Demokracie, mediokracie, instituce, politika
Ve světě převládá zastupitelská demokracie, někdy doplňovaná prvky přímé demokracie (referenda). Mnozí u nás považují demokracii za nezvratitelnou záležitost. Bohužel tomu však není ani 18 let po listopadu 89.
Pro správné fungování demokracie musejí sloužit instituce k tomu zřízené, které by měly politicky zastřešovat kompetentní osoby - politici. Z běžné praxe víme, že instituce mnohdy chybují a nefungují tak, jak by měly, a o politicích si řada z náš myslí své.
V posledních letech, a to nejen v ČR, se zdá, že demokracie jako relativně úspěšný model vlády bývá často nahrazována mediokracií. Při určitém zjednodušení bychom mohli říci „virtuálním vládnutím“ a „virtuálním viděním světa“. Představitelé mediokracie velmi často zcela účelově a zcela záměrně upravují realitu tak, aby dosáhli co nejlepších „obchodních výsledků“. Děje se tak nesprávným řazením priorit, někdy přímo fabulací, často pak skutečnými nepravdami. Mediokracie tak velmi často ovlivňuje politiku, ale horší je, že zasahuje i do individuálních svobod a dokáže dohnat jednotlivce až do pozic, kdy se již sám jen těžko brání. Mediokracii však často zneužívají politici sami proti sobě. Tu falešným udáním, tu překrucováním myšlenek, tu přímo lživými tvrzeními. Představitelé mediokracie si pak vybírají to, co se jim hodí, a často upravují fabulace, které jsou jim připraveny z protivníkova tábora.
Příklady útoku mediokracie na demokracii jsou patrné i v současné době. Čtenáři tohoto časopisu jsou odborníky ve svém oboru a sami mohou posoudit to, jak jsou prezentovány změny v oblasti zdravotnictví, které byly připraveny na ministerstvu zdravotnictví pod vedením Tomáše Julínka. Navrhované úpravy určitě nepředstavují dokonalost samu, ale často jsou prezentovány velmi povrchně. Nedostává se plné možnosti podrobně je vysvětlit široké veřejnosti a jsou v podstatně zjednodušovány na zavedení poplatkového režimu za návštěvu lékaře. Že proti tomu budou protestovat představitelé opozičních stran, se nedivím, ale že se k tomuto povrchnímu hodnocení naprosto bez znalosti základních parametrů přidávají představitelé některých intelektuálských kruhů, je na pováženou. Faktem je, že jsou to většinou lidé, kteří podepíšou - a v minulosti podepsali - kde co, kde komu a v kde jaké záležitosti. Pravdou také je, že na zdravotnictví ty nejdůležitější kroky teprve čekají. A teprve až se začnou realizovat, můžeme hovořit o reformě celého systému.
Jen tak pro připomenutí zopakuji, co všechno stojí před těmi, kteří by opravdu chtěli provést reformu financování zdravotnictví. Ve zdravotnictví nejsou stanovovány ceny zboží a služeb na základě vztahu nabídky a poptávky. Často tak dochází k jejich deformacím a pro všechny účastníky poskytování zdravotní péče chybí základní informace pro jejich rozhodování. Efektivnější fungování celého systému předpokládá zavedení opravdového pojišťovacího principu (včetně systému bonusů a malusů) do zdravotního pojištění, případně doplněného o používání „pokladenského systému“. Pro zvýšení účinnosti kontroly provedených úkonů se jeví jako vhodné zavedení individuálních zdravotních účtů. Za zváženou stojí i nové vymezení tzv. „státního pojištěnce“ a výše plateb za něj ze strany státu. Podle dostupných údajů je těmto pojištěncům poskytováno ve finančním vyjádření až 80 % zdravotní péče, přičemž stát „přispívá“ zhruba jen 20 % z celkově vybraných finančních prostředků ze zdravotního pojištění. Chybí zavedení motivace pojištěnců k péči o vlastní zdraví ve formě slev a přirážek při platbě zdravotního pojištění. Chybí pro pacienta srozumitelně stanovené standardy zdravotní péče hrazené zdravotními pojišťovnami. Chybí konkurující si pojišťovací plány, mezi kterými by si pacient mohl vybrat. Podobných nedostatků a nedořešených problémů je ještě celá řada. A to jsem se dotkl v podstatě jen některých otázek financování zdravotní péče.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 4/2008, strana B2
Zdroj: