Cokoli se člověk naučí, nějak využije
Učitelé bez rozdílu stupně školy, na které působí, často říkají, že úroveň žáků či studentů rok od roku klesá. Máte také takový pocit?
V tomto směru asi nejsem výjimkou. A obávám se, že to není jen pocit. Studium farmacie stojí do značné míry na chemii, především organické. Jak se tento předmět učí na středních školách, je nyní dost tristní. Studenti nejsou připraveni na to, že chemii se dá porozumět, snaží se ji naučit zpaměti. Neznají její jazyk. To, že se nám studenti zdají být hůře připraveni, může být také způsobeno systémem přijímacích zkoušek, který ještě přežívá. Vedení univerzity ve snaze po maximální transparentnosti požadovalo před několika lety model, kde byly dopředu všem známy otázky i s odpověďmi. Zdá se mi, jako by se nám zde od té doby koncentrovali studenti, kteří dané problematice příliš nerozumějí, ale jsou schopni se mechanicky naučit správné odpovědi na všech šest tisíc otázek, které v databázi máme. V současnosti už ale můžeme přijímací pohovory poněkud modifikovat. I když takové zkoušky nám neřeknou mnoho o znalostech uchazeče, alespoň snad měří píli a motivaci.
O studiu farmacie se někdy říká, že je na tvořivost přibližně stejně náročné jako snaha naučit se zpaměti telefonní seznam. Co na takové tvrzení říkáte?
To je mýtus, se kterým se snažíme bojovat. Absolutně to není pravda. Naše fakulta je skutečně velmi těžká škola, ale ne kvůli tomu, že by se tu někdo musel učit nazpaměť jakési seznamy. Základem studia jsou přírodní vědy a u těch nějaké memorování k podstatě věci nevede. Samozřejmě u každé disciplíny je zapotřebí vstřebat základní fakta, pak už je ale možné množství dalších poznatků odvodit. Do určité míry tu tedy učení náročné na paměť je, ale řekl bych, že mnohem méně než například na lékařských fakultách.
Velká část studentů, možná většina, jde na školu s jasným cílem, že chtějí pracovat v lékárně. Není z jejich pohledu studium koncipováno až příliš široce?
Vycházíme z toho, že jsme fakulta farmaceutická. Kdybychom byli fakulta lékárnická, vypadalo by studium jinak. Je pravda, že farmacie jako taková je obor nesmírně široký. My jej ale musíme učit v celé šíři. Máme na to odborníky, máme akreditované habilitační a jmenovací řízení v sedmi oborec h. Obtížnost farmacie spočívá především ve vzájemném propojování přírodovědných disciplín, především chemie a biologie. Aby k tomuto propojení došlo, teoretický základ těchto disciplín musí být na velmi slušné úrovni. Já osobně ale věřím, že cokoli se člověk naučí, nějak využije. To, že nějaké znalosti nepotřebují, říkají většinou ti, kteří je nemají. Jestliže někdo nemá pořádné základy z organické chemie, snadno dojde k závěru, že mu chemie k ničemu není. Již teď však mají naši studenti možnost profilovat se pro zaměření, kterému by se v profesionálním životě chtěli věnovat. V našem učebním plánu existuje celá řada volitelných předmětů, která tuto profilaci v zásadě umožňuje. Nabídka těchto volitelných předmětů není samozřejmě uzavřená, snažíme se každým rokem nabídnout těchto předmětů z různých oblastí farmacie více.
Setkáváte se s postojem, že lékárník je jenom lepší prodavač?
Setkávám, a dost často chybí i to slovo „lepší“. Prostě jen prodavač. Jsem z toho upřímně nešťastný a despekt, se kterým se o našem oboru i na první pohled seriózní sdělovací prostředky vyjadřují, mě uráží. V souvislosti s lékárníky se stále hovoří jen o doplatcích a poplatcích. Málokdy se veřejnost dozví, že lékárny jsou zdravotnická pracoviště, kde pracují vysokoškolsky vzdělaní lidé s obrovskými znalostmi o léčivech, kteří jsou vybaveni dostatečnými znalostmi pro to, aby měli rozhodovací pravomoci. Zdá se mi, jako by tato informace byla ve veřejné diskusi v médiích někým embargována. Bylo to třeba nedávno při bouřlivé debatě o generické substituci, jakkoli samozřejmě nešlo o novou věc. Z reakce některých lékařů bylo patrné, že vůbec netuší, jaké vzdělání absolventi farmaceutických fakult mají. To mi od našich zdravotnických kolegů připadalo zarážející a velmi nekolegiální. Obzvláště praktičtí lékaři jsou nabídkou léků, především generických, zavaleni. Nevěřím, že se v ní mohou orientovat. Ostatně, nejsou k tomu ani vzděláváni. Lékárníci jsou jim, pokud jde o léky, více než důstojným partnerem.
A nekazí si lékárníci své image sami, když někdy lékárna připomíná sortimentem spíše obchod se smíšeným zbožím a o komunikaci s pacientem se nikdo ani nepokouší?
Tak to velmi často ano. Někdy mám pocit, že někteří lékárníci už osmnáct let velmi usilovně pracují na likvidaci svého stavu. Je to ale jako ve všech oborech, nelze generalizovat. Především v lékárnách, které patří řetězcům, je práce lékárníka často degradována na pouhý kšeft – promiňte mi ten výraz. Zde se velmi negativně projevuje to, že majitelem lékárny může být kdokoli. Třeba momentálně dobře prosperující řemeslník. Ten pak nutí vedoucího lékárníka k věcem, které často hraničí se zdravotnickou etikou. Nevím, jestli toto opatření z devadesátých let byl úmysl, anebo nedopatření. Jisté ale je, že tuto chybu bude možné jen velmi obtížně napravit. Je však také spousta poctivých lékárníků, a věřím, že je jich většina, kteří se tomuto tlaku nepodvolují a pomoc pacientovi je pro ně skutečně na prvním místě. Za tyto lidi je nutné se zasazovat.
I Česká lékárnická komora teď intenzivně hovoří o posunu od maloobchodního prodeje k farmaceutické péči, kde by lékárník fungoval jako konzultant. Již také představila několik konkrétních počinů – například projekty Senior nebo Adiktologie. Myslíte, že podobné iniciativy mají šanci?
Jsem rád, že se komora profiluje právě tímto směrem, a samozřejmě tomu fandím. Ke skutečně zřetelné změně by pomohlo, kdyby se našel mechanismus, díky kterému by měl lékárník svou konzultační činnost nějakým způsobem hrazenu. Snad i zde se nějaké řešení rýsuje.
Na rozdíl od některých vyspělých zemí v České republice téměř chybí kliničtí farmaceuti. Proč tyto zdravotníky nemáme?
Neřekl bych, že je to tím, že by je fakulta nechtěla nebo neuměla připravit. Neřekl bych ani, že je nemáme. Součástí našeho učebního plánu je předmět Klinická farmacie, učí ho, podle mého názoru, velmi schopní lidé. Dokud ale nebude po takových odbornících poptávka v praxi, nic se nezmění. Zatím takto působí pouze jednotlivci, někteří dokonce ve svém volném čase. Prostě pro takového profesionála není v tabulkách místo. Další problém je, že někteří lékaři by se jen těžko smiřovali s tím, že se po oddělení pohybuje ještě někdo další, kdo může mluvit do preskripce léků. Myslím, že to je jen z nedostatku zkušeností. Kdyby zde ta možnost byla, lékaři by určitě klinického farmaceuta velmi rychle přijali jako kolegu, který jim může v mnohém pomoci, jako někoho, kdo má hluboké znalosti o lécích, jejich biotransformaci, vzájemných interakcích apod. Skutečně kvalitní farmakoterapie je přitom bez těchto poznatků nemožná. Každý specialista v nemocnici má svou paletu léků, se kterými umí dobře pracovat a dokonale je zná. Ne vždy už je ale třeba dokáže sladit s chronickou medikací, se kterou pacient do nemocnice přichází.
Jsem přesvědčen, že kdyby s léky na odděleních pracoval farmaceut, nemůže se stát to, co se stalo v Havlíčkově Brodě. Odborníků, schopných a ochotných věnovat se klinické farmacii, by se jistě našlo dost. Docent Jiří Vlček z naší fakulty pořádá vždy na podzim vynikající symposium Vinobraní klinické farmacie. Tam se schází dvě stě, tři sta farmaceutů, vesměs mladých lidí, kteří se o tuto problematiku skutečně zajímají a v klinické farmacii mají často až udivující znalosti.
Máte informace o dalším osudu vašich absolventů magisterského studia farmacie – kolik jich pracuje za tárou, kolik ve výzkumu, kolik u firem?
Osudy našich absolventů jsou nám pochopitelně známy. Máme jednu obrovskou výhodu – všichni najdou bez jakýchkoli problémů uplatnění. Víme, že velká většina odchází do lékáren, ale je pro nás potěšitelné, že stále více našich absolventů nachází práci i u velmi prestižních zaměstnavatelů – na dalších fakultách Univerzity Karlovy či jiných vysokých školách, řada pracuje v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, ve špičkových farmaceutických firmách a výčet by mohl pokračovat. Uplatňují se i společensky – našimi absolventy jsou například prezident České lékárnické komory, ředitel SÚKL, ředitel odboru farmacie ministerstva zdravotnictví a jistě bychom našli další.
Jak je na tom fakulta, pokud jde o vědecké výsledky?
Velmi dobře, a nejen v rámci Univerzity Karlovy. Při evaluaci fakult před několika lety byla naše fakulta hodnocena společně s pěti lékařskými fakultami UK. Ve čtyřech hodnocených hlediscích byla nejlepší a v posledním, pátém, druhá. Je zde řešen výzkumný záměr, naši zaměstnanci jsou řešiteli 10 grantů GAČR a celé řady grantů resortních agentur. Vloni získal kolektiv našich pracovníků Čestné uznání ministra zdravotnictví za výsledky v rámci grantu IGA. Pracovníci fakulty jsou autory amerického a evropského patentu, několika mezinárodních patentových přihlášek. Každý rok publikujeme okolo stovky publikací v impaktovaných časopisech. Ve výčtu těchto úspěchů bych mohl dále pokračovat.
První fáze zkoušení nových léků se v České republice až na výjimky neprovádí. Není vám líto, že výzkum směřující k vývoji nových molekul zde není komu předat?
Samozřejmě na tento problém narážíme. Vývoj léků je finančně tak náročný, že to zvládne jen několik největších firem a strefit se do jejich strategických záměrů je obtížné. Duševní potenciál zde je. I na naší fakultě vznikají nové zajímavé molekuly, hrozně těžko se však uplatňují.
Jak se vyvíjí zájem o doktorské studijní programy?
Máme akreditováno 11 oborů tohoto studia ve třech programech. Zájem o ně kolísá, v současné době máme asi 70 doktorandů v prezenčním studiu a přibližně 90 v kombinované formě. Asi bychom zvládli i více, ale chápu, že absolventi zvolí raději jinou cestu.
Co byste rád na fakultě zlepšil?
Velmi mě mrzí, že nemáme vlastní fakultní lékárnu. V tomto směru bych se rád inspiroval v Brně. Tam taková lékárna funguje. Studenti v ní procházejí jakýmsi lékárenským trenažérem, kde řeší modelová zadání. Pracují tam ale také se skutečnými pacienty. Jejich činnost je snímána mikrofony a kamerou, a zbytek skupiny ji tak může sledovat. Učitel má možnost ukazovat správný postup, případně chyby. To je pro výuku fantastické a moc bych si přál, aby takové zařízení měli k dispozici i naši studenti. Budeme-li v budoucnu vyvíjet nějakou investiční činnost, fakultní lékárna bude zcela jistě jedním z jejích výstupů. Nemáme-li ovšem fakultní lékárnu, neznamená to, že své studenty připravujeme nedokonale. Všichni přirozeně absolvují předepsanou praxi v lékárnách po celé ČR, a tam je naši kolegové – a často také naši absolventi – ochotně na jejich povolání velmi kvalitně připraví. Patří jim za to náš veliký dík.
Zdroj: