Dobrý lékař by měl mít kolem sta tisíc měsíčně

O Fakultní nemocni Ostrava se teď hovoří hlavně v souvislosti se CyberKnife, unikátním robotickým ozařovačem za dvě stě milionů korun, který právě vstoupil do klinického provozu. Krátce po jeho spuštění se v médiích objevilo, že toto zařízení bylo o desítky milionů předraženo. Skutečně je nešlo pořídit levněji?

Přiznám se, že mě tyto spekulace znechutily a trochu mi zkazily obrovskou radost, kterou ze CyberKnife máme. Opravdu nevím, co jsme mohli dělat jinak. Když nakupujeme zboží, kde jsou čtyři výrobci, tak umíme srazit cenu na polovinu. A také to v naší nemocnici děláme. U CyberKnife je ale jeden jediný výrobce, jenž má exkluzivního dodavatele - naše vyjednávací pozice je tedy horší. Jistě, v USA jej možná nemocnice nakoupí levněji, tam je ale levnější všechno, od bot přes automobily až po vyspělé medicínské technologie. Spojené státy jsou navíc z pohledu CyberKnife obrovský trh s více než 100 centry, my jsme malinký trh s jednou aplikací. Nelze také porovnávat neporovnatelné - v Ostravě máme nejnovější, nejlepší možnou konfiguraci, a to s plným servisem. Technik firmy je trvale u nás na klinice a v případě potřeby zasahuje v řádu minut. V rámci ceny přístroje je také up-grade na dalších deset let. Jak je tento zdánlivý detail důležitý, jsme zažili u jednoho z našich lineárních urychlovačů, kde monopolní výrobce změnil software a nás to stálo třicet milionů.

Proč jste šli zrovna do této investice?

Kdybych se ptal sám sebe, na co jsem hrdý, tak jednoznačně na to, jak se nám povedlo změnit onkologickou kliniku. Když jsem nastoupil, tak byla v tristním stavu. Špatně tam bylo skoro všechno - jednání s pacienty, vztahy na pracovišti, mezioborová spolupráce. Brzy jsem si tedy vyzkoušel, co to znamená odvolávat přednostu kliniky v polovině funkčního období, kdy to musí podepsat rektor univerzity a dva ministři. Riskoval jsem tehdy veškerou svou autoritu - kdybych vše nedotáhl do konce, byla by pryč. Dostal jsem tip na mladého, šikovného onkologa, který je přiměřeně naštvaný na poměry v Praze. S Davidem Feltlem jsme si okamžitě padli do oka a on dokázal kliniku velmi rychle zvednout. Pacienti i kolegové během několika měsíců zaznamenali změnu. Bylo jasné, že tady má smysl investovat energii i peníze. Po čase jsme se tedy s doktorem Feltlem začali bavit o tom, co by do naší koncepce špičkového onkologického centra dále zapadalo. Ze začátku CyberKnife vypadal jako úplně šílená, nereálná myšlenka. Řekli jsme si ale, proč vlastně ne. Dali jsme jej do strategie rozvoje a napsali několikasetstránkový projekt propracovaný do nejmenších detailů. Výsledek je dnes zcela reálný a léčí pacienty.

V těchto dnech začíná v Ostravě pracovat lékařská fakulta. Její vznik provázely velmi ostré diskuse. Co to znamená pro nemocnici? Jde o problém nebo přínos?

Fakulta tady je a my se snažíme s ní spolupracovat. Primárně šlo o iniciativu univerzity, což má logiku. Z pohledu ředitele slušně fungující nemocnice dnes spíše řeším, aby nedošlo k narušení jejího efektivního manažerského řízení - samozřejmě kromě toho, že výuka mediků v rámci klinických oborů bude z naší strany naprosto profesionálně zajištěna. Školské prostředí a nemocnice jsou podle mého názoru dva odlišné světy, rozdílné firemní kultury i prostředí odlišných zákonných norem. Vytváříme na zelené louce úplně nové zvyklosti. A tady mám jednu zásadu: minimalizovat dvoukolejnost, nemocnice a fakulta jsou dva oddělené subjekty, kde všechny vztahy musejí být smluvně ošetřeny - samozřejmě na základě naprosté rovnoprávnosti a vyváženosti. Chceme mediky vzdělávat, ale ne na úkor nemocnice. Proto pracujeme na detailní smlouvě, která naše vztahy vymezí. Každý detail bude smluvně ošetřen. Základní pravidlo je, že veškeré náklady spojené s výukou mediků hradí fakulta. Na každém pracovišti bude nákladové středisko, kam se budou tyto výdaje zaznamenávat. Těžko se mi zvyká na realitu dělených úvazků zdravotnických zaměstnanců nemocnice. Máme s fakultou předběžnou dohodu, že přednostové klinik budou mít i nadále úvazek u nemocnice, zbytek budou mít jako nadúvazek. To jsou zhruba zásady, které ze strany nemocnice považuji za klíčové. Vypadá to, že se na všem s fakultou dohodneme.

Co vzbudilo největší výhrady, bylo personální zajištění výuky. Co může nemocnice v tomto směru nabídnout?

Nepřísluší mi hovořit za teoretické obory, ale pokud jde o kliniku, tak schopné lidi máme. Problémem samozřejmě je, že jen relativně málo z nich je habilitováno. Paradoxně je teď dostupnost akademické kariéry pro naše lékaře ještě horší, vzhledem k určité animozitě ostatních lékařských fakult - projít habilitačním nebo jmenovacím řízením jinde bude komplikované.

FN Ostrava právě získala jako čtvrtá česká nemocnice mezinárodní akreditaci JCI. Jaké jsou vaše čerstvé dojmy?

Stručně řečeno, že to bylo strašné. Audit byl extrémně tvrdý. Komisaři nám říkali, že mimo USA jsme největší nemocnicí, která tímto procesem prošla. A na velikosti tu záleží - komplikovanost procesu narůstá geometrickou řadu. Co mě nadchlo, byla reakce našich lidí. Šli do toho s plným nasazením, sestry to pochopily hned, ale posléze se přidali i lékaři. Samozřejmě, že některé požadavky nám mohly připadat až absurdní. Říkal jsem však, že ve zdravotnictví to funguje tak, že co je v Americe, do pěti let přijde k nám, ať se nám to líbí nebo ne. Mějme tedy náskok. Jistě, je s tím spojená spousta papírování, o němž si můžeme myslet cokoli, ale také mnoho užitečných systémových změn, ke kterým bychom stejně museli přistoupit. Jde také o prestiž - akreditace je dobrá značka. Chceme se zkusit zaměřit na pacientskou turistiku a tohle nám pomůže. V neposlední řadě doufáme, že takto doloženou snahu o kvalitu časem zohlední i pojišťovny ve výši úhrad.

Kde vás auditoři JCI nejvíce tlačili ke zdi?

Asi v čistě technických záležitostech. Třeba se nás ptali, co bychom dělali, kdyby vypadla dodávka vody v celém městě. Odpovídali jsme, že bychom evakuovali pacienty. Namítali, zda by nebylo lepší, kdybychom vodu přivezli v cisternách a natlakovali ji do rozvodů tak, aby se dostala až na pokoje. Ať si prý na to uděláme cvičení. Má to logiku, asi je jednodušší přivést vodu, než všechny přestěhovat. U heliportu se ptali, co bychom dělali, kdyby přistávající vrtulník začal hořet. Musíme tam proto doplnit takové hasicí zařízení, které je schopné uhasit celou helikoptéru.

Jak jste na tom s lékaři? Chybějí vám?

Zásadní problém s lékaři nemáme. Jejich průměrný plat i s odměnami lehce přesahuje šedesát tisíc - slušné platy nám dávají konkurenční výhodu vůči ostatním zdravotnickým zařízením. V některých oborech je ale personální zajištění křehké - například na patologii, soudním lékařství, biochemii, ARO. Ale pracoviště anestezie a resuscitace je asi citlivé místo všude. Když odejde deset procent anesteziologů, pozná to celá nemocnice, protože na nich závisejí všechny chirurgické obory.

Kolik by si měl podle vás český lékař v nemocnici vydělat?

Pokud nebudu brát ohled na to, co je společensky možné nebo nemožné, tak dobrý lékař, kterého si primář váží, by měl mít po deseti letech praxe kolem sta tisíc korun hrubého měsíčně, a to aniž by trávil v nemocnici půlku života. Částka mi nepřipadá nijak extrémní. Určitě by jeho odměna neměla být stanovena podle toho, kolik let si na klinice odseděl.

Jedním ze záměrů nové vlády je, že platové tabulky budou méně zohledňovat délku praxe. Je to rozumné?

Asi ano. Do jistého věku stráveného v praxi se kvalita daného člověka zvyšuje. Za tři roky po škole prostě nemůže vyrůst plnohodnotný lékař. Po deseti patnácti letech se ale tato křivka začíná oplošťovat - další roky už takový přínos nepřinášejí. Jde však o velmi individuální záležitost. Někdo po deseti letech začne být otrávený a čekat na důchod, na druhé straně i lékař po šedesátce může být stále na vrcholu. Jako příklad může posloužit náš přednosta traumatologie docent Pleva, což je tahoun, s nímž se krok téměř udržet nedá - ať už v práci nebo mimo ni. Operuje, slouží, pořádá několik kongresů do roka, které táhne odborně i společensky, a pořád má vitalitu a elán. I na něm vidím, jak moc potřebujeme leadery, tahouny, kteří mají nápady a schopnost strhnout ostatní. Když takových lidí máte v nemocnici pět šest, dostáváte se úplně jinam.

Jak moc vás ničí odbory?

Musím říci, že s lékařským odborovým klubem mám velmi korektní vztah, byť se občas nevyhneme konfliktům a napětí. Primárně s ním řešíme pracovní podmínky lékařů a jejich ohodnocení. O tom spolu poměrně ostře jednáme. Ostatně někdy si myslím, že minimálně pro mladší lékaře ještě větší problém než platy představuje velmi komplikovaný systém postgraduálního vzdělávání. Systém, který bude vyhovovat všem, vytvořit asi nelze - u současného nastavení se ale zdá, že vyhovuje jen málokomu.

Dokončení na str. B7

Se sestrami problém nemáte?

Ne, máme velkou výhodu, že si je můžeme vybírat, také u nich jsou naše platy více než konkurenceschopné. Já si jich nesmírně vážím, sestra je prostě ve špitálu v mnoha ohledech ten nejdůležitější člověk. Jsou nepostradatelné z hlediska provozu, z hlediska spokojenosti pacientů a koneckonců i z hlediska manažerského řízení. Říkám přednostům i primářům, že bez sester bychom ekonomickou stabilitu neudrželi. Páteř nemocnice tvoří především staniční sestry, ty vytvářejí atmosféru jednotlivých oddělení. Snažíme se také sestrám tam, kde to zákon dovolí, maximálně zvyšovat kompetence. Jinak to nejde. Lékařů bude ubývat, budou nezaplatitelní, a sestry hodně z jejich práce převezmou.

Vaše nemocnice jako jedna z mála využila evropské dotace na specializovaná centra ve všech programech, které byly vyhlášeny. Co vám to přineslo?

Určitě nám to pomohlo. Přednostové si v mnoha případech mohli pracoviště vybavit podle svých představ, nejen vyřešit to nejnutnější. Dlouho zde nebyl systém, který by byl takto plošný.

Myslíte, že tyto peníze byly v rámci českého zdravotnictví využity efektivně?

Nějaké ztráty jsou vždy. Firmy zjistily, že peněz je relativně hodně a že se o nich musí rozhodnout relativně rychle. Věděli také, kolik na jednotlivá pracoviště připadlo, což určitě jejich chování ovlivnilo - kdyby prostředků byla desetina, asi by ceny byly o něco nižší. Jednoznačně ale tento program přispěl ke kvalitativnímu posunu. I díky tomu, a beru to reálně z našeho prostoru, se zvýšil rozdíl mezi průměrnou okresní nemocnicí a centrem. Otázka je, zda jej někdy budou mít šanci dohnat.

Je to dobře?

Asi se tak jen urychlil vývoj, kam by se věci stejně ubíraly. Špatně bylo, že vše vzešlo od ministerstva a ne od pojišťoven, protože přesně taková tvorba sítě by měl být jejich úkol. Pojišťovny se však chovají alibisticky a nechce se jim pouštět do nepopulárních věcí.

Zdroj: Medical Tribune