Domy bolesti a špatná pohádka

Bylo nebylo – je není. Povím vám jednu pohádku, ale moc veselá nebude. Bude to špatná pohádka. V zemi jsou zámky plné starých a nemocných lidí nebo lidí s těžkým zdravotním postižením, zámky staré i zámky nové. Říkají jim domovy se zvláštním režimem a některým domovy pro seniory. Domovy to často nejsou. Jsou to ústavy. A protože je hodnota historické malby někdy nad hodnotou důstojnosti člověka, velké místnosti jsou nebo ani nejsou přepažené a pět i více lidí tu sdílí svůj společný život s ostatními, až do konce, který je ale blízko.

Lékaře vidí obyvatelé domovů seniorů jen zřídka

Čtvrtina obyvatel zemře do roka. Lékař k nim zavítá zřídkakdy. Když dělají problémy (třeba nespí po večeři, která se někde podává v pět hodin večer), tak se jim předepíší tlumivé léky, aby nebyla potíž. Společnost o této koncentraci utrpení nechce vědět, tak jako jiné společnosti v historii nechtěly vědět o jiných koncentracích utrpení a smrti. Abychom však v téhle pohádce neviděli jenom černě: jsou tu i lidé, kteří se starají, zpravidla ženy a děvčata, které pracují za minimální nebo o málo vyšší mzdu, dělají nesmírně těžkou práci, ale starají se většinou laskavě a obětavě. To můžeme dosvědčit, to vídáme. Je to nesmírně těžká a náročná práce, často v nevyhovujících podmínkách. Černokněžníci z ústředí jim posílají své emisary, inspektory sociálních služeb, aby nad nimi dohlíželi a kontrolovali, jak je vše napsáno a zdali zapsané tam souhlasí se zapsaným tady a na webu a v dalším dokumentu. A tak místo péče o lidi, i když je pracovníků málo, musejí trávit mnoho času psaním nebo cvrkáním kódů. Kromě nich tu jsou sestřičky, mnohé z nich velmi zkušené a znalé, zachraňující situaci, kde se dá, a snažící se zajistit alespoň nějakou zdravotní péči a zmírnit utrpení. Pojišťovny jejich péči sice hradí, ale čím dál tím více se snaží chytračit a platit co nejméně…

Po tomhle úvodu by se v pohádce měla objevit pohádková bytost, která situaci napraví, třeba chytrý Honza, zdatný princ, zázračná rybka nebo třeba nejlépe Dlouhý, Široký a Bystrozraký, aby jich bylo víc najednou. Přišli, nepřišli. K nápravě by stačilo relativně málo – vyhláška ministerstva, metodika, návod, jak zajistit zdravotní péči v těchto zařízeních lépe – a bolesti, deprese a utrpení by mohlo být daleko méně. Dlouhý, Široký a Bystrozraký (dále DŠB, což se dá počesku vykládat dává – šidí – bere) se v pohádce objevili, možná jich bylo ještě víc, ale o nápravu jim moc nešlo a nejde. Řekli si ejhle, ještě někde se dá chytračit více a ti nebozí lidé určitě protestovat nebudou, protože ani nemohou. Když se v těchto „domovech“ zruší zdravotní péče úplně, budeme ji tam moci dodavatelsky zajistit – třeba i našimi agenturami domácí péče. Bude to pro naše agentury dobrý byznys. Jsme sice v pohádce, ale v Česku a v roce 2013.

Teď se ale vraťme do naprosto tvrdé reality. Obdrželi jsme návrhy na změnu zákonů a vyhlášek připravené pracovní skupinou při Ministerstvu zdravotnictví. V polovině července k tomu i příslušný výklad: opravdu se v nich navrhuje zrušit ošetřovatelskou péči v domovech pro seniory i zdravotně postižené a domovech se zvláštním režimem. I kdyby se nakrásně tato zařízení „transformovala“ na zdravotnická, ze zkušenosti víme, že s nimi již pojišťovny smlouvy neuzavřou, protože tyto zkušenosti jsou známy. Navíc návrh počítá s tím, že dlouhodobá péče bude ze zdravotního pojištění hrazena maximálně po dobu tři měsíců. Co bude potom, zřejmě nikoho nezajímá. Potom to je „sociální problém“, jak nám bylo vysvětleno.

Zdravotní péči v ústavech budou tedy zajišťovat agentury – pro ně to bude jistě výhodné (i když pro pojišťovny daleko dražší), protože najednou budou moci vykázat daleko více výkonů pod jednou střechou. Vykázat a rychle odejít. Pro pacienty to bude znamenat, že v těchto zařízeních nebudou chybět jenom lékaři, ale budou tu chybět i sestry.

Užitečný pohled zvenčí

Velmi výstižně problémy spojené se zajištěním zdravotní péče v ústavech vysvětluje MUDr. Ivana Široká z Benátek nad Jizerou, která jako psychiatr domovy pro seniory navštěvuje:

„Oddělíme zdravotnictví od sociálních služeb. Ušetříme peníze a senioři se budou cítit více jako doma. Jenže.

V zařízeních pro seniory, v kterých pracuji již více než 10 let, se zdravotní sestra na plný úvazek prakticky nezastaví. Kromě běžné péče – převazy, injekce, odběry a podobné úkony – musí být stále v pohotovosti. Není prakticky den, kdy by sestry neřešily akutní problematické stavy, úrazy, psychické potíže. Kolik tedy bude stát dovezená sestra, která je bude suplovat? A bude skutečně k dispozici rychle a vždy? Jednoduchou rovnicí mi vychází, že buď více, nebo méně se zdravotní služby zhorší.

Z pohledu psychiatra vidím, že jsme díky kvalitním a obětavým sestrám ušetřili hodně peněz našemu zdravotnictví tím, že se zvládají onemocnění, která by jinak vyžadovala drahou hospitalizaci v lůžkových psychiatrických zařízeních. A samozřejmě nejde jen o finance.

V současné době se řeší restrukturalizace psychiatrické péče. Snažíme se zkvalitnit život jedné skupině pacientů právě tím, že vytvoříme centra, která kombinují zdravotní i sociální prvky, budou fungovat 24 hodin denně. Starým, nemocným a často opuštěným lidem tuto možnost zrušíme. A pokud se sníží počty lůžek pro psychiatrické pacienty, budeme mít tedy kam seniory s psychickou poruchou posílat? Jejich počet rozhodně naroste.

Víme, jak jsou senioři citliví na všechny byť i malé změny. Zhoršení kvality zdravotní péče a ztráta blízkých osob, které o ně pečují, bude mít katastrofální důsledky. Zažila jsem těžké úzkostné a depresivní reakce klientů, včetně sebevražedných tendencí, jen při ‚pouhých‘ odchodech většího množství personálu, na který byli zvyklí a který jim často nahrazuje i rodinu.

A tak se mi v hlavě honí mnoho otázek: Kolik lidí takové změny odnese? Kolik lidí na takových nesmyslných změnách vydělá? Komu opravdu prospějí?“

Pár suchých čísel nakonec

Skutečnost, že se domovy pro seniory u nás postupně proměňují (skladbou svých obyvatel, nikoli však zajištěním péče) v to, čemu se v kulturních zemích říká „nursing homes“ (ošetřovatelské domy), můžeme doložit následujícími čísly, která máme (na rozdíl od ministerstev) k dispozici, ale ministerstva se o ně nezajímají.

V roce 2006 bylo v domovech důchodců ještě 39 % lidí bez výrazné závislosti a žilo tu jen 6 % vysoce nesoběstačných lidí. V roce 2013 žije v domovech pro seniory jen 7 % nezávislých lidí, ale počet lidí těžce nesoběstačných je již 42 % (a 51 % částečně nesoběstačných). V domovech se zvláštním režimem jsou výrazně nesoběstační prakticky všichni.

Jaké důsledky může a bude mít navrhovaná změna legislativy, si můžeme snadno domyslet. Naši společnost tyto věci zatím příliš nezajímají. Mocní nepomohou, a když se stanou bezmocnými, ani nemohou, jako ostatní. Jako v té špatné pohádce.

Zdroj: Medical Tribune