Co říkají odborníci, které novela zákona reálně zasáhne…

Doc. MUDr. Iva Holmerová, Ph.D.,

předsedkyně České gerontologické a geriatrické společnosti

Vláda České republiky ve svém programovém prohlášení rozhodla o tom, že bude podporovat péči o seniory a dlouhodobě nemocné zejména v jejich přirozeném domácím prostředí. Také ministr zdravotnictví s ministrem práce a sociálních věcí se domluvili v tzv. memorandu, slavnostně podepsaném oběma stranami, že oba resorty budou spolupracovat a zajistí efektivněji mimo jiné péči na pomezí zdravotnického a sociálního resortu.

Zdá se však, že rozhodnutí přijatá v nejvyšších patrech ministerstva zdravotnictví jsou zřejmě myšlena dobře, ale to je vše. Do připravovaných legislativních změn se nepromítají.

Jedná se o různé navrhované normy, jednou z nich je například seznam zdravotnických prostředků hrazených z veřejného zdravotního pojištění v ambulantní péči. Z praxe vím, že poskytnutí potřebných pomůcek k dalšímu ošetřování v domácím prostředí je klíčovým faktorem, který umožní nejen včasné propuštění i nesoběstačného pacienta domů, ale je také důležité pro zabránění zbytečným rehospitalizacím.

Podobně je tomu s prostředky na vlhké hojení ran. Pokud je geriatři nebudou moci předepisovat, dojde k onomu známému „šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí“. Důvody snad není třeba vysvětlovat.

Pokud tedy hovoříme o redukci lůžkového fondu, musíme pro ni vytvořit podmínky. K tomu bohužel zatím stále nedochází. Takže bych jen chtěla apelovat na ministerstvo zdravotnictví, aby pokud možno šetřilo deklaracemi a zajistilo, aby to, co již deklarováno bylo, se spíše uvedlo do praxe.

MUDr. Milada Franců, Ph.D.,

Klinika popálenin a rekonstrukční chirurgie, FN Brno‑Bohunice, člen předsednictva ČSLR

Okolo návrhu zákona o zdravotních službách se mezi zdravotníky hodně kriticky diskutuje a myslím právem. A také jde o změny zásadní, kde byť jen možnost nejednoznačného výkladu přináší v praxi hodně problémů. Nebudu se zmiňovat o návrhu přeregistrace zdravotnických zařízení, či péči lege artis, vedení plánu terapie atd. Ale dovolím si jednu poznámku ohledně léčby rány – a sice omezení preskripce na úzkou skupinu lékařů.

Návrh opomíjí práci diabetologa v podiatrické ambulanci, péči geriatra jako specialisty pro choroby ve stáří a také praktické lékaře. Ti všichni by měli mít možnost navrhovat terapii u nehojícího se defektu.

Když tato možnost není, velmi to svádí pokračovat v zavedené terapii, která už nemusí být pro daný stav rány vhodná, a může být dokonce škodlivá. Tak nedochází k racionalizaci léčby, ale přinejmenším ke stagnaci, nebo dokonce poškození.

Důležitá je samozřejmě i možnost úhrady pojišťovnou a omezení délky terapie – ovšem tam se dá diskutovat a upravovat nastavené limity, jenže pokud daná odbornost nemá právo preskripce, lékař má automaticky tendenci pokračovat v terapii či musí doporučit pacienta k dalšímu odborníkovi. To znamená další cestování a čekání a samozřejmě ztrátu peněz i času pro pacienta (velmi často seniora), ale i pro plátce.

Prof. MUDr. Alexandra Jirkovská, CSc.,

Centrum diabetologie IKEM, Praha, předsedkyně Výboru Podiatrické sekce České diabetologické společnosti

Lokální prostředky k hojení ran jsou v České republice i celosvětově indikovány pro léčbu pacientů se syndromem diabetické nohy příslušnými odborníky – lékaři vyškolenými v podiatrii, jimiž jsou ve velké většině případů diabetologové a endokrinologové.

Školení v podiatrii je součástí předatestační přípravy v oboru diabetologie a endokrinologie v řadě evropských zemí včetně České republiky, kde lékaři absolvují povinné stáže na podiatrické ambulanci, mají povinnou přípravu teoretickou (viz např. kniha Jirkovská a kol.: Syndrom diabetické nohy, Maxdorf, Praha 2006) a prakticky se seznamují s léčbou syndromu diabetické nohy i během stáží na akreditovaných pracovištích (např. na Klinice diabetologie Centra diabetologie IKEM tvoří pacienti se syndromem diabetické nohy 40 % hospitalizovaných pacientů).

