Dvě tváře aplikace estrogenů
James A. Simon, gynekolog a porodník z George Washington University, a jeho tým se rozhodli porovnat účinky transdermální a perorální aplikace estrogenové substituční terapie z pohledu rizik kardiovaskulárních příhod.
Pacientkám v menopauze byl estrogen podáván transdermálně a perorálně po dobu v průměru 471 dní, resp. 524 dní. U pacientek s transdermální aplikací došlo k třinácti případům venózního tromboembolismu (VTE), u pacientek s perorální aplikací se vyskytlo 22 případů VTE (adjusted incidence rate ratio [IRR] = 0,42; 95% CI 0,19–0,96).
Dále ve skupině s transdermální aplikací došlo k 42 příhodám ICHS nebo CMP, ve skupině s perorálním podáním se vyskytlo 62 případů ICHS nebo CMP (adjusted IRR = 0,85; 95% CI 0,69–1,03).
Studii komentoval pro NEJM Watch Journal ženský lékař Robert L. Barbieri z Brigham and Women’s Hospital. Vytkl jí nedostatky v podobě absence některých klíčových klinických parametrů (například body mass indexu). Nicméně zjištění nižšího rizika venózního tromboembolismu při transdermálním podání estrogenu je podle něj v souladu s řadou observačních studií. Kromě toho jsou tyto poznatky věrohodné, uváží‑li se skutečnost, že transdermální cesta nezvyšuje jaterní produkci koagulačních faktorů. To podporuje názor, že transdermální aplikace estrogenu je skutečně bezpečnější než perorální, pokud jde o rizika VTE. To podle Barbieriho uznaly i nedávno aktualizované guidelines. Například jak European Menopause Society (Maturitas 2011;69:195), tak i Endocrine Society (J Clin Endocrinol Metab 2015;100:3975) doporučují transdermální formu pro menopauzální ženy s rizikem VTE.
„Ve své praxi běžně nabízím transdermální estradiol ženám se středně těžkými až těžkými vazomotorickými symptomy a zvláště doporučuji tuto formu pro ženy se zvýšeným základním rizikem VTE (včetně obézních),“ napsal R. Barbieri. „Pacientkám, které již užívají perorální estrogen kvůli vazomotorickým symptomům, vysvětluji relativní výhody transdermální terapie a nabízím jim přechod na tuto variantu,“ dodal.
Investigátoři pro svoji retrospektivní studii využili databáze pojišťovny s údaji o celkem 5 102 ženách průměrného věku 55 let, které užívaly buď transdermální, nebo perorální hormonální terapii. Vyloučili přitom ze studie ženy, které již před zahájením substituční terapie měly v anamnéze případ VTE nebo koronární onemocnění, případně užívaly jakýkoli přípravek s progestinem, estrogenem či antikoncepci.
Zdroj: