eHealth po česku – co nebo kdo mu brání?

Elektronické zdravotnictví neboli eHealth je shrnující označení pro elektronizaci celého zdravotního systému. Je současně pojmem, o kterém se ve zdravotnictví mluví již mnoho let. Opakovaně se sestavují pracovní skupiny, zakládají se zájmová sdružení na jeho podporu, rozjíždějí pilotní dílčí projekty, ale jejich implementace do širší praxe značně pokulhává – diplomaticky řečeno. Každý započatý projekt se totiž podobal hře v poker, výsledek byl podobně nejistý. Proto se není čemu divit, že v zavádění nástrojů elektronického zdravotnictví jsou nyní před námi nejen vyspělé státy, ale i naši severní či východní sousedé. O jednom z elektronických nástrojů, který na Slovensku zavedla zdravotní pojišťovna DÔVERA, informujeme na str. A5. Jedná se o zprovoznění online lékového záznamu pojištěnců ZP DÔVERA, který je v reálném čase dostupný nejen pacientům, ale sdílejí jej i lékaři a lékárníci. Služba, jejíž součástí je také elektronická preskripce, je doplněna o hlídání lékových interakcí a další nadstavbové funkce, takže přináší nejen větší míru bezpečí pro samotného pacienta, ale i nemalé úspory pro pojišťovnu, která nemusí hradit duplicitně vydané léky ani zdravotní péči spojenou s léčbou nežádoucích lékových interakcí. Přitom náklady na vybudování tohoto systému dosáhly jen asi milionu eur a pojišťovna je hradila z vlastních provozních prostředků. Zajímavé také je, že celý systém funguje na dobrovolné bázi. Lékaři a lékárníci k němu přistupují, protože jim usnadňuje práci, a pojišťovna tuto motivaci ještě zvyšuje nabídkou bonifikace pro ty, kteří službu využívají. Na její zavedení tedy nebylo třeba nastavení žádných legislativních povinností, o nichž se uvažuje u nás v souvislosti se zavedením povinné e‑preskripce.

Příklad od našich slovenských sousedů v praktické rovině podporuje názory zastánců zavádění eHealth. Ti se shodují na tom, že používání nástrojů elektronického zdravotnictví představuje přínos jak pro pacienta, tak pro lékaře, ale i plátce. Zvyšuje totiž kvalitu, bezpečnost a dostupnost zdravotní péče a díky sdílení dat usnadňuje práci lékařům i farmaceutům. A zkrátka nepřijdou ani plátci zdravotní péče. Zahraniční zkušenosti hovoří o tom, že zavedení nástrojů eHealth přináší úsporu 10 až 20 % nákladů na zdravotní péči, v našich podmínkách se tedy bavíme o možných úsporách 25 až 50 miliard korun. Otázkou je, proč tento potenciál stále není využíván. Přitom ještě na přelomu tisíciletí jsme patřili mezi ty aktivnější země v zavádění eHealth do praxe, což dokazují i některé konkrétní příklady.

Konkrétním příkladem snahy o zavádění eHealth v ČR může být pilotní projekt karty pojištěnce neboli elektronického identifikátoru. Na území Litoměřic se jeho historie začíná psát již v roce 1995. V konečné fázi pokryl zhruba 25 000 občanů města Litoměřic, jimž umožnil elektronickou identifikaci na asi dvaceti zdravotnických pracovištích (včetně praktických lékařů) na území Litoměřic, dále ZZS, SSZ. Následná analýza proveditelnosti byla předána v roce 2003 k realizaci na MZ, kde se projekt dostal až do fáze vnějšího připomínkového řízení. Ministr Kubinyi projekt aktivně podporoval, nicméně naděje, že by se realizoval, se rozplynuly s koncem Špidlovy vlády. ČR se také účastnila několika evropských projektů (NETC@RDS, NEWS4EESSI, EPSOS) k ověření principů služeb spojených s přeshraničním čerpáním zdravotní péče a nastavení standardů výměny emergentních zdravotních informací. V roce 2004 byla na ministerstvu zdravotnictví vypracována studie realizovatelnosti ePreskripce. Kvůli politickým změnám byla nejprve odložena do šuplíku a posléze zapomenuta. V lékové oblasti lze zaznamenat alespoň částečný úspěch. V roce 2008 se SÚKL podařilo prosadit vybudování úložiště elektronických receptů, které mělo nastartovat elektronickou preskripci léčivých přípravků v masovějším měřítku. Bohužel i vybudování úložiště provázela řada „porodních těžkostí“ a odpor části lékárnické i lékařské veřejnosti. Následovala šetření ÚOOÚ a ÚHOS, která vyústila v zastavení projektu a realizaci nápravného opatření, jež spočívalo v oddělení shromažďovaných osobních údajů pacientů od zdravotních záznamů. Nyní je úložiště sice funkční, nicméně postrádá řadu nadstavbových a doplňkových funkcí, jako je kontrola lékových interakcí atd.

Co tedy brání rozvoji elektronického zdravotnictví?

Proč neexistuje jasná podpora jak ze strany MZ, tak ze strany plátců? A tím nemám na mysli podporu verbální, i když ani ta na politické scéně není příliš slyšet, ale jasné vytvoření finančních a personálních podmínek pro rozsáhlý tým odborníků na MZ, kteří by na přípravě zavádění eHealth systematicky pracovali. Pro ilustraci – v Polsku se této agendě věnuje asi sto lidí na plný úvazek. A jaká je realita u nás? Ministerstvo zdravotnictví zahájilo projekt přípravy Národní strategie elektronického zdravotnictví koncem roku 2014. Prozatím se projektu věnuje několik lidí a další externisté většinou pracující bez nároku na honorář. Uvidíme, jestli se začne blýskat na časy.

Nicméně stále zůstává otázkou, proč se zdravotnictví dosud nepoučilo z projektů, které byly úspěšně zavedeny jinde? Pro inspiraci nemusíme chodit daleko. Stačí se podívat do jiných oblastí státní správy, kde již nástroje eGovernmentu úspěšně fungují. Co brání tomu, aby byla podobná úspěšnost i ve zdravotnictví? Z úst některých politiků a úředníků zaznívá zdůvodnění, které za jednu z hlavních příčin označuje neochotu zdravotníků přijímat nové technologie a změny.

Naproti tomu zdravotníci namítají, že současná řešení nebyla dostatečně komfortní a vyžadovala po nich dodatečné investice, které jim nikdo nenahradí. Nelíbí se jim ani uvažovaná zákonná povinnost. Elektronizaci jako takové se ale nebrání. V některých oblastech zdravotnictví jsou lékaři dokonce iniciátory a hybateli zavádění konkrétních projektů z oblasti telemedicíny do praxe. Příkladem, který se patrně v dohledné době podaří ve větším měřítku prosadit do praxe, včetně jeho úhrady z veřejných prostředků, je tzv. homemonitoring pacientů s pokročilým chronickým srdečním selháním. Vstřícný postoj plátců podpořily i výsledky studie IN‑TIME, která prokázala přínos homemonitoringu v podobě signifikantního poklesu mortality takto sledovaných pacientů. Ne vždy však vědecké důkazy o medicínské účinnosti i nákladové efektivitě dokáží zdravotní pojišťovny přesvědčit, jak názorně dokládá vlekoucí se kauza systému ITAREPS. Lékaři z Psychiatrického centra Praha (PCP) na studiích doložili, že používání tohoto preventivního systému u schizofreniků snižuje o sedmdesát procent počty psychiatrických hospitalizací, a nezávislý výzkum japonské univerzity v Čibě pak ukázal snížení výskytu relapsů schizofrenie až o devadesát procent. Provedená analýza nákladů a přínosů navíc dokládá úspory v řádu stovek milionů korun. Přesto program, který až dosud fungoval díky sponzorům a grantům, pravděpodobně v letošním roce skončí, protože i přes opakované jednání s plátci se nepodařilo domluvit jeho úhradu z veřejného pojištění. Pojišťovny se údajně obávají toho, že by díky používání systému poklesl počet hospitalizací, ale vzrostly by náklady na ambulantní farmakoterapii. Je otázkou, proč si samy neověří a nevyhodnotí potenciál systému v pilotním provozu v praxi.

Vidět tedy za pomalým zaváděním eHealth v ČR pouze skepsi a neochotu zdravotníků by bylo dosti zkreslené a zjednodušující. Jak dokládají dva uvedené příklady, ochota zavádět do praxe elektronické nástroje na straně lékařů nechybí, pokud jsou přesvědčeni, že navrhované změny jim usnadní práci a jsou ku prospěchu pacienta. Ilustrativní je např. průzkum mezi členy Společnosti všeobecného lékařství ČLS JEP, který říká, že elektronické bankovnictví používá cca 80 % lékařů a nemusí je k tomu nikdo nutit pomoci povinnosti zakotvené v zákoně…

I když zavádění eHealth do praxe v českém podání značně pokulhává, lze narazit na pověstné výjimky. Tou je například projekt elektronického zdravotnictví kraje Vysočina, který zahrnuje výměnu zdravotnické dokumentace, elektronickou ambulanci, mHealth – bezdrátové technologie v nemocnicích a další. Na tomto příkladu je názorně vidět, jak je možné vybudovat eHealth „odspodu“. Pokud mají osvícení představitelé regionální samosprávy vizi, dokáží dohlédnout přínosy IT a použijí je přirozeně na takových místech, kde se projeví úsporami v systému a zároveň významně zpříjemní život koncovým uživatelům – to je pacientům.

Zdroj: Medical Tribune