Děti skotačí, dokud to jde

* Když si vzpomenete na svůj první kontakt s dětmi s hematologickým onemocněním, co si vybavíte?

Především, jak to bylo těžké. Devadesát procent těchto dětí umíralo, neměli jsme přístroje, nebyla cytostatika, neexistovala transplantace kostní dřeně. Dnes se naopak devadesát procent dětí vyléčí - to je hlavní změna, k níž během těch padesáti let došlo.

* Co jste tenkrát mohli dětem nabídnout?

Mnoho toho nebylo. Ještě dnes si pamatuji typickou medikaci - prednison, stenolon, B-komplex, vitamin C. Měly toho plnou hrst, ale na vyléčení leukémie to nestačilo. Kromě toho ještě dostávaly transfuze. Dnes máme k dispozici nejrůznější krevní deriváty, tenkrát byla jen plná krev. Časté byly úporné a masivní epistaxe. To se řešilo zadní tamponádou, což pro dítě bylo mimořádně nepříjemné a bolestivé. To už dnes vůbec nevidíme.

* Měly tenkrát sestry na děti více času?

Určitě s nimi trávily větší část své pracovní doby. Vzpomínám si, že v neděli jsme občas seděly celé dopoledne s dětmi na herně, což si dnes nejde představit. Nárůst administrativy je obrovský, tenkrát veškerou dokumentaci tvořily dekurs a teplotka. Na druhou stranu bylo sester méně - noční jsme na oddělení s 24 dětmi často sloužily po jedné. Stalo se, že dítě zemřelo, a já jsem tam byla sama. Odborné práce je dnes nesrovnatelně více. Dítě má kolem sebe čtyři pumpy, je na monitoru, jen ohlídat všechny infuze je náročné.

* Jak jste vlastně mohla vydržet tak dlouho v tak těžkém oboru? Kdy jste se naučila citově odpojit od příběhů svých pacientů?

Úplně vlastně nikdy. Nabrečela jsem se dost a brečím i dneska, jen je víc situací, kdy se dojmu z opačného důvodu - třeba když nám naši už dospělí pacienti přivádějí ukázat své děti. Obecně možná ještě více než dětí mi bylo líto jejich rodičů. Dokud to jen trochu jde, tak děti vždycky skotačí. Alespoň v posledních letech se o ně dokážeme postarat tak, že snad netrpí. Pro rodiče je to ale vždycky strašné. Ty zásadní rozhovory sice s nimi vedli a vedou lékaři, pak se ale rodiny citově poutaly na nás, na sestry. Nevím, čím to je, ale často onemocnělo vymodlené dítě, které bylo pro rodiče vším. Mockrát jsme také viděli, jak se rodiny v této situaci rozpadaly. Jinak ale myslím, že jsem vydržela hlavně díky tomu, že jsem vždycky měla ráda děti a mám je ráda pořád. Pak mě také bavilo, když se naši pacienti začali uzdravovat.

* Naučila jste se nechat práci v práci a ve svém volném čase na nemocnici nemyslet?

To nikdy nejde úplně. Doma jsem o práci nemluvila, ale samozřejmě člověk večer přemýšlel, jak se kterému dítěti daří. Na některé děti hodně vzpomínám. Z těch, které u nás byly hospitalizovány déle, si pamatuji snad všechny. Vím také, odkud jaké dítě přijelo, dlouho jsme ošetřovali děti z celé republiky, i ze Slovenska. Když přijedu do nějakého města, hned si ho spojím s konkrétním dítětem - ať už přežilo, nebo ne. * A na koho vzpomínáte obzvlášť ráda? Asi na prvního pacienta, který podstoupil transplantaci kostní dřeně. Bylo to v listopadu 1989 a tento rok mám spojený spíše s ním než s nějakou revolucí. Dnes je mu dvacet pět let, studuje a občas se sem přijde podívat. Vždycky mě navštíví a obejme a já jsem šťastná. Dělalo se to skoro na koleně, ležel v igelitovém stanu, kam se vháněl sterilní vzduch, mohli jsme k němu jen prostřednictvím rukávců, hodně věcí jsme museli vymyslet, ale stálo to za to - bez transplantace by tu ten chlapec nebyl.

* Jednou ze změn, kterou jste zažila, je příchod rodičů do nemocnic. Jak jste jej jako sestry vnímaly?

Pamatuji si, že návštěvy byly jen na pár hodin ve středu a v neděli. Jinak děti byly na oddělení samy. Snažila jsem se vždycky nechat rodiče s dětmi co nejdéle, i když mi za to hrozil postih. Kontrolovalo se, jestli už jsou návštěvy pryč, a když nebyly, tak sestra měla problém. Někdy jsme doslova musely rvát plačící děti rodičům z náručí. Když se pak podmínky pro společnou hospitalizaci rodičů a dětí uvolnily, chvíli jsme z toho byly nesvé, možná jsme to vnímaly jako další kontrolu. Brzy jsme si ale zvykly a teď jsme opravdu rády, že tu jsou, je to především úžasné pro děti. Když tu rodič chce být, tak může, i když je jeho dítěti třeba sedmnáct.

* Jsou dnešní mladé sestry jiné než vy, když jste po maturitě šly do nemocnice?

Já myslím, že ne. Určitě se nedá říci, že jsou méně citlivé, jen jsou možná uvolněnější. A když je někdy vidím, že s dětmi doslova "blbnou", tak si říkám, že to není špatně.

* V˙posledních letech se zásadně změnil systém vzdělávání sester. Jak se na to díváte?

Se smíšenými pocity. Určitě je dobré, že mohou studovat. Obávám se však, že sestry s vysokoškolským vzděláním budou směřovat spíše k řídícím funkcím nebo k vysoce odborné práci. Kdo pak zůstane u lůžka a bude se prostě starat o pacienty?

* Jedním z dalších aktuálních témat je vztah lékařů k sestrám. Někdy sestrám vadí, že v nich lékaři vidí jen lepší služky

Já jsem si nikdy nemohla stěžovat. Vždycky jsem měla šéfy, kteří si práce sester vážili. Od kolegyň z jiných klinik občas slyším, že hlavně mladí lékaři se chovají povýšeně, to u nás není. Možná je to naším oborem, hematoonkologie lidi stmeluje.

Zdroj: Medical Tribune