Ekonom: Na bezhlavé zvyšování spoluúčasti by mohlo zdravotnictví doplatit
České zdravotnictví čelí tlaku stárnoucí populace a nedostatku pracovních sil a problémy se čím dál tím více projevují v každodenní praxi. Co s tím? Snažit se udržet financování zdravotnictví skrze zvyšování spoluúčasti či bojovat proti nadužívání služeb „zákazem židlí v čekárnách lékařů“ je možná lákavé, ale systém nespasí. Ba co víc, podle Jakuba Hlávky, vedoucího Institutu pro zdravotní ekonomii, politiku a inovace, by tyto kroky bez potřebných hlubších strukturálních změn a podpory prevence mohly vést ke dražšímu i horšímu zdravotnictví a selhání stávajícího systému, za který se ve srovnání se zahraničím rozhodně nemusíme stydět.
České zdravotnictví se nachází ve fázi, kdy roste podíl starších pacientů a klesá počet zdravotníků schopných zajistit péči. Demografické projekce ukazují, že už nyní je asi pětina populace ve věku nad 65 let a zátěž na systém se bude dále stupňovat. Nedostatek personálu, zdražování nových technologií i větší potřeba specializované péče zvyšují tlak na hledání řešení. „Naše zdravotnictví skutečně není na dobré cestě, ale pořád je ještě čas s tím něco udělat,“ konstatoval Jakub Hlávka na konferenci Medidays 2025 před zaplněným hlavním sálem.
Jeden z návrhů, který se v českém prostředí často objevuje, spočívá ve větší spoluúčasti pacientů. Mnozí odborníci, zdravotníci i politici ji považují za cestu k omezení nadužívání péče a k šetření kapacit. Hlávka nicméně varuje před tím, aby se tato idea stala hlavním, nebo dokonce jediným řešením, a naznačil důležitější aspekt problematiky. „Jestli velmi radikálně nezlepšíme zdravotní stav lidí kolem padesátky a šedesátky, bude se s nimi pracovat mnohem hůře. A protože zdravotníků bude méně, budou mít výrazně více práce. Část pacientů pak na péči jednoduše nedosáhne. Čistě ekonomicky i demograficky se situace zhorší,“ upozornil.
K diskusi je tedy otázka, zda vyšší poplatky opravdu stimulují pacienty k zodpovědnějšímu chování, nebo spíše ohrožují dostupnost péče pro ty nejzranitelnější. „Pokud nezvládneme potřebné strukturální změny, pouhé zvednutí spoluúčasti nám dlouhodobě nepomůže,“ doplnil Hlávka a jako příklad uvedl problémy ve Spojených státech, kde zdravotní reformy narážely i na to, že pacienti odkládali návštěvy lékaře, když rostla finanční zátěž.
Jak tedy efektivně zapojit pacienty a zároveň zůstat solidární k těm, kteří si vyšší doplatky dovolit nemohou? A jak si stojí české zdravotnictví ve srovnání se zahraničím a jaké modely mohou při nutných reformách posloužit jako inspirace, či naopak varování?
Při pohledu do zahraničí na tom nejsme zle
Zahraniční systémy nabízejí řadu odlišných přístupů k organizaci a financování zdravotní péče. „Americký model, kde jsem žil více než deset let, je velmi komplikovaný, komplexní, decentralizovaný, vysoce privatizovaný a poměrně neefektivní,“ popsal Jakub Hlávka, podle něhož americký systém generuje enormní nerovnosti. „Bohatí lidé zde mají péči jako ve Švýcarsku, chudí jako v Nigérii,“ upozornil. Dodal však, že díky volnějším regulacím a množství finančních zdrojů mají Američané výhodu velmi rychle dostupných inovací. Další příklad představuje Velká Británie s tradičním univerzálním NHS, který však podle Hlávky trpí dlouhodobým podfinancováním a pozvolným přechodem ke dvojkolejné péči. „Jejich veřejný systém vlastně kolabuje a soukromý vysává nejen dobré zdravotníky, ale i dobré pacienty, kteří si to mohou dovolit,“ upozornil Hlávka.
Oproti tomu německý model je k českému přeci jen blíže. A to i v negativním slova smyslu. Kvůli nedostatečné digitalizaci a propojenosti systémů se Němci podle Hlávky potýkají s obrovskou administrativní zátěží a zdejší privatizace nemocnic vyvolává kontroverze.
Při debatách o reformách jsou nejen v oblasti zdravotnictví dlouhodobě skloňovány skandinávské země. Inspiraci u těchto zemí podle Hlávky hledají ti, kteří se soustředí na rovnováhu mezi kvalitou a efektivitou. „Tam už si před dvaceti nebo třiceti lety uvědomili, že je potřeba digitalizovat. Takže země, jako je třeba Dánsko, už mají dvacet let to, co my všichni dokola řešíme na kongresech – jednotný pacientský záznam a kapacity pro geriatrickou populaci,“ zdůraznil Hlávka. Jako zvlášť efektivní pak popsal singapurský systém, jenž je silně centralizován, s vysokou digitalizací a přísnými pravidly. „Tento model je vysoce efektivní, je vysoce centralizován a dosahuje excelentních výsledků za poměrně malý podíl HDP. Takový model však omezuje svobodu lékařů rozhodnout se, kde chtějí pracovat. Není to právě demokracie v tom evropském pojetí,“ poznamenal.
V celkovém hodnocení se však Česká republika podle Hlávky nemá za co stydět. Připomněl, že i v řadě mezinárodních žebříčků vychází Česko nadprůměrně, například v rovnosti přístupu k péči. „V mnoha ohledech jsme na tom relativně dobře – rozhodně se neblížíme ani té Americe, ani některým regionům v Itálii nebo Španělsku.“ Přesto podle něj zůstává řada oblastí, v nichž by se český systém měl zlepšit. Týká se to zejména prevence, zkracování čekacích dob a efektivnějšího nakládání s personálními zdroji.
Klíčové je tedy vzít si inspiraci odjinud, ale současně neopakovat chyby: masivní privatizace a neřízené zvyšování spoluúčasti přináší riziko nerovností, naopak centralizace a přísné reformy mohou omezovat flexibilitu. Hlávka zdůrazňuje, že k posílení českého zdravotnictví nestačí pouhá snaha „přisypat“ peníze od pacientů, ale je nutné pracovat na modernizaci systému a zaměřit se na zdraví populace už v produktivním věku.
Nemocná populace a nerovnosti v dostupnosti
I přes poměrně dobré mezinárodní hodnocení zůstává v českém systému několik zásadních slabin. „Průměrně utrácíme méně peněz, než je průměr v Evropské unii, a také za to dostáváme podprůměrné výsledky,“ upozornil Jakub Hlávka. Za jeden z hlavních důvodů považuje vysokou míru civilizačních onemocnění a nezdravého životního stylu. „Když se podíváme na naději dožití, tak jsme zhruba dva roky pod průměrem Evropské unie. A na chvostu Evropy, pokud jde o kvalitu dožití,“ doplnil s tím, že se to týká zejména polymorbidních pacientů a chronických stavů.
Podle Hlávky je problém i v tom, že Česko má sice prostor navýšit výdaje na zdravotní péči, ale bez promyšlené prevence se situace nezlepší. „Lifestyle faktory nezměníme přes noc. Pokud má někdo padesát let své návyky, těžko je z ničeho nic změní,“ konstatoval. Problémem jsou podle Hlávky i markantní rozdíly v tom, jak se pacienti dostávají ke svým lékařům. „Obrovské nerovnosti vidíme už v primární péči, kde se ukazuje, že zdaleka nejde jen o otázku periferií či horských oblastí. Problém často najdeme v blízkosti velkých měst, třeba ve Středočeském kraji,“ konstatoval.
Nejde přitom pouze o dojezdovou vzdálenost, ale i o kapacitní možnosti ordinací. Podle odhadů dosahuje počet lidí bez praktického lékaře v České republice zhruba jednoho milionu. „Oficiálně se sice tvrdí, že dostupnost je stoprocentní, protože prakticky každý by měl mít nějakého lékaře v rozumné dojezdové vzdálenosti. Jenže ve skutečnosti řada ordinací nové pacienty vůbec nepřibírá,“ přiblížil situaci s tím, že důsledky se pak přenášejí především do akutní péče, případně i k přetíženým specialistům.
