Co pacienti chtějí?

K napsání tohoto komentáře mne inspiroval článek v MT 3/2007 „Co pacienti doopravdy chtějí?“. Samozřejmě aby jim zdravotnictví co nejrychleji vrátilo zdraví a nic si za to neúčtovalo. Chtít můžeme ledacos, ale náš svět má zavedená pravidla a zázraky mezi ně nepatří. Přesto se dlouho předstíralo, že je zdravotnictví uhněteno z jiného těsta než ostatní sféry našeho pozemského snažení a že se jeho chod řídí vlastními a ušlechtilejšími pravidly než okolí, které je ovládáno mamonem a pachtěním se za ziskem. Je to však jen sen, ze kterého se stále naléhavěji budíme křísnutím o realitu všedních dnů a který je postupně vytěsňován rostoucí poptávkou po možnosti chovat se i ve zdravotnictví dospěle a v rostoucí míře ovlivňovat nejen vlastní léčení, ale i finance, které je rámují.

Pokud si uvědomíme, že osobou, které leží naše zdraví nejvíce na srdci, jsme my samotní a že slepá důvěra se nevyplácí, pak budeme po zdravotnictví chtít asi něco jiného než ti, kteří mají na svět pohled právě opačný. Nechme snílkům jejich snění a připomeňme si, že jako občané a případní pacienti potřebujeme pro získání kontroly nad svým postavením ve zdravotnictví totéž, co kdekoli jinde – stát se zákazníky. Skutečným a jediným zásadním specifikem zdravotnictví je, že jeho zákazníci se velmi liší ve svých potřebách, které jsou navíc jen z malé části ovlivnitelné jejich osobní volbou. Pro diabetika prvního typu je substituce chybějícího inzulinu nutností a individuální rozhodování se může promítnout až do výběru konkrétního preparátu nebo aplikační formy.

Stejně tak pacient s onkologickým onemocněním mnoho nenadělá se svým základním léčebným protokolem, ale měl by mít možnost ovlivnit podpůrnou léčbu a třeba úroveň svého ubytování. Systémy veřejného zdravotního pojištění vznikly právě ke kompenzaci našich rozdílných zdravotních rizik, ostatně proto tomu svému přispíváme částkami, které jsou odvozeny od výše našich příjmů a nikoli od pojistné matematiky. Naše současné veřejné zdravotní pojištění má jedinou zásadní vadu – je tak všeobjímající, že potlačuje individuální volbu i tam, kde je na místě. Proto stále udržuje přídělový charakter zdravotnictví, které naslouchá hlasu politiky více než potřebám pacientů.

Jako občané a potenciální či současní pacienti potřebujeme získat prostor, ve kterém budeme moci uplatnit svoji vůli. A protože nic není zadarmo a pečení holubi lítají povětřím jenom v pohádkách, tak naše cesta ke svéprávnému postavení povede přes regulační poplatky, přes placení doplatků, pokud budeme chtít něco jiného, než co hradí solidární pojištění, nebo přes zakoupení doplňkového pojištění, které bude krýt rozdíl mezi péčí standardní a tou, kterou si přejeme dostávat. Chvíli nám bude trvat, než si zvykneme rutinně sahat po peněžence při kontaktu se zdravotními službami, ale ta proměna z prosebníků v zákazníky za to stojí. Ve všech šetřeních zkoumajících naši hodnotovou orientaci si zdraví drží medailovou pozici, a tak nevěřím, že bychom je obětovali na oltář drobného škudlilství.

Oplátkou za své větší zapojení chtějme snížení povinných odvodů a co nejširší a nejsnazší dostupnost všech zdravotnických informací. Pro své rozhodování potřebujeme vědět, jak se kde léčí nebo jak kdo pojišťuje, ale i jak se má léčit a jaké alternativy nám současná medicína nabízí. Má někdo nějaký lepší nápad?

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 5/2007, strana B2

Zdroj: