Edukace není možná bez empatie

V dnešním dílu seriálu MT zabrousí prezident DAČR prof. Milan Kvapil do psychologie. Vzhledem ke skutečnosti, že všichni pacienti na oznámení choroby reagují podobně, je nutné podstatu jejich reakce pochopit a adekvátně poznání stavu jejich mysli s nimi komunikovat.

Ne že bych byl přesvědčen, že vše nové je taky dobré a správné, ale tak nějak se mi zdá, že je svět v pohybu, vývoji, a že změna stíhá změnu. Tudíž není divu, že i u pacienta, který je seznámen se závažnou diagnózou, se vyvíjí jeho vztah k této skutečnosti, že je v pohybu jeho schopnost akceptovat novou skutečnost, že se jeho „přijetí nemoci“ mění krok za krokem. Vnímaví a bystří psychologové si všimli, že obecná reakce na sdělení závažné diagnózy je z hlediska kvality uniformní, liší se pouze kvantitou (intenzitou subjektivního prožitku, intenzitou zevního projevu niterného prožitku a délkou trvání jednotlivých fází). Rozpracovali tuto teorii a ta se stala základním kamenem teorie správné edukace. Neschopnost empaticky odhadnout, v jaké fázi se nalézá pacient po sdělení závažné diagnózy, vede začasto k nedorozuměním, až těžkým konfliktům. Na druhé straně může neschopnost identifikovat přesně duševní rozpoložení pacienta vést k neúspěchu edukačních snah, ba přímo k debaklu jen zdánlivě nevysvětlitelnému, což může rezultovat v těžkou frustraci ze strany nezkušeného edukátora a brzkému vzniku syndromu vyhoření se všemi neblahými konci. A přitom je to tak jednoduché. Když se pacient dozví o závažné diagnóze, pak obvykle reaguje v následujících fázích. 1. Popření skutečnosti (pacient se vyjadřuje ve smyslu: ne, to není pravda, ne, já nemám tuto chorobu). První reakce. Během této fáze nemocný není ochoten ani schopen přijímat rady, ani se učit. Je plně ponořen do svého nitra, do svého neštěstí, je inhibován ve schopnosti reagovat na běžné podněty adekvátně. Fáze může trvat velmi krátce, ale také velmi dlouhou dobu. 2. Revolta, vzbouření, odpor (proč se to stalo zrovna mně?). Velmi riziková fáze pro vznik konfliktů s ošetřujícím personálem. Nemocný může být agresivní. Je schopen obviňovat kohokoli ze svého okolí z toho, že je příčinou jeho potíží, jeho nemoci. 3. Smlouvání (dobře, budu si aplikovat inzulin, ale pouze dvakrát denně…). Z hlediska edukace je třeba zdůraznit, že během těchto dvou fází nemocný špatně přijímá a zejména si špatně vykládá informace, které jsou mu k léčbě nemoci poskytovány. Při přehlédnutí těchto fází může dojít mezi edukačním týmem a nemocným k jistým neshodám na základě vzájemného nepochopení. Edukátoři mohou být popuzeni (i podvědomě) tím, že nemocný není schopen adekvátně přijímat předávané informace, správně je používat a vyvozovat důsledky pro své chování. Pacient pak může podporovat svým zdánlivým odporem a svou agresivitou negativní reakce ze strany zdravotnického personálu. 4. Deprese s nadějí (není mi dobře, potřebuji léčbu, avšak zvládnu to?). Během této fáze nemocný mívá veliký zájem o výuku, což se ne vždy setkává s patřičnou odezvou u zdravotnického týmu, neboť členové týmu jsou již negativně naladěni a zaujati v důsledku „komplikací“ edukace, které se vyskytly v předchozím údobí. 5. Konečná fáze přijetí, akceptování. Nemocný je otevřen novým znalostem, dovede je převádět do praxe, přijímá opravy svých chyb, „vyrovnal se“ se svou nemocí. Ne každý se dostane do tohoto stadia. Nemocný totiž musí přijmout svůj díl zodpovědnosti za výsledek léčby, což se lépe formuluje verbálně, než prakticky realizuje. Dobrý edukátor (zdravotník) by měl sledovat vývoj psychiky u pacienta, snažit se odhalit či rozpoznat, v které fázi z výše uvedených se nemocný v dané chvíli nalézá. Měl by umět vyhodnotit emoční ladění pacienta, podle těchto zjištění pak aktuálně upravovat taktiku a cíle edukace takovým způsobem, aby byla maximálně efektivní. Současně by měl bránit tomu, aby vznikaly a prohlubovaly se překážky a zábrany v oblasti komunikace, které by mohly poznamenat další spolupráci mezi edukačním týmem a nemocným. Dalším úkolem je pomoc – psychologická podpora –, jež by měla nemocnému usnadnit jeho obtížnou cestu mezi jednotlivými negativními vývojovými fázemi tak, aby se co nejdříve s chorobou dokázal vyrovnat. Což jak vidno znamená, že edukace je činnost celkem složitá. Pokud vás popis jednotlivých fází „přijetí nemoci“ zaujal, ale nejste si jisti, zda odpovídá pravdě, zkuste si takové malé pseudoempatické cvičení. Zkuste si vzpomenout, jak jste reagovali na závažnou informaci o skutečnosti (nemusí to být nemoc), která se vás přímo a intenzivně dotýká, má převážně negativní náboj a již nemůžete prostě a jednoduše změnit. Myslím, že zjistíte, že výše popsané fáze jsou spíše obecným popisem reakce lidské psychiky na takovéto situace. Tak proč těchto znalostí nevyužít a nepokusit se o trochu empatického přístupu k pacientům. Nebo vás spíše napadlo, že každý z nás někdy potřebuje citlivého edukátora? V každém případě, edukace je skutečně, jak soudím, vedle životosprávy základem terapie diabetu. A možná také lecčehos jiného.

Zdroj: Medical Tribune