V podiatrické ambulanci IKEM, kde probíhá většina stáží, je ročně vykazováno 8 000 ošetření pacientů se syndromem diabetické nohy z celé České republiky. Péče o pacienty se syndromem diabetické nohy se soustřeďuje do podiatrických ambulancí pro diabetiky, které jsou v České republice koordinovány diabetology (viz stránky České diabetologické společnosti www.diab.cz).

Diabetes je nejčastější neúrazovou příčinou amputací, pacientů se syndromem diabetické nohy je v současné době podle Ústavu zdravotnických informací a statistiky z roku 2010 45 118 (5,6 % diabetiků), pacientů s diabetem po amputacích bylo v témže roku vykázáno 8 501, riziko syndromu diabetické nohy má dalších 15 až 25 %, tj. 120 000 až 200 000 diabetiků.

Pro zajištění péče o tyto pacienty je proto nutné umožnit nadále diabetologům preskripci prostředků pro lokální terapii, protože jsou hlavními odborníky zajišťujícími v podiatrických ambulancích komplexní péči o pacienty se syndromem diabetické nohy a koordinují tým dalších spolupracujících odborníků (blíže viz Standardy péče o pacienty se syndromem diabetické nohy, www.diab.cz a Mezinárodní konsensus pro syndrom diabetické nohy, vydaný Mezinárodní skupinou pro syndrom diabetické nohy, český překlad Galén 2000).

Prim. MUDr. Ludomír Brož,

Přednosta Kliniky popáleninové medicíny, FNKV, Praha

Odbornost 602, popáleninová medicína, je výrazně poškozena nezařazením mezi obory, které mají povolenu preskripci obvazových materiálů. Pro náš obor je nezbytné mít možnost předepisovat veškeré rozměry syntetických krytů tak, aby bylo možno adekvátně léčit všechny rozsahy termických úrazů. Vyřazení schvalování revizním lékařem zároveň umožňuje podstatně rychleji reagovat na změny v charakteru ploch. Každá novelizace předpisů by proto měla být konzultována s odbornými společnostmi, jichž se týká.

Prof. MUDr. Alena Pospíšilová, CSc.,

Dermatovenerologická klinika, FN Brno, místopředsedkyně ČSLR

Preskripční omezení krycích prostředků pro vlhké hojení ran na tři uváděné odbornosti – dermatologie, chirurgie a J16 –, byť by nepodléhalo schválení revizním lékařem, vylučuje možnost předepisování těchto prostředků k zevní terapii chronických ran lékaři dalších odborností, k nimž patří lékaři geriatři, internisté, podiatři, diabetologové, eventuálně další zabývající se léčbou chronických ran, včetně praktických lékařů.

Mnozí pacienti mají léčbu těmito prostředky zavedenu jinými odborníky než lékaři do budoucna uvažovaných tří specializací, a v řadě případů léčba pak pokračuje u praktických lékařů, kteří jsou obvykle v bližším dosahu než lékař specialista.

Navrhované řešení by znamenalo, že nemocní s chronickými ranami se budou koncentrovat pouze u lékařů navrhovaných tří specializací. To na jedné straně bude představovat zátěž pro tato pracoviště (koncentrace pacientů, dlouhé intervaly mezi kontrolami, finanční zátěž [limity]), na druhé straně zátěž pro pacienty (vzdálenost ke specialistovi), ale i pro VZP, neboť mnozí z nich jsou odkázáni na dopravu k lékaři sanitním vozem, což se odrazí ve vyšších nákladech čerpaných ze zdravotní péče.

Vzhledem k tomu, že pracuji jako vedoucí Centra pro léčbu chronických ran na klinickém pracovišti, mohu ze své zkušenosti potvrdit výše uvedené argumenty, které mne vedou k tomuto vyjádření. Domnívám se, že každý lékař, ve státním i privátním zařízení, podléhá určité preskripční regulaci, což vylučuje možné obavy z toho, že by preskripce krycích prostředků pro vlhký způsob hojení ran rozšířená na další odbornosti zaznamenala nárůst.

Medical Tribune

Zdroj: Medical Tribune