Edukace správně a nesprávně

Jako každá smysluplná lidská činnost má i edukace své jasně formulované zásady. Ty v dnešní části pravidelného seriálu MT prezident České diabetologické asociace prof. Milan Kvapil jednu po druhé projde. Opět tak vysvitne skutečnost zmíněná na začátku „edukační série“, že více než lékař předepisující léky přispívá k udržení diabetu na uzdě pacient sám.

Edukace je vlastně výuka. Od Jana Ámose Komenského jsme se hodně naučili, kromě jiného i několik základních principů správné výuky. A edukace jich využívá, a ještě dále prohlubuje možnosti, jak co nejlépe přenést znalosti a dovednosti od edukátora k edukovanému. Všimněte si jednoho faktu – edukátor by měl také něco umět, a pak by měl ještě umět učit. Což není úplně totéž. Také proto je všude ve světě, tedy civilizovaném světě, vnímána pozice edukátora jako pracovníka se specifickými dovednostmi. Také proto se ukázalo, že před tím, než pustíme zdravotníky na pacienty, měli by se edukovat sami zdravotníci. O principech edukace edukátorů pojednám v dalším díle našeho seriálu, nyní obecné základy správné edukace (pacientů i edukátorů), protože, jak jsem podotkl, i edukátoři musejí být edukováni. Compliance. U diabetiků je limitována celou řadou skutečností závislých na základním onemocnění – chronickým charakterem nemoci, její nevyléčitelností, nutnou terapií omezující nejlibější požitky. Taktéž je však determinována vztahem, který dovede lékař či ostatní ošetřující personál navázat s nemocným. Pro edukaci je pozitivní compliance pacienta základním předpokladem úspěchu. Jazyk edukace. Jednoduchý, srozumitelný, přiměřený vzdělání a intelektu nemocného. Střídmě využívající emotivních výrazových prostředků. Systém edukace. Od nejdůležitějšího k podružnému, od základního k podrobnému, od jednoduchého ke složitému. Vzájemné provázání témat, zdůraznění praktického dopadu a souvislostí témat. Postupujeme podle stanoveného plánu, který zohledňuje individuálně stanovené cíle. Je třeba ho však trvale aktualizovat podle stávající situace. Názornost. Požadavek kritické důležitosti pro úspěšnou edukaci. Využití modelových situací, aktivní řešení problémů nemocným, snaha provázat získávané informace s vlastní zkušeností nemocného, a dosáhnout tak maximálního efektu edukace. Individualizace. Základní princip současné edukace. Zohledňuje osobnost nemocného, jeho nemoc a stadium jeho nemoci. Individualizace se týká cílů, plánu, přístupu, rozsahu a intenzity, použitých prostředků. Konkrétní cíle léčby. Můžeme takto využít soutěživosti nemocného, lépe jej motivovat, vtáhnout jej více do léčby. Stanovujeme raději cíle snadněji dosažitelné, nižší, mírnější, tedy takové, u nichž je vysoce pravděpodobné, že jich nemocný dosáhne. Zkušenosti totiž ukazují, že profesionálové stanovují cíle na hranici dosažitelnosti. Nesplnění takovýchto ambicí může vést k negaci až zavržení celé léčby. Stejně tak naopak, nepodaří‑li se dosáhnout stanovených cílů, nesmíme vyhodnotit výsledek jako selhání nemocného, ale jako stanovení cílů příliš ambiciózních. Následně pak stanovíme cíle reálné, dosažitelné. V léčbě diabetu však tento postup skrývá jedno nebezpečí. Přirozenou lidskou tendencí je považovat úkoly a cíle za činnost časově ohraničenou, jinými slovy, když jsme vyhráli, tak si nyní odpočineme. V případě léčby diabetu je to ale jinak, stanovíme‑li jako cíl těsnou kompenzaci, kritický moment nastane po dosažení cíle – zkušenost ukazuje, že je mnohem těžší tuto dosaženou dobrou kompenzaci udržet, než jí dosáhnout. Konkrétní dovednosti. Nacvičování situací, praktický zácvik, aktivní spoluúčast nemocného, opakování dovedností do dosažení potřebného stupně dokonalosti. Obecně mají zdravotníci tendenci podávat více informací o nemoci, ale málo skutečných dovedností nezbytných k jejímu ovládnutí a zvládnutí. Obecně také mají edukující zdravotníci snahu povídat více o teorii, než učit nemocné praktickým činnostem. Zejména pak je nutno, aby nemocný před edukátorem vyučovanou činnost sám předvedl, edukátor pak opraví chyby při provádění. Opakování a kontrola. Bez respektování těchto základních postupů nelze dosáhnout uspokojivého a hlavně dlouhodobě příznivého výsledku edukace. Paměťová retence bez opakování se po roce limitně blíží nule, pokud nebyly informace zatíženy výraznými emocemi.

Nejčastější chyby. Edukace je spíše monologem lékaře či sestry než dialogem. Edukátor nerespektuje individualitu nemocného, špatně, neadekvátně využívá audiovizuální techniku. Lidský přístup nenahradí žádné sebelepší prezentace. Chybou je použití jazyka zatíženého odbornými výrazy, které pacientům nic neříkají, usnadnění si práce množstvím teorie, kterou si pacienti vyslechnou pasivně, a následně nezbude čas na praktický nácvik (málo praxe). Není jednoduché kvalitně edukovat. Asi stejně, jako není jednoduché dobře učit. Ale, jak se říká, lepší než darovat strádajícímu jídlo, je naučit si ho opatřit. Darem si vykoupíme svědomí, naučit někoho něco je projevem jistého komplexu pozitivních lidských vlastností. Vždyť co by zbylo z naší civilizace, kdybychom jenom dávali a nikoho nic neučili? Ostatně i proto soudím, že vedle životosprávy byla, je a bude ještě dlouho edukace základem terapie diabetu.

Zdroj: Medical Tribune