Detekce a prevence abusu zdravotníků
„Pokud příznaky abusu u lékaře či sestry začnou být zřejmé, problém je typicky již v pokročilém stadiu,“ uvedly Laura Palmeová, zástupkyně ředitele projektu Nurse Anesthesia Program na University of Pittsburgh School of Nursing, a Leslie A. Hoffmanová z Department of Acute/ Tertiary Care School of Nursing na University of Pittsburgh.
Skutečný počet závislých zdravotníků je obtížné odhadovat mj. vzhledem k tomu, že mnozí své problémy tají. Odhaduje se, že chemická závislost u lékařů je na stejné úrovni, jako je obecně v populaci, tedy 10 až 15 %, a predominantní substancí je alkohol.
Nejvyšší počet závislých lékařů je v anesteziologii, psychiatrii a v intenzivní medicíně. Nejnižší počet závislých lékařů je naopak v porodnictví, patologii, pediatrii a radiologii. Přední pořadí anesteziologů je pochopitelné a vyplývá ze skutečnosti, že jsou nejčastěji v kontaktu s omamnými látkami používanými v terapeutických programech (zejména jde o parenterální opioidy). National Council of State Board of Nursing také uvádí, že šest až osm procent sester má zkušenost s chemickou závislostí, která negativně ovlivňuje jejich pracovní výkon.
Faktory podporující vznik závislosti
K vysvětlení vzniku závislosti jsou obvykle citovány čtyři teoretické modely: geneticko‑biologický, psychologický, familiární a na podkladě onemocnění. Žádná z těchto teorií však nepodporuje tradiční presumpci, že stresující pracovní prostředí a snadný přístup ke kontrolovaným substancím jsou primárními predispozicemi. Faktory, které zvyšují riziko vzniku závislosti, zahrnují dlouhou pracovní dobu, variabilní spánkový režim vyplývající z práce na směny, časté rozhodovací procesy v kritických situacích a nutnost vyvážit odpovědnost profesionální i rodinnou. Zvýšené je riziko i v případě pozitivní rodinné anamnézy abusu a mentálního onemocnění. Dramaticky se také zvyšuje ve spojení s konkrétními genetickými predispozicemi. Někteří experti uvádějí, že sestry v intenzivní medicíně jsou pravděpodobně častěji osobami s výraznějším rysem „sensation seeking“ (vyhledávání prožitku). Pracovní prostředí přináší další faktory zvyšující dané riziko včetně častého kontaktu se smrtí a nutnosti rychle se rozhodovat. K tomu se připojuje sklon k „sebediagnóze“ a „sebeléčbě“ v případě pocitů bolesti, úzkosti a deprese.
Tento sklon je posílen rozsáhlými farmakologickými znalostmi a běžnou administrací léků pacientům. Existuje také názor, že konstantní expozice projevům příjemných prožitků u pacientů po podání opioidů může zdravotníky lákat, aby také získali zkušenost s účinkem podaného opioidu. Dalším faktorem je i bohatá nabídka. Například závislost na syntetickém opiátu fentanylu a ještě účinnějším analgetiku sufentanilu nastupuje signifikantně rychleji než u jiných narkotik. Již při druhé aplikaci dávky těchto látek je totiž patrná rapidní tolerance omamné látky a vznik závislosti, což vede k eskalaci dávek u fentanylu až na 100 ml denně během několika měsíců. U sufentanilu je tato doba ještě kratší (několik týdnů). Přitom obě látky jsou běžně používány v anesteziologii a v intenzivní medicíně.
Co dělat při detekci abusu
I když varovné příznaky mohou vzbuzovat podezření, nejsou definitivně určující. „Přestože jsou snadno rozpoznatelné, bývají přehlédnuty. Pro přátele a kolegy je totiž obtížné akceptovat, že vysoce vzdělaný a zkušený klinik by mohl mít problém s abusem,“ vysvětlila Laura Palmeová. Vznikne‑li podezření na abusus, určujícím etickým závazkem je chránit pacienta. „Je důležité, aby každé zdravotnické zařízení mělo vypracovaný plán bezpečnostních opatření, který jasně určí kroky, jež je třeba podniknout,“ poznamenala Leslie A. Hoff‑ manová. Cílem je postiženého zdravotníka izolovat od přímého kontaktu s pacientem. „Samotná výpověď ze zaměstnání však není adekvátním řešením, neboť závislý zdravotník může najít zaměstnání v jiné nemocnici,“ podotkla L. Hoffmanová.
Návrat do praxe je možný
Odhaduje se, že asi 70 % lékařů se vrací po příslušné terapii do lékařské praxe. Podle nedávné studie se u 25 % léčených zdravotníků vyskytl jeden relaps, přičemž ke 58 % případům relapsu došlo během prvních dvou let terapie, především během programu terapeutického sledování postiženého zdravotníka na pracovišti. Experti se ovšem dosud neshodli na jednotném stanovisku, zda v rámci terapie ponechávat postiženého zdravotníka na pracovišti, kde existuje snadný přístup k návykovým lékům. V některých amerických státech je návrat do praxe po absolvované terapii vymezen smlouvami, specifikujícími náplň práce a zodpovědnost zdravotníka po řadu po sobě následujících period, obvykle 3 roky i více. „Je však třeba dotyčného zdravotníka nadále sledovat, neboť z provedených studií vyplývá, že substancí zodpovědnou za relaps byla v 85 % případech ta samá látka, jež iniciálně abusus vyvolala,“ připomněla L. Hoffmanová. Pravděpodobnost relapsu stoupá s každým dalším relapsem a zvyšuje se i při koexistujícím psychiatrickém onemocnění nebo při pozitivní rodinné anamnéze.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 10/2007, strana A8
Zdroj: