Dítě‑feťák? Ale ano, i u nás, a ne málo!

Jak vypadá drogová scéna mladistvých v současné době? Došlo k nějaké změně ve věku a návykových látkách u adolescentních závislých?

Trendem posledních let je určitá stabilizace věku, kdy nejčastěji vidíme drogově závislého adolescenta jen o něco málo staršího než patnáct let. Samozřejmě první zkušenosti s drogou mladí prožívají mnohem dříve. A zde je třeba zdůraznit, že s legální drogou jich nabývají často ještě před dvanáctým rokem života, s drogou ilegální pak mezi třinácti a čtrnácti.

Říkáte, že je rozdíl mezi rokem prvního zneužití u legální a nelegální drogy. Proč tomu tak je?

Důvodem je skutečnost, že riziko alkoholu je v naší populací naprosto podceňováno, existuje k němu obrovská tolerance a nikdo důsledně neřeší, kolikrát ani rodiče, když se dítě alkoholu napije. Považuje se to za něco normálního, něco, co patří k naší kultuře. Na jednu stranu se není čemu divit, když jsme v situaci, že alkoholické nápoje v restauračních zařízeních jsou levnější než nealkoholické.
Dítě, které má pouze omezené kapesné, pak samozřejmě sáhne k levnější variantě, navíc zažívá určitý pocit hrdinství, když pije alkohol.

Co s tím?

Bude-li existovat taková míra tolerance pro užívání alkoholických nápojů nejen mladistvými, jako je tomu doposud, je jasné, že dítě, které je okusí jednou, to udělá opakovaně. Jedinou účinnou cestou je zdražit alkoholické nápoje tak, aby byly mnohonásobně dražší než nealkoholické. Jedině tak se nám otevře cesta k pozitivnímu ovlivnění mládeže. V problematice se hodně angažuje Společnost pro návykové nemoci ČLS JEP, primář Nešpor nevynechá jedinou příležitost na problém upozornit, snad se blížíme k dosažení alespoň nějakých výsledků.

Vraťme se k nelegálním drogám. Je nějaká látka, kterou by bylo možné označit za nejoblíbenější?

Naprosto dominantní postavení u mladistvých na našem oddělení má pervitin, představuje 80 % všech závislostí, zbylých 20 % tvoří marihuana, heroin, alkohol a jiné.

To mi připadá zajímavé, neboť je to právě marihuana, o které se velmi často hovoří, čekala bych ji na prvním místě ...

O marihuaně se sice asi hodně hovoří, ale není již naší společností vnímána jako droga. Spíše je jí přisuzována role běžné součásti kulturního života adolescentů. Z hlediska dostupnosti ji dokonce pervitin mnohdy předčí, náš trh je jím doslova zamořen. Jeho zneužívání je teprve spojeno s "hrdinstvím".

O věkové skladbě jsme již hovořili, je nějaký rozdíl z hlediska pohlaví?

Rozdíl tu je a je naprosto ohromující. Překvapivě ze dvou třetin tvoří skupinu na pervitinu závislých mladistvé dívky. Je to vlastně taková moje soukromá kvízová otázka: Proč myslíte, že tomu tak je?

Nevím, napadá mne snad souvislost s hormonální odlišností obou pohlaví ...

Máte pravdu, v konečném důsledku hrají roli hormony, ale odpověď je mnohem prostší. Dívky si jej "vyspí". Chodí s dealerem či vařičem, dostanou se tak k mnohem kvalitnějšímu a většímu množství pervitinu na rozdíl od kluků, kteří si na něj musejí ušetřit, nakrást Sedmdesát pět procent těžkých závislostí na pervitinu tvoří děvčata mezi 15. a 16. rokem života.

Dokončení na str. C2

A proč vlastně děti fetují?

Droga představuje berličku, které se občas zoufale nedostává. Pokud dítě fetuje, ukazuje to ve stu procentech na problém v rodině. Dítě ze vztahově kompaktní rodiny nemá důvod hledat "berličku" mimo svůj domov. Avšak dítě, jehož rodiče si, mnohdy již léta, nerozumějí, si často už během raného dětství osvojí vzorec chování, kdy jedinou situací, kdy spolu rodiče komunikují, je, když dítě zlobí. V raném dětství se "stačí" počurat, ale v adolescenci je potřeba hledat jiný mechanismus, jak upoutat pozornost rodičů. Jiným případem může být situace, kdy dítě projde porodním traumatem a odnese si z něj např. sklony k hyperaktivitě. Věčně "zlobivé" dítě nemá nikdo rád, rodiče přilnou k méně problematickému sourozenci a "zlobivé" dítě je samo. Zneužitím drogy, která je paradoxně často zklidní, se dostane do středu pozornosti, stane se součástí party, konečně má, byť náhradní, rodinu v podobě party vrstevníků.

Zdá se, že droga všem prospívá ...

Ano, zdánlivě ano. A to je také důvod, proč je tak těžké děti z bludného kruhu vyvést ven. Často se totiž ukáže, že rodiče, když zjistí, že na celém problému nesou svoji velkou část viny, přestanou spolupracovat. A přitom rodinná terapie představuje v takovém případě lék volby.

Jaké další léčebné možnosti máte?

V dětském detoxikačním centru máme terapii rozdělenou do tří vzájemně se prolínajících fází, které dítě absolvuje během zhruba 14 dní svého pobytu. Bezprostředně po přijetí provedeme u dítěte kompletní diagnostiku a psychologické vyšetření. Následuje první léčebná fáze, fáze zdravotnická, kdy se soustředíme na doplnění tekutin, iontů, ale také na zvládnutí abstinenčních stavů a tzv. dojezdů, jež jsou typické pro pervitin a projevují se neklidem, velkou psychickou tenzí. Jakmile je to možné, začínáme s fází terapeutickou, jejímž základem je motivační terapie. Během ní se snažíme dítěti ukázat, že droga mu přináší vedle zdánlivě pozitivního řešení aktuální životní situace jenom samá negativa.

Jak na to děti reagují? Jsou schopné to pochopit?

Na začátku terapie vám každé dítě řekne, že mu droga přináší jen samé výhody. Dítě nemá absolutně žádný náhled, není schopno si uvědomit, že "jede na dluh".

...a třetí fáze?

Třetí fází je snaha o resocializaci, o navázání kontaktů s rodinou, se školou, s kurátorem a zajištění následné péče. Je nutné však říct, že toto všechno plánujeme hned od prvních okamžiků, kdy dítě přijímáme.

Není 14 dní na zvládnutí tolika práce málo?

Je to ažaž. Uvědomte si, že dítě přichází na naše oddělení naprosto nemotivované, ono problém nemá, problém má jeho okolí, rodina, škola, policie, my lékaři. Vede život, který mu naprosto vyhovuje, droga mu pasuje do jeho světa tak, jak jej momentálně vnímá. Jak by to asi vnímalo, kdybychom je zavřeli na dva tři měsíce za mříže! Proto je lepší nejdříve na začátku udělat krátkou intervenci a dítě získat pro další léčbu. Jenom tak máme šanci uspět a naštěstí se nám to i celkem daří - víme, že 80 % dětí pokračuje v ambulantní terapii nebo jsou zařazeny do léčeben. A to není nic jednoduchého, neboť léčeben specializovaných na dětského pacienta je hrozně málo a mnohdy ani dobrý psychiatr neumí pracovat s dítětem.

Kde vidíte důvody nedostatku následné péče pro dětské toxikomany?

Největší díl na tom nese společnost, která si nepřipouští, že něco takového jako mladistvý toxikoman vůbec existuje. U nás stále panuje všeobecné přesvědčení, že závislost na návykových látkách začíná až v dospělosti. Nikomu nepřijde nápadné, že do osmnácti let nejsou vlastně žádní "feťáci" a náhle, těsně po dovršení tohoto věku, jsou jich plná K-centra. Bohužel existují i, řekněme, lobbistické skupiny, které si nepřejí, aby byl problém pojmenován a řešen. Spousta organizací zabývajících se péčí o dospělé narkomany totiž dostává dotace podle počtu léčených závislých. Kdybychom podchycovali závislosti již v adolescentním věku, v dospělosti by jich ubylo, a to si vlastně nikdo nepřeje.

Jak přijímá bezprostřední okolí dítě, které strávilo pobyt na detoxikačním oddělení?

To je velmi různé, atmosféra v některých školách je velmi otevřená a všichni se snaží dítěti pomoci, někdy však, hlavně ve školách, kde se vůbec protidrogovou prevencí nezabývají, se dítě ocitá na pranýři. Pokud máme podezření, že by se tak mohlo dít, radíme rodičům, aby raději o hospitalizaci na detoxu pomlčeli.

Ještě bych se ráda zmínila konkrétněji o vašem oddělení, jehož jste čerstvým primářem. Kdy bylo založeno, kolik má lůžek, jak dlouho trvá, než se dítě k vám dostane ...

Začnu poslední otázkou. Čas, který uplyne mezitím, kdy dítě začne zneužívat návykovou látku a dostane se na naše oddělení, je velmi různý. V největší míře závisí na pozornosti jeho okolí. Chvíli trvá, než si někdo povšimne změn v chování dítěte, které jsou ze začátku vnímány spíše jako změny související s pubertou. Až tak za dva tři měsíce začne být chování dítěte nápadné, dítě má těžké změny chování, je agresivní, má změněný biorytmus. Takové dítě pak přivádějí rodiče nebo je k nám doporučeno školou, ev. přivezeno policií, pakliže se dopustí trestného činu, zpravidla krádeže. Lůžek máme celkem 14, z toho dvě lůžka jsou rezervována pro akutní stavy, oddělení je zcela uzavřené, tzn. že děti nesmí navštívit nikdo jiný než rodiče a velmi blízcí příbuzní, totéž platí i o telefonátech. Naší snahou je, aby dítě nemohlo navázat kontakt s vnějším světem. Prvotní myšlenka založit toto oddělení vznikla v roce 2003, oddělení bylo otevřeno v dubnu roku 2004.

Na závěr snad ještě zmiňme prevenci, jak by měla vypadat, kdy s ní začít?

Primární prevence by měla být soustředěna do školkového věku dítěte, ale neměla by být specifická. Nespecifická prevence se zaobírá pojmy, jako je sebevědomí, pocit hrdosti na sebe, na svou rodinu, péče o vlastní zdraví jako o to nejdůležitější, co potřebujeme. Teprve na takto vytvořený základ by měla nasedat specifická prevence ve věku, kdy jsou děti schopny problému již rozumět.

Zdroj: Medical Tribune