Dva tucty geriatrických otazníků: Otazník pátý: Potřebujeme geriatrická nemocniční oddělení?

Kam patří multimorbidní křehcí geriatričtí pacienti, pokud potřebují hospitalizaci? Zdánlivě zbytečná otázka, neboť jde o natolik každodenní problém, že přece musí být dávno vyřešen ku prospěchu pacientů i zdravotníků. Takže zkusme příklad: pětaosmdesátiletý muž nalezený doma na zemi – febrilní, pomočený, zmatený. Je závrativý, slabý, sám se nepostaví, i v sedu se kácí, má frustní hemiparézu a asi pneumonii, kardiálně mírně selhává. Má být přijat na internu? Tam ho nechtějí, že je zmatený, neklidný, závrativý a léčba interních problémů je banálně ambulantní. Nebo by měl být hospitalizován na neurologii, když jim nepatří srdeční selhávání, pneumonie ani zmatenost a neurologický nález je banální? Tedy na psychiatrii, kde je to ovšem obdobné a psychiatrická patologie je indukovaná somaticky a banálně zvládnutelná? Vše je lékařsky zdánlivě banální, pacient se zdá ošetřovatelsky náročný a indukuje představu obtížného propuštění zpět do domácí péče. Měl by tedy patřit rovnou do následné péče? Tam však pacienta nechtějí pro akutně nestabilní stav, který navíc vyžaduje zvýšené finanční nároky (antibiotika, infuze, vyšetřování). Kruh se uzavírá: míra nemocnosti, která se nevtěsná do žádného tradičního lékařského oboru, snad ani nepatří do zdravotní péče. Jde tedy o „casus socialis“, o dementního starce povalujícího se po zemi, který není hoden hospitalizace, neboť zdravotní péči může zajistit kdokoli, zvláště praktický lékař, který jej ovšem právě k hospitalizaci jako nejasného a akutně dekompenzovaného odeslal? Je proto na místě sociální azyl, starobinec? I když ten člověk hrál ještě před třemi dny úspěšně šachy a vedl si domácnost?
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 3/2006, strana 5

Zdroj: