Dialýza a sport se nevylučují
Pro pacienty s chronickým selháním ledvin má přiměřený pohybový režim životně důležitý význam. Bohužel se až příliš často dozvídají, že se mají hlavně šetřit. Jindy zase neodhadnou své možnosti a nevhodně zvolenou zátěží si škodí. Bezpečné prostředí pro pohybovou aktivitu této skupiny nemocných nabízí Sportovní klub dialyzovaných a transplantovaných, který v roce 1995 vznikl při Dialyzačním centru Nemocnice Na Homolce. V současnosti má téměř 200 aktivních členů. „Léčba těchto pacientů je vysoce náročná a drahá. Umožní jim sice přežít, ale málokdy jim dává bez další pomoci šanci život skutečně prožít. Lékaři přitom při hodnocení úspěchu léčby preferují extenzivně pojatá kritéria, jako je délka přežití. Pacienti mnohdy před délkou života dávají přednost jeho kvalitě,“ říká MUDr. Lukáš Svoboda, primář Nefrologického oddělení Nemocnice Na Homolce a zároveň místopředseda výboru klubu. „Hlavní podmínkou, které vše podřizujeme, je bezpečnost. Velká část těchto pacientů je na steroidní terapii, což s sebou samo o sobě nese riziko poškození vazů. Mnoho z nich je obézních, časté je mezi nimi poškození kloubů. Tomu všemu se charakter činnosti musí přizpůsobit. Pokud však sportují pravidelně, jejich fyzická kondice je stejná nebo i vyšší než u zdravé populace,“ uvádí Lukáš Svoboda.
Klub má ambici vytvořit ucelený rehabilitační program zohledňující specifické potřeby těchto nemocných. Kromě pravidelného cvičení pořádá letní a zimní sportovní hry a také každoroční přímořský pobyt. „Řada pacientů s námi jezdí na prázdniny každé léto. Mohou si samozřejmě s sebou vzít i rodinné příslušníky. Letos se tento pobyt koná v Chorvatsku v Rovinji, kde máme domluvenu péči na tamní dialýze. Zdravotní pojišťovny k tomuto programu přistupují vstřícně, a tak pacienti zpravidla nemusejí za dialýzu v zahraničí doplácet,“ uvádí MUDr. Svoboda.
Rozsah běžné činnosti klubu však nedostatek financí výrazně limituje. „Dostáváme malou subvenci od Svazu vnitřně postižených sportovců ČSTV, ale zdravotní pojišťovny nám nijak nepomáhají. Zkušenosti z Německa ukazují, že jedno euro vložené do takového rehabilitačního programu ušetří tři eura vydaná za léčbu komplikací a sociální kompenzace,“ vysvětluje L. Svoboda. Stejně tak omezené jsou i možnosti reprezentace českých transplantovaných sportovců. „Pokud jsou světové hry někde v sousedních zemích, jede nás reprezentovat šest sportovců, pokud například v Japonsku, účastní se jeden, aby měl alespoň kdo nést naši národní vlajku,“ říká Lukáš Svoboda. „ Ale rádi bychom reprezentační tým rozšířili. Věříme, že se situace díky novému sponzorovi, firmě ČEPS, zlepší,“ doplňuje.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 6/2007, strana A6
Zdroj: