Do samých hlubin mozku

MT: Vzpomenete si ještě dnes, co a kdy vás vlastně přivedlo k medicíně?

Je to poněkud soukromá věc, ale myslím, že dnes už o ní lze mluvit. Byl to smutný příběh mé sestry, která se narodila o dva roky dříve než já. Porodník tehdy uspíšil porod, aby nepřišel o rodičku z bohaté rodiny, a sestra tak byla poraněna porodnickými kleštěmi. Ve věku dvou let u ní propukla epilepsie, postupně pak docházelo ke změně její osobnosti a ona sama i celá rodina tím velmi trpěly. Pro sestru to znamenalo 46 let invalidního života stráveného mezi neurologií a psychiatrií a pro rodinu obrovskou zátěž. Epilepsie byla tehdy ještě opředena mnoha mýty, a o to bylo vše horší. Nu a já si už jako dospívající umínil, že zkusím tajemství mozku i onemocnění své sestry odhalit. Už před maturitou jsem proto v roce 1954 začal externě pracovat ve Fyziologickém ústavu tehdejší ČSAV a podílel se na výzkumech mozku. Rovněž ještě před maturitou jsme s Dominem Svoradem publikovali práci o thanatóze a hypnóze a já byl na celý život rozhodnut věnovat se výzkumu toho, jak mozek funguje a jak dochází k jeho poruchám.

Druhým závěrem, který jsem si tehdy pro sebe udělal, bylo, že v medicíně jsou kromě dokonalé techniky a profesionality důležité rovněž empatie a soucit s nemocným. Dále že žádný prospěchářský důvod, rozhodně ne komerční, nesmí lékaře vést k poškození pacienta. Navíc nestačí řídit se heslem „primum non nocere“ čili především neuškodit. Medicína není zaměstnání jako kterékoli jiné a musíme ji proto dělat tak, abychom jí i svým pacientům poskytli maximum. Uvědomme si, že každá operace je pro pacienta zcela unikátním momentem, který může rozhodnout o kvalitě a délce jeho dalšího života! I proto nás akademik Kunc učil, že bychom se měli při každém výkonu snažit překročit hranice svých možností.

MT: Řekl jste, že jste se původně chtěl věnovat základnímu výzkumu, nakonec jste ale celý svůj život zasvětil „práci rukou“ čili chirurgii. Jak k tomu došlo?

Jako mladý jsem si opravdu říkal, že nechci být pouhým interpretem, byť virtuózním, nýbrž skladatelem. Dnes už ale vím, že chirurgie a zejména neurochirurgie zdaleka není manuální záležitostí. Že jde především o hlavu, znalosti, vědomosti. Ale to ještě není odpověď na vaši otázku. Tu musím začít tím, že jsem se z mladické hlouposti a nerozvážnosti rozkmotřil se svou rodinou natolik, že jsem odmítl její ekonomickou podporu během studií. Jedinou možností, jak vystudovat medicínu – pokud jsem nechtěl vydělávat si na to hraním po barech – proto bylo přihlásit se na Vojenskou lékařskou akademii. Uvěřil jsem slibu, že student se samými jedničkami si bude moci na konci vybrat jakýkoli obor, a řekl jsem si, že to pro mne nebude problém. Odmítal jsem ale vstup do strany, takže jsem byl považován za politicky nespolehlivého, a tak jsem kvůli dvojce ze státnicového předmětu Organizace a taktika vojenského zdravotnictví nedostal červený diplom. Tím všechny závazky pominuly a já musel nastoupit jako lékař k útvaru.

MT: Nezlobte se, ale představit si vás jako disciplinovaného vojáka v uniformě je skutečně obtížné…

Však také vojenské prostředí švandrlíkovského typu bylo plné těžkostí a absurdit. Na druhé straně však studium na Vojenské lékařské akademii bylo vynikající a dalo mi možnost seznámit se s řadou skvělých odborníků, jako byli prof. Hromada, prof. Grossmann, prof. Mělka, prof. Bedrna, prof. Procházka, prof. Fingerland, prof. Baštecký, prof. Petr a další. Mohl jsem se také zúčastňovat studentských vědeckých soutěží, z nichž jsem několik vyhrál. Už tehdy jsem se začal zabývat problematikou elektromyografie a spolupracoval jsem s klinikou akademika Kunce, konkrétně s doc. Škorpilem, s nímž jsem pak udržoval kontakty až do jeho úmrtí v loňském roce.

MT: Což nás vrací k otázce, jak jste se vlastně dostal na Kuncovo pracoviště a k chirurgii.

I když jsem musel nastoupit k vojenskému útvaru, měl jsem jako kdokoli jiný zaručeny dva roky postgraduálního pobytu v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. V té době tam pracovaly špičky české medicíny jako prof. Černý, prof. Kufner, prof. Smrčka, prof. Placák a také prof. Kunc a doc. Škorpil. Tehdy bylo zlatou žilou objevů a pubmetrových likací využití elektrofyziologických metod u neurochirurgických operací, a tak mne docent Škorpil a akademik Kunc pozvali ke spolupráci. Přes složité peripetie jsem byl do ÚVN přijat a v letech 1965 až 1981 jsem tam působil jako náčelník klinické elektrofyziologické laboratoře. Tu jsme budovali v součinnosti s Fyziologickým ústavem ČSAV a já se tak dostal do magnetického pole geniálního učitele akademika Zdeňka Kunce. Kromě toho, že jsem se zabýval výzkumem centrálních a periferních nervových funkcí u člověka, jsem zde také zpočátku musel i sloužit a odoperovat stovku žlučníků, apendixů, žaludků a úrazů končetin – a začalo mě to stále více přitahovat od základního výzkumu k neurochirurgii. Seděl jsem tedy na dvou židlích. Na dráhu chirurga jsem se tak dostal do jisté míry pod tlakem okolností a působením akademika Z. Kunce. Protože jsem se pro jiné vojenské povinnosti většinou nemohl zúčastňovat předoperačních porad, zvykl jsem si utvářet si názor na každého pacienta sám. Tak jsem také jednou přijel od útvaru a byl jsem vypsán, abych akademiku Kuncovi asistoval při operaci. Na předoperační poradě den předtím se kolegové usnesli, že jde o tumor, a na ten byl také připraven sál a instrumentárium. Já ale dospěl k závěru, že jde o hematom aneurysmatického původu, a také jsem to řekl. Většina kolegů se názoru mladíčka blahosklonně usmála, ale prof. Kunc nechal sál připravit podle mé diagnózy, a když se pak potvrdila, poskytl mi privilegium, abych se této prestižní operativě začal věnovat. Atestaci z neurochirurgie jsem složil v roce 1970.
...

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2007, strana A9

Zdroj: