E‑learning versus „klasická“ výuka
Prof. MUDr. Štěpán Svačina, DrSc.: Každý úspora času je dobrá
V poslední době zažíváme boom e‑learningových postupů. Stručně bych řekl, že v pregraduální výuce medicíny je jejich význam přeceňován a v postgraduální naopak nedoceňován. V pregraduálním vzdělávání je nejdůležitější naučit lékaře kvalitnímu kontaktu s pacientem, odběru anamnézy a fyzikálnímu vyšetřování a zároveň ho seznámit s pacientovým prožitkem. Medik by měl nemocného „slyšet a vidět“, tedy vidět jeho obtíže a hovořit s ním o nich. E‑ learningovou formou pak jistě může procvičovat diferenciální diagnostiku a algoritmy vyšetření.
V postgraduální výuce je situace jiná. Lékař obvykle zvládá základní technologie medicíny. Manuální zručnosti ho počítač naučit nemůže. Může ho však vyučovat v diferenciální diagnostice, algoritmech rozhodování a zároveň mu ukázat vzácná onemocnění, která musí znát a se kterými se při běžné výuce nesetká.
V pregraduálním a postgraduálním vzdělávání pomáhá i určitá schematizace výukového procesu. Nejedná se o klasický e‑learning, ale spíše využití počítače ve výuce. Přirovnal bych to k situaci výuky anatomie, kterou jsem před 35 lety zažil jako student. Bylo mi divné, proč mají učitelé vše překresleno akademickými malíři či proč vytahují křídy a nedokonale postupně kreslí anatomická schémata na tabuli. Tato schematizovaná výuka je ideální pro počítačovou animaci a může studenta naučit více než jakákoli kniha, fotogra‑ fie či video.
Validace e‑learnigových kursů nepředstavuje zásadní problém a neliší se od validace jiných počítačových programů. Lze ji provést na množině uživatelů dobrovolníků ještě před spuštěním kursů nebo postupně důsledným monitorováním výsledků a úpravami otázek podle získaných zkušeností. Akreditace se pak zásadně neliší od recenze knihy. Program by měl být akreditován po jeho evaluaci odborníkem – například učitelem, který by studenty vyučoval a zkoušel, kdyby e‑learningová forma neexistovala.
Možnosti podvodu při e‑learningovém zkoušení existují. Při konkrétní zkoušce by neměla být e‑learningová forma jedinou formou zkoušení. V celém světě je běžné, že i prezenční formy výuky se obcházejí. Před pár týdny jsem měl možnost vidět na jednom evropském sjezdu, že kredity CME dostal jen ten, kdo se ráno i odpoledne osobně podepsal na prezenci. Pro e‑learning teoreticky existuje možnost elektronického podpisu. V elektronickém zkoušení či absolvování lekcí lze podvádět asi jen jedinou formou. Tou je používání programu více osobami najednou nebo vysláním jiného jedince, který lekci absolvuje v zastoupení. Takto lze podvádět i při zkouškách či prezenčních formách výuky. Na e‑learningový podvod se při krátkém ústním přezkoušení určitě přijde. Motivace k e‑learningu mi nepřipadá problematická. Žijeme v uspěchané době a každá úspora času je dobrá. Počítačovými schématy nebo probráním kasuistik se dá menší část pregraduální a větší část postgraduální medicíny zvládnout určitě rychleji, bez ztrát cestováním, čekáním na vyučujícího či vhodného pacienta. Myslím, že motivace k užívání e‑learningových kursů je tedy dostatečná i bez kreditů. Pokud však měříme vzdělávání kredity, pak jde určitě o jejich výhodnější a hlavně efektivnější získání. rozhodně však platí, že pouze e‑learningem se nikdo kvalitním lékařem ani specialistou stát nemůže. A to v oborech konzervativních, chirurgických i v oborech komplementu, ve kterých může elektronické vzdělávání nahradit klasickou výuku asi nejvíce.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 17/2007, strana A2
Zdroj: