípravy probíhá v simulačním centru. Na teoretickou výuku bezprostředně navazuje výuka praktická, kde mají studenti možnost nabyté vědomosti propojit s praxí a získat jistotu.

• Často se mluví o tom, že v závislosti na vzdělání by sestry měly mít i širší kompetence. Tato diskuse pak ale obvykle narazí na to, jak vymezit, které kompetence konkrétně by mohly převzít. Co všechno by podle vás sestra s plnou kvalifikací pro intenzivní péči mohla dělat?

Mohla by například být aktivnější při weaningu, odvykání pacienta od ventilátoru. Pomohlo by, kdyby mohla titrovat některé léky. Ostatně to sestry dělají i dnes, ale v rámci určité šedé zóny, jde o to, aby pro to měly legislativní oporu. Pro udržení glykémie v žádoucím rozmezí jistě dává smysl, když inzulin dávkuje sestra. Je s pacientem, ví, co snědl, a reaguje přesněji než lékař, který jednou za den od stolu napíše ordinace.

• Obecně ale sestry o rozšiřování kompetencí příliš nestojí. Říkají, že už tak toho mají dost…

Tomu také rozumím. Vadí mi, jak málo se zdůrazňuje, že sestra by měla dělat jen kvalifikovanou odbornou práci a na zbytek by měl být jiný personál. Staráme se o nemocného závislého na ventilátoru, hlídáme spoustu parametrů a třeba i desítky paralelních infuzí. Zároveň jsme to často my sestry, kdo si vezme kyblík s dezinfekcí a uklízí povrchy, protože v tu chvíli není nikdo jiný, kdo by to udělal. Tak by to přesně být nemělo.

• Máte také unikátní zahraniční zkušenost, pracovala jste jako sestra na misích s Lékaři bez hranic. Ovlivnilo to způsob, jakým přemýšlíte o postavení sestry?

Určitě ano. Ta zkušenost ze zahraničí mě obohatila. Zažila jsem práci v týmu, kde lékaři neberou sestru jako svou prodlouženou ruku a podřízeného, ale jako partnera, který spoustu věcí řeší samostatně. To je samozřejmě pro mě jako pro sestru příjemné, na druhou stranu to na nás klade další nároky, mimo jiné musíme přebírat větší zodpovědnost. Jsem však přesvědčena o tom, že takový model týmové spolupráce je přínosný pro pacienta. Pro nemocného je bezpečnější, když se o něj stará sestra, která rozumí tomu, proč se co dělá. V intenzivní péči se může velmi snadno stát chyba a každá chyba může být fatální. Je dobré tam mít další pár očí. Vzdělaná a zkušená sestra může spoustu chyb vychytat a lékaři by určitě měli naslouchat sestře, které se něco nezdá.

• Chyby se dějí a budou se dít. Jejich riziko se nezmenší tím, že se o nich nemluví. Jak se snažíte k této problematice přistupovat vy?

Já ještě po škole zažila kulturu, kdy se za chyby trestalo. Běžně za chybu sestra dostala vynadáno značně ponižujícím způsobem. To je špatně z řady důvodů, mimo jiné to vede k tomu, že se zdravotník snaží své pochybení zahladit, aby se na ně nepřišlo. I já jsem během let v intenzivní péči udělala spoustu chyb. Nebylo mi z toho dobře a minimálně některé bych určitě mohla zatajit. Díky tomu, že jsem měla důvěru v nadřízené, jsem o tom mluvila. Věděla jsem, že pokud se to stane mně, může se to stát i někomu dalšímu. Setkala jsem se se vstřícným přístupem, kdy jsme se bavili o tom, jak podobným událostem předcházet a co společně můžeme udělat pro to, aby se tato chyba už neopakovala. Takto se snažím komunikovat i se studenty a motivovat je k maximální otevřenosti.