Co si myslí o reformě?
Reprezentativní vzorek názorů na probíhající i připravované legislativní změny v českém zdravotnictví nabídla anketa uspořádaná mezi všemi hlavními přednášejícími na 7. výroční konferenci CzechMed. Vybíráme pro vás ty nejzajímavější odpovědi.
Jak hodnotíte současné legislativní změny českého zdravotního systému? V čem spatřujete jejich silné a v čem naopak slabé stránky?
MUDr. Zorjan Jojko, výkonný místopředseda Sdružení ambulantních specialistů ČR:
Jako soukromý lékař se (samozřejmě) na jakoukoli změnu dívám s určitou dávkou obav o vlastní existenci, a to i přesto, že jsem se systémem platícím před začátkem roku 2008 nebyl spokojen. Mám-li ale hodnotit zatím realizované legislativní normy, vidím je spíše pozitivně. Raději totiž přepočítávám drobné, které získám na poplatcích od pacientů, než abych se každý půlrok obával pokut, jež mohou být i nad mé finanční možnosti, a přitom v médiích četl, jak mají pacienti vše dostupné a zadarmo. Takže – jinými slovy – myslím, že zásadní myšlenky ministerstva jdou správným směrem.
Slabou stránku zatím vidím v tom, že ne vždy se zcela kvalitně promítnou myšlenky tvůrců reformy do jednotlivých norem. Občas se v nich objeví ustanovení, které se zásadní myšlenkou reformy jistě nesouvisí, takže z nich nemůžeme vinit nikoho z nejužšího vedení ministerstva, nicméně umějí přinejmenším znepříjemnit život soukromým lékařům. Takovým ustanovením je například to, že smíme skartovat zdravotnickou dokumentaci až od roku 2013 nebo že lékař – soukromá fyzická osoba – musí mít na razítku, kterým potvrzuje recepty, uvedenu adresu svého trvalého bydliště. Z pohledu reformy jde o detaily, z pohledu soukromého lékaře jde právě o slabou stránku probíhajících změn.
Václav Krása, předseda Národní rady osob se zdravotním postižením ČR:
Domnívám se, že je správné zavést v našem zdravotnictví regulační poplatky, které mají motivovat občany ke správnému chování a mají zabránit nadbytečnému čerpání zdravotní péče. Způsob zavedení poplatků je však zároveň nejslabší stránkou všech legislativních opatření v rámci stabilizace veřejných financí. Jsou zavedeny plošně, bez ohledu na to, zda jsou jednotlivé skupiny občanů schopny bez nějaké újmy poplatky zaplatit. Zároveň nerozlišují, zda může konkrétní skupina obyvatel reálně zneužít zdravotního systému. Jsou skupiny občanů (např. děti, osoby v ústavních zařízeních apod.), u kterých je zneužívání zdravotnictví a čerpání nadbytečné péče prakticky vyloučeno. Regulační poplatky musejí opravdu regulovat způsob chování, ale nesmějí fungovat jako daň, a to ještě daň poměrně vysoká.
Jakým způsobem by měli být motivováni pacienti a jakým lékaři, aby zdravotní systém fungoval optimálně?
MUDr. Jan Jelínek, místopředseda Sdružení praktických lékařů ČR:
Změna motivací je podstatou reformy. Stát by neměl nadále zasahovat do jednotlivých smluvních vztahů, měl by jen upravovat systém tak, aby prostředí umožňovalo účinnou samoregulaci. Musí si také zachovat možnost dohledu nad tím, zda zdravotnictví opravdu plní svoji funkci – zdravotní péči o občany. Změna motivací na straně zdravotnických zařízení musí spočívat v tom, že peníze z veřejného pojištění musejí přicházet za skutečně odvedenou prací a nesmějí být dále vynakládány na oddlužování následků neefektivního chování. Prostě výhodnější musí být chování efektivní, naopak neefektivita nesmí znamenat záchranné státní dotace, ale riziko konkursu.
Motivace na straně pacientů jsou psychologickým problémem. Až dosud občané vnímají zdravotní péči jako službu, na kterou mají po zaplacení pojistného neomezený nárok. Vždy bude víc občanů, kterým bude vadit, že zaplatí v lékárně za lék v řádu desítek korun. Řada z nich v příštích volbách dá svůj hlas těm, kteří jim budou slibovat “léky zadarmo”. Méně je těch, kteří se nedostanou ke špičkovému a nesmírně nákladnému ošetření v závažném a život ohrožujícím zdravotním stavu. Na to ošetření nebude, pokud budou ty “léky zadarmo”. Ti závažně nemocní pacienti jsou početně v menšině a svůj hlas v příštích volbách možná nedají nikomu, protože už mezi námi nebudou. Z toho plyne politická obtížnost prosazení změny motivací pacientů. Významným nástrojem bude skutečná konkurence zdravotních pojišťoven a možnost nabídnout pacientovi pojistný program, na kterém osobně vydělá, a přitom se bude v systému chovat racionálněji.
Bc. Vladimír Kothera, MBA, prezident Svazu zdravotních pojišťoven ČR:
Z pohledu pacientů – domnívám se, že je nutné zavést alespoň částečně formu pojištění. Současně navržený systém, kdy sveřepě zůstáváme u tzv. zdravotně přerozdělitelné daně, moc prostoru nedává. Považuji za slabinu, že reformátoři neměli víc odvahy a více se nepřiblížili nizozemskému modelu, na který se často odvolávají. Tam se pojištění skládá zčásti ze “zdravotní daně” a zčásti z dohodnutého pojistného. Motivace pro pacienty je tedy dána již přímo v rozhodnutí o pojistce. K tomu pak působí známé prvky jako malus a bonus.
Z pohledu lékařů – zdravotní pojišťovny se již pokoušejí o některé prvky motivace, jako je nakupování péče, motivační složky v úhradách za ordinační dobu, vzdělávání a jiné. Problémem v těchto snahách však jsou známé formy horizontálních monopolů a “kartelových dohod” na straně poskytovatelů, které v mnoha případech tyto snahy utlumují.
Jakým směrem by se měly ubírat budoucí reformní kroky v oblasti zdravotnictví?
Milan Štěch, senátor a předseda Českomoravské konfederace odborových svazů:
Předně by se měl stabilizovat systém tím, že se uvede do pořádku platba za státní pojištěnce. Za druhé by se měly stanovit standardy a jejich dostupnost. Za třetí by se o otázkách, které se týkají fakultních nemocnic, mělo předně diskutovat s vysokými školami, aby to byly ony, kdo přijde s návrhem řešení. Je třeba se také zamyslet nad systémem pojištění a jeho výběru. Je otázka, zda stávající systém zdravotních pojišťoven, které až tak nesoutěží o klienty, je vyhovující a zda by přece jen nebylo lepší mít jednu zdravotní pojišťovnu.
Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc., děkan LF Masarykovy univerzity, Brno:
Jsem zastáncem neustálé a kvalifikované kultivace formy. Reforma je až vynucené řešení v krizi. Krize v dohledu není. Ani odborná, ani finanční. Možná jen značná rezerva v neuřízených a kupených chybách managementu hospodaření se zdroji. V medicíně samotné také nereformujeme, ale uzdravujeme, opravujeme, udržujeme, léčíme nemoci, komplikace, řešíme nečekané úrazy. I chybujeme a chyby snaživě napravujeme. Medicína je svou podstatou skokově nereformní, leč ochotně a ráda se stále vyvíjí.
Hesla reforma se vždy bojím. Reforma k lepšímu je vítaná věc. Reformy k horšímu netřeba. Rozpoznat směr a důsledky reforem včas je věcí zkušenosti i umění. Rozdílu mezi používáním neřízené a řízené střely, má-li být cíl vskutku zasažen. Jinak jde pouze o výstřel, hluk a kouř, který se zase rozplyne, a o “paralelní nezamýšlené efekty”, jak říkají vojenští experti, když se nechtěně trefí do vlastní jednotky.
Na můj vkus je v současné době kladen zbytečný důraz na změny formy vlastnictví, o změnách financování zdravotnictví se hovoří už méně či vůbec. Nevidím na obzoru žádné filantropické investory, takže zůstane opět při více či méně racionálním rozdělování toho, co vybíráme formou zdravotní daně sami ze svých příjmů nebo na dosud – či již – nevydělávajících.
Zkrátka, předání formy na buchtu jedním kuchařem jinému není reformou pečiva bez proměn těsta nebo režimu pečení.
Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 9/2008, strana B4
Zdroj: