Dva české registry dávají reálný pohled na fibrilaci síní
Prof. MUDr. Jindřich Špinar, CSc., z Interní kardiologické kliniky FN Brno s kolektivem publikoval na ESC v Barceloně dva postery. První nesl název CZECH AF 2012 REGISTRY (vpravo na snímku). Šlo o profil pacientů s fibrilací síní užívajících antitrombotickou léčbu před zavedením nových antikoagulancií a byl publikován v Cor et Vasa letos v létě (Cor et Vasa 2014;56:e207–216).
Jedná se o epidemiologický průzkum, jehož cílem bylo ukázat komplexní pohled na pacienty s nevalvulární fibrilací síní v České republice zaměřený na prevenci CMP, kterého se zúčastnilo 197 českých lékařů – internistů a kardiologů.
Vyhodnocena byla data 982 nemocných, průměrný věk byl 69,9 + 10,04 roku. V souboru mírně převažovali muži, především ve věkové skupině do 65 let. Naopak nad 75 let převažovaly ženy.
Jedna čtvrtina nemocných (25,1 %) měla fibrilaci síní méně než dva roky. Paroxysmální fibrilaci síní mělo 20,7 %, 58,5 % udávalo fibrilaci síní permanentní, tedy trvající více než jeden rok. 13,8 % nemocných udávalo, že užívá léky jednou denně, 55,1% dvakrát denně a 29,6 % třikrát denně. 91,5 % nemocných užívalo warfarin samotný či duální (1,4 %) terapii.
CHADS2 0 mělo pouze 3,0 % nemocných, střední riziko (CHADS2 1–2) mělo 55,8 % a vysoce rizikových nemocných (CHADS2 > 2) bylo 41,2 %. Nejčastějším přidruženým onemocněním byla hypertenze v 90,2 %, následovaná ischemickou chorobou srdeční v 50,9 %, dále následoval diabetes mellitus s 41,8 %. U 95 (9,7 %) nemocných bylo uvedeno, že prodělali embolickou příhodu při užívání antitrombotické léčby. Klinicky významné krvácení na antitrombotické léčbě bylo uvedeno u 102 (10,4 %) nemocných a k hospitalizaci vedlo u 51 nemocných. Počet INR v terapeutickém rozmezí 2–3 byl 61,6 %. Autoři uzavřeli, že nemocní s fibrilací síní jsou často starší polymorbidní a vysoce rizikoví nemocní, užívající 2–3× denně farmakologickou medikaci. Kontrola INR se blížila úrovni popisované ve velkých mezinárodních studiích, v terapeutickém rozmezí byly téměř dvě třetiny nemocných.
Druhý poster se týkal registru First. Tato práce byla publikována též letos v časopise Experimental and Clinical Cardiology (Exp Clin Cardiol. 2014;20(1):662–673) a srovnávala data nemocných s fibrilací síní léčených dabigatranem a warfarinem na deseti pracovištích České republiky. Poslední dávka warfarinu před převedením na dabigatran byla 6,4 ± 4,3 mg, tedy o 2 mg vyšší než dávka nemocných léčených warfarinem (p < 0,001). Nebyl rozdíl v CHA2DS2‑VASc skóre, ale byl zásadní rozdíl v HAS BLED skóre: 55,3 % nemocných léčených dabigatranem, ale jen 33,5 % léčených warfarinem měli toto skóre větší než 3. Z pacientů na dabigatranu 14,7 % mělo anamnézu většího krvácení, tento záznam mělo jen 2,0 % nemocných léčených warfarinem. Nejčastějším důvodem léčby dabigatranem byla nemožnost udržet INR na warfarinu v terapeutickém rozmezí.
Autoři uzavřeli, že na dabigatran jsou často nesprávně převáděni nemocní ve vysokém riziku krvácení a s anamnézou krvácivých projevů na warfarinu. Nemožnost udržení INR v terapeutickém rozmezí je naopak správná indikace k převedení.
Zdroj: