Edukace edukátorů: klíč k úspěšné terapii diabetu
Jak může nemotivovaný lékař edukovat pacienta? Nemůže. Protože není motivovaný. Jak zařídit, aby lékař byl motivovaný? Na to odpoví analýza motivace, resp. stimulace. Motivace má složku vnitřní a vnější, podle emotivního prožitku ji pak lze dělit na kladnou a zápornou.
Někteří tvrdí, že motivace je hybnou silou téměř veškerého lidského jednání. Základním předpokladem účinné edukace je dostatečná motivace nemocného a zdravotníků. Využití základních poznatků o motivaci se však liší ve vztahu k oběma skupinám. Jen těžko lze připustit, že pacient bude stimulován negativními podněty, i když, pokud budou nabity veskrze intenzivními negativními emocemi, lze jistě připustit, že by engram této edukace vydržel jistě dlouho odolávat zapomenutí. Ale nebylo by to ani etické, ani správné, ani humánní a takový přístup by popřel vše, co je základem naší civilizace. O možnostech negativní stimulace/ motivace edukátorů si dovolím vůbec nespekulovat.
Všechny manažerské poučky říkají, že pozitivní motivace (odměna, pochvala, slib ráje a podobně) má nakonec větší potenciál změnit chod světa i lidského osudu než stimulace negativní. Na galejích neměli ti bez okovů manažerská školení, ale věděli, že když nepomáhá bičování těch s okovy, tak pomůže chléb namočený do vína, a to oběma skupinám. Těmto poučkám rád věřím, protože jsem jednak veskrze pozitivně a optimisticky laděný člověk a jednak se mi zdá, že z dlouhodobého hlediska je pozitivní přístup perspektivnější strategií pro dosahování a hlavně udržení dlouhodobých cílů (logicky pozitivních). Nicméně, ve zdravotnictví má veliký význam ještě jeden typ motivace – motivace vnitřní. Motivace vnitřní: vyplývá z osobnostních rysů, vůle něčeho dosáhnout, je podmíněna znalostmi a zkušenostmi nemocného, odrážejí se v ní vlivy kulturní a sociální. No a motivovaný zdravotník (nyní jistě vnitřně i vnějškově) se snaží pokročit ve své osobní profesionální kariéře. A právě vývoj profesní má také jisté fáze, které je dobré při edukaci edukátorů znát a zohlednit.
Typické periody profesního vývoje jsou charakterizovány přístupem k léčbě pacientů, a tedy i k edukaci, resp. jejímu provádění. Dlužno podotknout, že individuálně se délka vývoje liší. Nováček využívá k profesionálnímu jednání a činnosti předepsaných postupů, pokročilý začátečník zjišťuje, že tyto předepsané postupy nejsou správné a užitečné ve všech situacích, ale že odpovídající činnosti v dané situaci jsou v určitém vzájemném vztahu ke konkrétnímu případu. Kompetentní profesionál se rozhoduje pro zvolený postup na základě uvědomělého výběru podle vlastní zkušenosti a úvahy. Dokonalá profesionální práce se odehrává na intuitivní úrovni s využitím bohatých zkušeností a znalostí se zohledněním všech souvislostí. Nejvyšší úroveň – expertní – je charakterizována tím, že jednotlivé postupy vedoucí k cíli a vlastní výsledek jsou prakticky neoddělitelné. Většinou lze poměrně rychle dosáhnout úrovně kompetentního profesionála, nicméně ne každý se může propracovat až na nejvyšší úroveň.
Je zřejmé, že edukace edukátorů musí zohlednit dosažené stadium profesionální úrovně. Pro zvládnutí problematiky edukace je zapotřebí obohatit znalosti edukátorů o nové poznatky z psychologie a didaktiky. V obecné rovině však řeší edukace edukátorů tytéž problémy jako edukace pacientů. Smyslem je přivést pracovníky zabývající se edukací k poznání správných principů komunikace mezi edukátorem a pacientem, zdůvodnit jim vhodnost, správnost a účinnost takovýchto postupů takovým způsobem, aby je přijali za vlastní a řídili se jimi v praxi. V neposlední řadě je nutné zajistit praktický nácvik pro dokonalé zvládnutí těchto nových dovedností. Jedním z novějších způsobů je cesta využívající empatie. Edukátor postavený byť jenom modelově do stejné situace, v jaké se nachází diabetik, může pochopit mnohem jasněji problematiku chronické choroby v celé její šíři i hloubce. Ostatně proto soudím, že takto edukovaný edukátor bude se mnou souhlasit, že vedle životosprávy je edukace základem terapie diabetu.
Zdroj: Medical Tribune