Být chudý často znamená být také více nemocný
Navzdory tomu, že podle Jakuba Hlávky může česká ekonomika ještě několik let mírně navyšovat prostředky do zdravotnictví, problém hlubokých nerovnosti v přístupu k péči tím sám o sobě nezmizí. „Zdravotní stav extrémně silně napříč vyspělým světem koreluje s ekonomickou situací člověka,“ upozornil. Naděje na dožití mezi bohatými a chudými, vzdělanými a méně vzdělanými se podle Hlávky v České republice projevuje velmi silně zejména u mužů. „Náklady na péči o stárnoucí muže rostou v české populaci daleko rychleji než u žen,“ uvedl s tím, že rozdíl v délce života mužů mezi nejnižší a nejvyšší úrovní vzdělání činí až deset let.
Hlávka upozorňuje, že lidé s nižším vzděláním a nižšími příjmy často vstupují do seniorního věku ve zhoršeném stavu, což dále zvyšuje jejich riziko chronických onemocnění. Zároveň to znamená vyšší zátěž pro systém – a to jak finančně, tak z hlediska vytíženosti zdravotníků. „Musíme myslet na ty zranitelné, na méně vzdělané. Právě oni nejvíce táhnou náklady českého zdravotnictví a poptávku po péči,“ upozornil Hlávka v souvislosti s obavami, že pouhé zvyšování spoluúčasti by tuto skupinu uvrhlo do ještě větší nejistoty.
Silná korelace mezi socioekonomickým statusem a zdravotním stavem vyvolává otázku, zda je možné podchytit ohrožené skupiny včas a vhodně je motivovat k léčbě či prevenci. Podle Hlávky přitom nemá smysl spoléhat čistě na další „přisypání“ peněz do systému nebo na větší přímé platby od pacientů, pokud se zároveň nepracuje na zlepšení dostupnosti péče i zdravotní gramotnosti těch, kdo ji nejvíce potřebují.
Tato problematika se přitom přímo prolíná s chováním pacientů samotných. Někteří do ordinací téměř nedocházejí, jiní je naopak nadužívají. A právě to otevírá další důležitou otázku – jaké důsledky mají extrémy v přístupu k lékaři?
Problém jsou ti, co k lékaři nechodí…
„Se stárnutím se zvyšují náklady na péči. Člověk, kterému je 65 let, tak naše zdravotnictví stojí průměrně dvakrát více než pětačtyřicátník,“ otevřel Jakub Hlávka další aspekt problematiky. Nejnákladnější jsou sice pacienti nad 85 let, těch ale podle Hlávky není mnoho. Pozornost bychom tedy měli zaměřovat na mladší skupiny, u nichž vzniká značná část budoucích nákladů zdravotnictví.
„Největší bolístka českého zdravotnictví jsou lidé kolem padesátky až sedmdesáti pěti let věku,“ míní a upozorňuje, že lidé v aktivním věku spotřebují 47 procent nákladů zdravotnictví oproti 42 procentům nákladů v kategorii nad 65 let. V této populaci se podle něj čím dál častěji objevují rizikové faktory, které přitom lze do určité míry „modifikovat“. Chybí však důsledný záchyt a systematický „disease management“. „Možná bychom se tedy měli zamyslet i nad těmi, kteří do té čekárny nepřijdou, protože hodně pracují, jsou ve stresu, ale zároveň si velmi rychle zhoršují svůj zdravotní stav,“ konstatoval s tím, že tito lidé přicházejí k lékaři často až ve fázi, kdy se jejich obtíže rozvinou do komplexních a nákladných onemocnění.
… a ti, co chodí příliš často
Na druhé straně však Česko tradičně vykazuje vysoký počet návštěv u lékaře. „I když si všichni stěžujeme, že to trvá, že jsou dlouhé čekací doby, Česká republika má poměrně velmi dostupnou péči. Když se podíváme na země, jako je třeba Finsko, Slovinsko, Island, Francie a další, tak jsou tam nejen daleko větší překážky v dostupnosti péče, ale také větší nerovnosti ve společnosti,“ popsal Hlávka. Dodal, že v důsledku popsaných nerovností v těchto zemích až 15 procent populace vykazuje nějaké neuspokojené zdravotní potřeby.
Přestože je parametr počtu návštěv u lékaře často vykreslován negativně, může v sobě podle Hlávky skrývat i výhody v podobě lepšího záchytu závažných a nákladných onemocnění v raném stadiu. Na druhou stranu však upozorňuje, že například skandinávské země vykazují podstatně nižší, až poloviční počet návštěv, a přesto je jejich populace zdravější.
Problémem tedy není prostá kvantita návštěv, ale spíše jejich reálná přidaná hodnota. „Ta by měla být co nejvyšší, aby se při jednom kontaktu vyřešilo více věcí a aby nedocházelo k přeposílání pacienta mezi ordinacemi nebo k nadbytečným vyšetřením,“ vysvětlil. Jinak může dojít k paradoxu, kdy část lidí nechodí k lékaři téměř vůbec, zatímco další roztáčejí spirálu návštěv a výkonů, z nichž mnohé možná nejsou nezbytné.
Zákaz židlí v čekárnách? Lákavé, ale nefunkční
„Zkusme se zamyslet nad intervencí, která by snížila počet návštěv u lékaře,“ naznačil Jakub Hlávka s jistou nadsázkou. „Kdybychom například zakázali židle v čekárnách, možná by se počet návštěv snížil o 60 či 70 procent – nikdo by tam už nechtěl čekat a lékaři by nakonec čekali na pacienty.“ Takové extrémní opatření by bylo podle Hlávky velice levné, na první pohled by efektivně snižovalo počet návštěv u lékaře, ale bylo by také vysoce neetické a z dlouhodobé perspektivy by nejspíše zhoršilo stav české populace a zvýšilo náklady. „Zákaz židlí“ Hlávka uvádí jako příklad ad absurdum, aby demonstroval, že ne každá cesta vedoucí k omezení nadužívání péče je ve výsledku užitečná. „Ne každý návrh, který má přímou linku na snížení počtu návštěv, dosáhne bez způsobení jiných škod nějakého čistého benefitu,“ upozornil. Připomněl, že podobně zjednodušená řešení by mohla poškodit pacienty s vážnými potížemi, kteří by se s ohledem na nekomfort či obavy z vyšších nákladů vyhýbali lékařským ordinacím.
Hlávka připomíná, že veřejná debata přináší celou řadu nápadů, často ale chybí promyšlený plán, jak je zavést. Do tohoto ranku patří také nejasné plány na různé formy zvyšování spoluúčasti, které se mohou ve výsledku obrátit proti původnímu záměru. „Abychom ve výsledku situaci nezhoršili, byť jsme ji chtěli zlepšit,“ varoval Hlávka, a otevřel tak téma rizik spojených s navyšováním spoluúčasti pacientů.
Vyšší spoluúčast může zdravotnictví prodražit a zhoršit péči
„Česká republika má skutečně docela nízkou spoluúčast, asi jenom 15 procent platíme z vlastní kapsy,“ připustil na úvod Jakub Hlávka. Řadíme se tak podle něj do „dobré skupiny zemí“, jako je Dánsko, Švédsko, Lucembursko či Japonsko, kde je procento spoluúčasti obdobné. „Není to tedy tak, že platíme málo a všichni na západ od nás platí víc,“ upozornil s tím, že vyšší spoluúčast také automaticky neznamená lepší zdravotnictví, resp. lepší zdravotní stav populace.
Podle Hlávky data podporují spíše opačný výklad. „Spíše platí, že v zemích, kde se platí vyšší spoluúčast, se lidé dožívají nižšího věku,“ uvedl s tím, že jde ale pouze o hrubou korelaci a faktory mohou být různé. „Chudší země, jako například Mexiko, si nemohou dovolit péči, takže lidé doplácejí z vlastní kapsy,“ upřesnil.
Na této korelaci se ale snažil ukázat, že vyšší spoluúčast nemusí přinášet kýžené benefity v podobě vyšší efektivity nebo zlepšení zdravotního stavu populace. Naopak, podle něj může zhoršit dostupnost zejména u méně vzdělaných a zranitelnějších skupin, které jsou dle statistik nejvíce nemocné. „Může to dokonce vyčlenit část populace z dostupnosti primární, ale i akutní péče,“ varoval.
Hlávka také upozornil, že pokud by se Česko spoléhalo jen na zvyšování doplatků a neřešilo strukturální reformy, růst spoluúčasti by mohl časem převýšit pojistné. „Jinými slovy, pokud nebudeme zvyšovat efektivitu péče a pracovat na chytrých strukturálních řešeních, ta spoluúčast by za chvilku musela být víc, než kolik platíme skrze pojištění,“ uvedl.
Smysluplné strukturální změny podle Hlávky spočívají například v transformaci nadbytečných akutních lůžek, jejich racionálnějším regionálním rozložení, zlepšení organizace nemocnic a podpoře dlouhodobé a domácí péče. Je zde také velká potřeba rozvoje role praktických lékařů, lepšího využití potenciálu nelékařů, posílení prevence, digitalizace a podpory geriatrické, dlouhodobé a následné péče.
V kontextu míry spoluúčasti v České republice uvedl Hlávka také zajímavé srovnání s USA, kde se podle Hlávky pohybuje podíl „out-of-pocket“ plateb kolem 2,8 procenta příjmů domácností a Česko je se zhruba 2,6–2,7 procenta překvapivě blízko. „U nás navíc téměř polovina těchto přímých plateb připadá na léky, zatímco na západ od nás je to kolem 20 procent,“ doplnil s odkazem na extrémní dopady u některých chronicky nemocných nebo seniorů. V takové situaci podle něj nelze spoléhat, že pouhé zdražení péče vyřeší morální hazard, kdy se o sebe 10 až 20 procent pacientů nestará, protože nenese náklady, nedodržuje pokyny lékaře nebo nadužívá služby, aniž by to dopadlo na nejzranitelnější pacienty. „Špatným nastavením spoluúčastí můžeme poškodit všech 100 procent pacientů a ty nejvíce zranitelné ještě víc,“ varoval.
Hlávka: Princip solidarity je třeba chránit
Český zdravotní systém se vyznačuje silným principem solidarity, což by podle Hlávky měli mít „reformátoři“ vždy na paměti. „Někteří přicházejí s návrhy, které tento princip nabourávají,“ varoval. Připustil však, že debata o tom, nakolik solidární má systém být, je legitimní. „Je v pořádku mít politickou veřejnou diskusi o tom, jak moc má být systém solidární. Ale mysleme na to, že jde o základní pilíř veřejného zdravotního pojištění, který má prokazatelné benefity ve zvyšování kvality a dostupnosti péče i zlepšování zdravotního stavu populace,“ připomněl.
Vyzdvihl, že největších pokroků se v zahraničí dosahuje tam, kde se kladou nízké překážky v přístupu k péči a zároveň se pracuje na dlouhodobé a koordinované léčbě. Uvedené benefity na zdraví populace lze podle Hlávky pozorovat například ve Švédsku, kde vytvářejí kapacity pro dlouhodobou následnou péči, koordinují péči, digitalizují služby a udržují relativně nízké přímé platby.
Hlávka se odvolal na četné studie, jež upozorňují, že spoluúčast může vést k nižší iniciativě terapie, nižší adherenci k léčbě a vyšší míře předčasného ukončení léčby. „Skutečně téměř žádná studie nezjistila, že by vyšší spoluúčast znamenala automaticky lepší výsledky,“ konstatoval. Ochránit nejzranitelnější skupiny obyvatel před dopady špatně nastavené spoluúčasti může být velice obtížné. „Téměř neexistuje metoda, která by dokázala ochránit všechny, protože někde je nejvíce zranitelný člověk s nízkým příjmem, jinde je to pacient, který například v dětství prošel traumatem, protože měl rodiče alkoholiky, a my o tom vůbec nevíme,“ upozornil na etické riziko předsudečného přístupu k pacientům.
Zároveň připomněl, že nelze paušálně obviňovat pacienty z nezdravého chování, protože příčinou mohou být skryté okolnosti či socioekonomické podmínky. „I já se někdy chovám nezdravě, když třeba dostatečně nespím a nejdu si zaběhat, ale systémově zdražovat péči může nastartovat negativní spirálu, která zasáhne nakonec každého z nás,“ uvedl. Dodal, že Česko ročně ztrácí přes 78 milionů pracovních dnů kvůli nemocem. Takto Česká republika podle Hlávky přichází ročně zhruba o 830 miliard korun, resp. 10 procent HDP. Nepromyšlené zvyšování spoluúčasti, které by vedlo k vytvoření bariér zejména pro rizikové skupiny obyvatel, by tedy podle Hlávky vedlo nejen k akceleraci rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými, ale ve výsledku by nás mohlo přijít draho. „Krátkodobě se sice může navýšit objem prostředků v systému, ale nevede to automaticky k lepší efektivitě jejich využití. Na to si musíme dávat pozor,“ zdůraznil.
Jak tedy přimět pacienty k odpovědnosti, ptají se lékaři
Závěrečná diskuse na klíčové přednášce letošních Medidays ukázala, že názorové spektrum ohledně vyšší spoluúčasti je široké. „Pokud mají lidé všechno zadarmo a chodí ke mně do ordinace, aniž by museli cokoli udělat, těžko je přesvědčím k nějaké spolupráci,“ zdůraznil praktický lékař Jiří Šoupal, který připomněl své zkušenosti s nedůstojnými podmínkami lékařů, se kterými se potýkal na začátku své kariéry. „Mám zážitek doktora, který nastoupil za 2 000 korun a jeho kamarád s maturitou bral jako policista 6 000. Mám zážitek doktora, který dělal 130 hodin přesčasů měsíčně a neviděl svoje děti. To byl problém našeho zdravotnictví, ze kterého se teď možná maličko dostáváme,“ myslí si Jiří Šoupal, podle něhož by mírné navýšení spoluúčasti mělo nepochybně přínos. „Nejen negativní dopady, ale i pozitivní by se našly. To, co jste říkal, bylo hodně jednostranné,“ poznamenal na adresu Jakuba Hlávky.
Hlávka v odpovědi připustil, že frustrace z nezdravého chování pacientů je oprávněná a že osobní odpovědnost je klíčová. Varoval ale před spoléháním se na jednoduchá řešení. „Představte si 65letého člověka s diabetem a obezitou. Když mu řeknete, že bude platit tisíc korun za návštěvu, nezmění to jeho diabetes. Je potřeba multifaktoriální přístup a dělat spíše to, co prokazatelně funguje, a to je disease management,“ zdůraznil.
Do debaty se zapojil také viceprezident ČLK Jan Přáda, který kritizoval zejména fakt, že odpovědnost za zdraví kladou pacienti stále především na lékaře. Upozornil také na vyhoření zdravotníků, zejména pak v pohotovostních službách, a jejich následný předčasný odchod ze zdravotnictví. „Pacienti často nadužívají systém pohotovostí bez zlého úmyslu, prostě neznají vhodnější cestu,“ podotkl. Připomněl, že dříve regulační poplatky vedly ke snížení návštěv na pohotovostech o 15 až 20 procent, aniž by podle jeho slov „někdo umíral zbytečně na infarkt“, protože indikovaných návštěv pohotovosti je minimum. Na to Jakub Hlávka reagoval zopakováním příměru o „zákazu židlí“.
Přáda nicméně trval na tom, že pro lékaře není únosné neustále „zachraňovat“ pacienty, kteří by si mohli spoustu problémů vyřešit ve standardní ordinační době. „Ve tři ráno nikdo neodhalí rakovinu tlustého střeva,“ poznamenal. Hlávka oponoval: „Nemyslím si, že se někdo ve tři ráno probudí a řekne si: ‚Tak já jsem se těšil, že teď ve tři ráno pojedu na urgent‘. Na to pozor. Nemyslím si ani, že když si paní Nováková ve tři ráno zavolá sanitku, že jde o strukturální problém,“ konstatoval.
Z publika zazněl i pohled lékaře z USA, který v této souvislosti s nadužíváním péče varoval před opačným extrémem – pacienty, kteří k lékaři nejdou téměř nikdy, protože na to jednoduše nemají. „Spoluúčast může mít smysl, ale musíme být opatrní a mít empatii vůči sociálně slabším. Snadno se to přežene,“ uvedl a v reakci na Jana Přádu doplnil, že míra vyhoření lékařů v USA je navzdory vysoké spoluúčasti pacientů obdobná jako u českých lékařů.
Závěrečnou diskusi uzavřel Jakub Hlávka, když poděkoval přítomným za to, že si zvolili zdravotnické povolání, a za zájem o nalezení rovnováhy mezi odpovědností pacientů a nutnými systémovými změnami. „Předávejte si kontakty, protože budete potřebovat spojence. Za pět, za deset let možná budete sedět v ordinaci, budete frustrováni a budete narážet na všechny strukturální problémy, které tady řešíme,“ vyzval sál plný převážně mladých lékařů a studentů k podílení se na nutných strukturálních změnách našeho zdravotnictví.