CzechMed: vláda otevírá slepou uličku!

Začátkem června se na pražském Hradě otevřela Zlatá ulička. Nyní se v podhradí otevře ulička slepá. Mluvíme o avizovaném rozdělení standard/nadstandard. Proč hovoříme o slepé uličce? Důvodů je hned několik. Nikde na světě neexistuje rozdělení medicíny na „běžnou“ a „lepší s doplatkem“. Pokud se něco vyčleňuje a zpoplatňuje, tak jsou to služby a požitky „kolem“ medicíny: např. lepší pokoj, bude mým ošetřujícím lékařem přednosta kliniky, přeskočím čekací listinu či podobně.

Anebo když omezení medicíny, tak jsou to celé segmenty péče, které nejsou hrazeny z běžného (standardního) pojištění. Leckde to je téměř celá běžná stomatologie. Zpoplatnění, spoluúčast? To také nemá s nadstandardem nic společného. Spoluúčastí je zatížena běžná, „standardní“ medicína. Ať už z důvodů regulačních, historických nebo jiných.

Nikde na světě neexistuje vyčleňování a zpoplatňování nových nebo drahých postupů v rámci jedné diagnózy. Tak proč se o to pokoušíme právě v České republice? Důvod je nasnadě. Jde o pokus vytvořit iluzi, že zatímco se usiluje o to umožnit legální připlácení čehokoli, tak se zuby nehty snažíme udržet iluzi bezplatnosti, že však „ekonomicky výhodnější varianta bude vždycky k dispozici pro celý rozsah péče, jak je tomu dnes“. Podotýkám „iluzi“, protože již dnes je zpoplatněno leccos.

Mechanismus určení, co je standardem a co už ne, anebo kdy se nadstandard stane standardem, je v tuto chvíli neznámý. Oblíbené příklady jako nitrooční čočka anebo umělý kloub se při bližším pohledu bortí před očima. Co je pro jednoho „navíc“, může být pro jiného zcela nepodkročitelným standardem. Toto dilema nebude řešit odborná společnost, ministerstvo či komora jednou ročně, ale spousty lékařů každodenně. Jaké asi budou motivace pro lékaře, aby jednou něco nabízeli jako „na pokladnu“, tedy standard, anebo jako nadstandard, na to se v tuto chvíli nikdo neodváží ani pomyslet, natož formulovat.

Druhým důvodem, proč tudy cesta nevede, je, že se zde zamýšlí zpoplatnit nikoli luxusní, estetickou či zbytnou medicínu. Uvažuje se o zpoplatnění především inovativní medicíny. To je morální hazard netušených rozměrů. Abychom se vyhnuli nedorozumění. To neznamená, že se mají doširoka otevírat brány všem novinkám, hradit je ihned a všude. Musí se zvažovat, co je kde vhodné, ověřené, indikované. Avšak zpoplatnění toho, že máme léčit nově a lépe, je unikát.

Standard a nadstandard nechává v tuto chvíli ještě mnoho otázek nezodpovězených. V současnosti otevíraná ulička se hodně větví a klikatí. Nic však na tom nemění, že je slepá!

Zdravotnictví jako sektor ekonomiky?

Česká asociace dodavatelů zdravotnických prostředků upozorňuje také na skutečnost, že na zdravotnictví bychom měli začít nahlížet jako na sektor ekonomiky. V České republice se každý rok ve zdravotnictví spotřebuje 270 miliard korun. Efekt vynakládaných zdravotnických peněz na samotné zdraví populace není lineární funkcí ve smyslu čím více peněz, tím zdravější lidé. V USA a na Kubě je očekávaná doba dožití při narození asi 75 let. Přitom se v USA vynakládá na osobu a rok dvacetkrát více peněz na zdravotnictví než na Kubě. Náklady na zdravotnictví rostou všude – nejedná se jen o český problém. V průměru zemí OECD o dva procentní body rychleji než HDP. Kam se tedy ztrácejí potřebné finance a kde je možno ušetřit?

Jako výmluva slouží dva evergreeny – stárnutí populace a zdravotnické technologie. Ani jedno není pravda. Člověk je nejnákladnější pro zdravotnictví v posledních dvou letech života. Ať se tyto dva roky odehrávají v mládí nebo ve stáří. Rozdíl je v tom, že dnešní starý člověk může čerpat daleko více medicíny než stejně starý člověk v minulosti. Podíl výdajů na zdravotnické prostředky je stabilní. Třebaže náklady na ně rostou v absolutních číslech, rostou pomalejším tempem než péče, při které se používají.

Skutečnost, že se poskytuje pořád více péče, již nakonec někdo zaplatí, je tématem celosvětovým. Vnímáme zdravotnictví nesmírně jednoduše – někdo je nemocen, někdo léčí a někdo to nakonec zaplatí. A skuhráme nad odosobněním medicíny, nad přetížením systému, nad nedostatkem peněz. Co když je zdravotnictví především sektorem ekonomiky, a tedy podléhá především ekonomickým zákonitostem?

Když se srovnává, kolik procent HDP se vydává na zdravotnictví, tak se mluví o 7, 9, 10, případně 12 a více procentech. Neuvědomujeme si, že toto procento činí ze zdravotnictví jeden z největších a leckde i největší sektor ekonomiky. Zdravotnictví má svá výrazná specifika, která v jiných odvětvích nenajdeme.

Zdravotnictví stojí pořád víc a víc, protože se v něm odehrává stále více péče. Růst je omezený pouze množstvím „veřejných“ peněz, které lze do něj nasměrovat. Udržitelný rozvoj je možný, když se vezme příklad z jiných oblastí, kde lze srozumitelně rozdělit, co si občan koupí sám, na co se pojistí a co mu poskytne stát, protože se na to pojistit nelze.

Budeme‑li rozumět, že ve zdravotnictví jde především o peníze a budeme s touto informací správně nakládat, pak nalezneme odpovědi na – velmi ekonomické – otázky dnešního zdravotnictví. Také se často diskutuje o tom, zda jsou lidé ochotni platit si za zdravotní služby. Určitě ano, pokud je někdo pořád nepřesvědčuje, že nemusejí a ani nemají. Šest miliard ročně utracených za potravinové doplňky, které nemají účinek, ale pouhou reklamu, hovoří za vše.

Zdroj: Medical Tribune