Dobrá sestra vždycky měla úctu lékaře

Mnoho úsilí jste věnovala tomu, aby bylo pro sestry v co největší šíři dostupné vysokoškolské studium. V poslední době je ale poměrně často slyšet názor, že čím delší studium ošetřovatelství, tím menší pravděpodobnost, že sestra vydrží u lůžka. Ti, kdo sdílejí toto stanovisko, říkají, že všechny ty bakalářky a magistry už vůbec nepočítají s tím, že by se staraly o pacienty, a chtějí být jen manažerkami kvality nebo vrchními sestrami.

S tímto názorem jsem se už také setkala. Já si nemyslím, že vzdělání odhání sestry od lůžka. Velká část našich absolventek u lůžka pracuje, velmi často na specializovaných odděleních. Jestliže se po získání určité praxe stanou staničními nebo vrchními sestrami, je to jedině dobře, to ještě neznamená, že nejsou ve styku s pacienty. A pokud působí na odděleních sledování kvality, je to také v pořádku. Právě teď je přechodná doba, kdy se pracuje na standardech péče, je potřeba získat nejrůznější akreditace a vůbec změnit celé pojetí ošetřovatelství směrem k autonomní, vysoce kvalifikované činnosti, a tady se mohou vysokoškolsky vzdělané sestry velmi dobře uplatnit. Pořád ještě to je práce ve prospěch pacienta.

A pokud odejdou z nemocnic a ambulancí a pracují třeba jako reprezentantky farmaceutických firem nebo úplně mimo obor někde v cestovní kanceláři?

Ani nad tím se nijak nepohoršuji. Pokud mají pocit, že je práce ve firmách uspokojí, je to jejich volba. Každý má právo se svým vzděláním naložit, jak uzná za vhodné. Na druhé straně si ale myslím, že by si student měl vysokoškolské studium alespoň částečně hradit. To jsou dvě strany jedné mince. Ostatně ani nevíme, kolik sester z oboru odchází. Tyto statistiky prostě v České republice nejsou.

Máte za zlé sestrám, když odcházejí za lepšími podmínkami do zahraničí, zatímco tady jich je naléhavě zapotřebí?

Vůbec ne. Spíše naopak. Zatím se o uplatnění v zahraničí pokoušejí spíše jednotlivci, rozhodně nejde o nějaký hromadný exodus českých sester. A z těch, co to zkusí, jen malá část odejde natrvalo. Většina se vrací a přináší cenné zkušenosti. Pokud v takové náročné situaci obstojí, má to význam i pro jejich osobnostní rozvoj. V našem ústavu se snažíme studenty v tomto směru maximálně podporovat. Studijní stáže v zahraničí jsou k dispozici každému studentu ošetřovatelství, který o to stojí a je z jazykového hlediska schopen přežít v cizím prostředí. I proto jsme se hned na začátku bakalářského studia snažili, aby obsahovalo i jazykovou přípravu. Tehdy se říkalo, že se znalostí alespoň jednoho jazyka budou maturanti už na školu přicházet, my ale víme, že u absolventů středních zdravotnických škol to platí u málokoho. Pro mnoho studentů je zahraniční pobyt určující. Vzpomínám na jednu studentku, která v začátcích, když ještě byly tyto stáže kratší, mi po skončení studia říkala: “Víte, ty tři týdny v Anglii mi daly víc než ty tři roky v Praze.” Tak jsem nevěděla, zda mám být ráda, že se jí na stáži líbilo, nebo být rozčarována z toho, jak nízko hodnotí studijní program, ve kterém byla.

První české sestry začaly studovat na vysoké škole už v roce 1960. Brzy to tedy bude půl století. Přesto je dnes vrstva ošetřovatelské elity v akademickém slova smyslu stále velmi tenká. Docentky ošetřovatelství jdou spočítat na prstech jedné ruky, sestru-profesorku nemáme ani jednu. Proč si myslíte, že tomu tak je?

Nemyslím, že je ta vrstva tak tenká. Je dobře, že těch několik docentek máme, a jistě rychle budou přibývat další. Určitě se brzy dočkáme i první profesorky. Po dlouhá desetiletí studovaly na vysoké škole jen desítky sester, tyto programy se rozšířily až v devadesátých letech. Ještě je potřeba čas.

Na 1. LF UK možná jako na první škole v Evropě začaly sestry učit mediky základům péče o nemocné. Učí je zde dodnes. Co je cílem tohoto předmětu?

Záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se podíváme. Naším cílem je, aby studenti poznali práci sester a pochopili, co je podstatou ošetřovatelství. Studenti zase nejvíce oceňují, když získají nějakou konkrétní dovednost – převaz rány, vytažení stehů. Snad se tyto rozdílné cíle alespoň někde protínají. Důležité je, že během této výuky se vlastně poprvé dostávají do přímého kontaktu s pacientem, a mnozí říkají, že je prázdninová praxe v ošetřovatelství velmi poznamenala. Vždyť velká část z nich do té doby vůbec v nemocnici nebyla ani jako pacient.

Vaším odborným zájem je psychologie a komunikace. Občas jsou slyšet hlasy, že tyto obory ve výuce velký význam mít nemohou – pokud to někdo nemá dáno, stejně ho empatickému jednání nenaučíte, a jestliže je někdo osobnostně zralý a přirozeně otevřený k potřebám druhých lidí, tak bude s pacienty jednat slušně a s pochopením i bez nějaké speciální přípravy. Co na to říkáte?

Já s tímto tvrzením souhlasím, ale jen do určité míry. To, jak dokážeme vytvářet vztahy s druhými lidmi, se učíme v osobním životě, především v dětství. Taková bazální dovednost se na vysoké škole naučit nedá. Když chybí, mnoho toho s výukou nezmůžeme. Pokud tam ale správný osobnostní základ je, dá se na něm stavět a je možné tyto pozitivní rysy osobnosti cíleně rozvíjet. Kdybych nevěřila, že to má smysl, nedělám to.

Ošetřovatelství sledujete desítky let. Došlo podle vás v té nejběžnější každodenní práci sester ke skutečným kvalitativním změnám?

Jak kde. Máme pracoviště s výbornou péčí a pracoviště horší, kde je stále ještě významnějším měřítkem kvality ošetřovatelské péče to, jak vše vypadá navenek, než jak se tam pacient skutečně cítí. Není to ale objemem práce. Obecně si myslím, že české sestry pracují hodně.

Máte pocit, že se změnil vztah lékařů a sester?

K určitému posunu snad došlo. Dobrá sestra vždycky měla úctu lékaře, a ani tak nezáleželo na tom, jakého stupně vzdělání dosáhla. Je ale otázkou, podle čeho lékaři sestru v které době posuzují. Dříve byly nejvíce hodnoceny ty aktivity, které pomáhaly lékaři v jeho diagnostickém a terapeutickém procesu, dnes přibývá lékařů, kteří ocení sestru, jež se samostatně a iniciativně postará o uspokojování potřeb pacientů.

A zvyšuje se prestiž ošetřovatelství?

Ona ta prestiž není tak malá, jak se někdy říká. Z objektivních sociologických výzkumů vychází, že současná společnost si sester váží. Sestry ale samy s tou zpětnou vazbou velmi často spokojeny nejsou. Upřímně řečeno, nevím, čím to je. Možná je spíše problém v tom, že si své profese neváží samy.

Jaký je z vašeho pohledu zájem o studium ošetřovatelství?

Mám pocit, že setrvalý. Teď nevíme, co to s poptávkou po studiu udělá, až vyjdou ze škol první zdravotničtí asistenti. Z čeho ale máme obavy, je snižující se úroveň uchazečů. V posledních letech to již pozorujeme. Naprostá většina zájemců o studium ošetřovatelství přichází ze středních zdravotnických škol. V posledních letech není tak těžké dostat se na tyto školy jako dříve, kdy sem byly přijímány jen dívky s jedničkami a dvojkami. Dnes ani čtyřky nevadí. To se někde projevit musí.

Nemáte o své absolventky strach, že po nástupu do nemocnic až příliš rychle zapadnou do vyjetých kolejí rutiny? Mají sice řadu teoretických vědomostí a třeba ani nechtějí dělat kompromisy, ale chybí jim praxe…

O tom se s nimi samozřejmě bavíme. Říkáme jim, ať se snaží nastoupit na pracoviště vedené sestrou, která ví, co současné pojetí ošetřovatelství obnáší, a která je minimálně nechá pracovat tak, jak jsme je připravili. Pravda je taková, že mnohé sestry na funkčních místech mají ze vzdělanějších mladých sester strach a snaží se je do toho zaběhnutého soukolí stáhnout.

Vidíte nějaký prostor, který by české sestry mohly pro sebe využít, ale zatím se o něj příliš nezajímají?

Ve srovnání se zahraničím je stále u nás péče více koncentrována do lůžkových zařízení. Velké příležitosti pro sestry vidím v terénu, nemyslím tím jen běžnou domácí péči, jakou už dnes známe, ale i velmi specializovanou činnost. Určitým vzorem mohou být třeba vysoce kvalifikované britské sestry označované jako “health visitors”, které koordinují péči o rodiny, jež jsou ohrožené ze zdravotnického, ale třeba i sociálního hlediska. Těžiště práce těchto sester je v edukaci.

Kdy vás práce nejvíc těšila?

I když se už desítky let pohybuji v akademickém prostředí a moje činnost byla různorodá, musím říci, že nejspokojenější jsem byla, když jsem pracovala jako sestra u lůžka, nejprve na chirurgické klinice královéhradecké nemocnice, kde tehdy vznikal kardiochirugický program, a pak na chirurgickém oddělení pražské Nemocnice Na Františku. Během těchto čtyř let jsem cítila největší uspokojení a byla jsem si jistá, že jsem užitečná.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 7/2008, strana A10

Zdroj: