Díky transplantacím dělohy se narodilo na světě už osm dětí

Po švédském vzoru se program rozvíjí v Praze a Dallasu v USA. Dosud dostalo novou dělohu, a tím i šanci na vlastní dítě, přes 30 žen. V programu se narodilo osm dětí. MUDr. Ekbergová poskytla MT rozhovor.

Podílíte se v Goteborgu na programu transplantací dělohy. Můžete popsat jeho historii, jak vše běželo a jaký je Váš úkol v programu, jaké těžkosti bylo nutno zvládnout?

Transplantace dělohy je dlouhodobým projektem, v jehož čele stojí profesor Mats Brännström. Vše začalo v roce 1998, kdy byl pan profesor na stáži v Austrálii a mladá žena, jíž byla odňata děloha, se ho ptala, proč netransplantujete dělohu, když se transplantují všechny ostatní orgány. Tehdy to bylo naprosto nemyslitelné, zcela absurdní myšlenka, ale panu profesorovi se zavrtala do hlavy, a po návratu do Švédska, v roce 1999 a 2000 začal pracovat na experimentech. Byla to spousta experimentů na malých zvířatech, pak na velkých zvířatech. V roce 2012, na základě systematického výzkumu a slibných výsledků transplantací na zvířatech, v experimentu, udělila etická komise povolení ke klinické studii. Čítala devět pacientek, kterým se v humánním experimentu měla transplantovat děloha. Cílem nebyla jen transplantace dělohy, ale narození živých dětí. To se podařilo, což byl obrovský úspěch. Já osobně jsem jen součástí velkého týmu, spolu s gynekology, transplantačními chirurgy, odborníky na IVF, porodníky, psychologem, zdravotními sestrami.

Provedli švédští odborníci tuto průlomovou operaci první na světě?

Profesor Brännström nebyl úplně první, kdo dělohu transplantoval. Úplně první transplantace dělohy byla provedena v Saudské Arábii, která skončila neúspěchem, druhá operace byla provedena v Turecku, byla úspěšná v tom, že děloha se uchytila, ale nikdy z toho nebyly děti. Švédský projekt začal v roce 2012, kdy v září byla transplantována první švédská pacientka, Eva Jagendalová, následovalo devět dalších. Dvě transplantace nebyly úspěšné, štěpy bylo nutno vyjmout kvůli komplikacím, avšak sedm zbylých pacientek dokázalo žít s transplantovanou dělohou až pět let. Z těchto sedmi se šesti ženám narodilo celkem osm zdravých dětí, tedy dvě ženy dokázaly povinout dítě dvakrát po sobě. Projekt umožňoval jedno, maximálně dvě děti. Poté co se ženám splní sen povít vlastní dítě, děloha se odstraní, aby tyto pacientky nebyly zbytečně vystavovány účinkům imunosuprese.

V čem se liší transplantace dělohy od transplantací ostatních orgánů?

Liší se tím, že tyto pacientky nepotřebují transplantaci pro svůj vlastní život, pro své vlastní zdraví, ale aby dokázaly dát život svým dětem. Proto potřebují po přechodnou dobu podstoupit velice náročnou operaci a být vystaveny lékům, které zrovna nejsou nejjemnější vůči organismu. Ženy, které se do toho pustily, ale dnes nelitují, osm dětí je úžasný výsledek.

Jak se podílíte konkrétně na programu vy?

Já jsem v tom angažovaná z toho titulu, že pracuji jako transplantační nefrolog na Transplantačním centru Univerzitní nemocnice Sahlgrenska v Göteborgu. My nefrologové se zabýváme imunosupresivní léčbou dnes a denně, navíc se u nás soustřeďují těhotné pacientky z regionu, které dříve podstoupily transplantaci ledviny. U nemocných po transplantaci dělohy se osobně soustřeďuji na imunosupresivní terapii a na sledování medicínských aspektů léčby.

A co to znamená sledovat imunosupresi?

Tyto ženy procházely pravidelnými kontrolami, nejprve každý týden, každý druhý týden, každý měsíc, pak každý druhý měsíc. Kontroly sestávaly z gynekologického vyšetření, z protokolárních biopsií, v určitých časových intervalech se odebíral kousek tkáně z čípku děložního, což byla základní diagnostika eventuálních rejekcí. Musely podstupovat krevní testy, abychom věděli, jestli nemají poškození ledvin, abychom dokázali monitorovat a řídit imunosupresivní léčbu, protože některé léky mají tolik nežádoucích účinků, že je důležité udržovat se v určitých terapeutických rovinách. Když nastoupily komplikace, musely se řešit, hlídali jsme krevní tlak, krevní cukr, všechno.

Jaké konkrétní komplikace jste museli zvládnout?

Imunosupresivní léčba má hlavní účinek snížení imunity, všichni v této léčbě jsou náchylní k infekcím. My jsme zaznamenali tři těžké infekce, z toho jedna bohužel vedla k odnětí dělohy tři měsíce po transplantaci, dvě druhé infekční komplikace se podařilo vyléčit antibiotiky. Jednu dělohu bylo nutno vyjmout kvůli arteriální trombóze. Zaznamenali jsme celkově deset rejekcí, tři v době těhotenství, všechny rejekční epizody byly úspěšně zvládnuty. Z gynekologické stránky jsme zachytili několik vaginálních infekcí. Nejzávažnější komplikací byly tři případy preeklampsie, které vedly k akutnímu císařskému řezu a porodu, bez jakýchkoli následků pro matky nebo děti. Jedna žena měla několik spontánních potratů.

Od jakých dárkyň dostaly pacientky dělohu?

Většinou to byly jejich maminky, pak to byla jedna rodinná přítelkyně, jedna sestra a jedna teta. Určitě je výhodnější, když jsou dárkyně a pacientka geneticky příbuzné. U dcery s matkou je veliká šance poloviční genetické podobnosti, takže tam to funguje velice dobře.

Soudím, že program má počátek nejen v tom, že pan profesor jel do Austrálie, ale že transplantační medicína ve Švédsku je na tak vysoké úrovni, že se do takto závažného projektu mohl tým pustit....

Švédský transplantační program má dlouhou tradici, stejně jako český, ale tam se vždy vyžaduje kuráž, odvaha průkopníků. Byla tedy v mnoha ohledech zásluha profesora Brännströma, že se do toho pustil a přizval do svého týmu spoustu odborníků, že celý projekt považuje za týmovou práci. Protože nás musí být hodně, kteří se na tom podílíme – imunologové, gynekologové, ti, kteří se starají o IVF, porodníci, dětští lékaři, psychologové, transplantační lékaři, transplantační chirurgové, patologové, těch lidí je spousta.

Trochu už jste to naznačila, u těchto žen jde vždy o umělé oplodnění, aby se přesně načasovalo, kdy budou pro početí v optimálním stavu?

Samozřejmě. U nich ani nelze počít přirozeně, mají sice vlastní vaječníky, vlastní vejcovody, ale ty jsou zakrnělé a nejsou spojené s dělohou. Takže nemůže ani dojít k přirozenému oplodnění. Program je zcela závislý na IVF. Co je důležité, projekt pro každou pacientku začal tím, že byla stimulovaná, aby byla uložena embrya. Podmínkou bylo minimálně deset embryí, aby se přistoupilo k vlastní transplantaci dělohy. Vše bylo načasováno, vše muselo být v pohodě, v pořádku, pacientky musely prokázat, že tolerují imunosupresi, tolerují děložní štěp. A když podmínky byly optimální, začal embryotransfer do dělohy.

Kdo takto náročný program platí, je to státem financovaný program?

Finančně je program extrémně náročný, uskutečnil se díky donátorům. Existuje Nadační fond manželů Dana a Jane Olsonových, kteří darovali velkou částku, aby se projekt mohl uskutečnit. Co se týče nás, doktorů, většina operací vůbec nezatěžovala pravidelný operační program, plánované transplantace se děly v sobotu nebo v neděli. Ambulantní sledování je zařazeno do rutinní péče, výzkumné publikace píšeme ve volném čase. Transplantace dělohy není jediná možnost řešení, buď člověk může akceptovat, že nemá děti, nebo může adoptovat dítě, nebo se může pustit do surogátního rodičovství, což některé země v Evropě umožňují, ve Švédsku to ale není legální. Tím pádem se částečně otevřely dveře transplantacím dělohy. Je to elegantní, eticky ne zcela nekontroverzní terapeutická možnost, která ženám a jejich partnerům dává šanci mít vlastní biologické dítě, i si ho odnosit.

Jste osobně v kontaktu s IKEM, kde se program po vzoru švédského také rozvíjí?

IKEM patří ke světovým špičkovým pracovištím. Co se týká transplantací dělohy, jsou tři velká centra – Goteborg, kde máme nejdelší tradici, Praha a Dallas. V Praze i v Dallasu bylo odtransplantováno sedm pacientek v každém centru, u nás deset. Výměna zkušeností probíhá na operačních sálech u na kongresech. Před měsícem se uskutečnila první mezinárodní konference o transplantaci dělohy v Göteborgu, které se účastnil i docent Froněk, transplantační chirurg z IKEM. Spolupráce je vskutku mezinárodní.

Jsou už narozené děti pacientkám s transplantovanou dělohu i jinde než v Goteborgu?

U nás máme osm narozených dětí, v Dallasu je jedno těhotenství a v ČR zatím žádné, pokud vím....

Možná na závěr řekněte, co sama považujete za důležité, a otázka k tomu nezazněla?

Důležité je říct, že transplantace dělohy pořád je experiment. Není to v žádném případě rutinní výkon. Úspěch je podmíněn týmovou spoluprací a výměnou zkušeností, jak pozitivních, tak negativních mezi týmy.

Zdroj: MT