Co nabízejí současné glukometry

Počátek historie glukometrů lze datovat do druhé poloviny 20. století, kde americká vědecká dvojice Leland C. Clark a Champ Lyons přišla s myšlenkou využít pro stanovení glukózy v krvi specifické enzymatické reakce, a tak již počátkem 60. let byl představen první koncept biosenzoru, na počátku pochopitelně ve „stolní“ velikosti, který byl schopen změřit koncentraci glukózy v předloženém vzorku. Technologie se vyvíjela dál a revoluci posléze představoval vynález testovacích proužků obsahujících speciální reagencie, které po nanesení kapky krve spouštějí elektrochemické reakce, jejichž výsledkem je analytický signál, který malý přístroj (tentokrát již „kapesní“ velikosti) dokáže interpretovat jako koncentraci glukózy v krvi. První skutečně osobní glukometr uvedla na trh v roce 1987 firma LifeScan (The One Touch) – měl testovací proužek na fotometrické bázi, kdy chemickou reakcí došlo ke změně zabarvení měřicí zóny testovacího proužku, jehož intenzitu posléze přístroj vyhodnotil kvantitativně. V 90. letech minulého století jsme potom byli svědky intenzivní aktivity ve vývoji glukózových biosenzorů, které používají k měření elektrochemické reakce mezi glukózou a enzymy glukózooxidázou nebo glukózodehydrogenázou. Přístroje se stávaly postupně stále menšími, rychlejšími a vyžadovaly stále menší velikost nanášené krevní kapky.

Glukometr si můžeme představit jako elektronické zařízení převádějící signál elektrochemické reakce na digitální hodnotu, která se zobrazí na displeji přístroje. Jednorázové testovací proužky vkládané do přístroje lze označit jako biosenzory. Při stanovení se glukóza spotřebovává a současně se spotřebovává i kyslík ve vzorku rozpuštěný. Enzym glukózooxidáza katalyzuje oxidaci glukózy kyslíkem, vzniká kyselina glukonová a peroxid vodíku. Peroxid vodíku je posléze redukován elektrochemicky na vodu a vzniklý elektrický proud (= amperometrická metoda) nebo prošlý elektrický náboj (= coulometrická metoda) jsou úměrné koncentraci glukózy. Amperometrická metoda není ovlivněna přesnou velikostí vzorku krve, ale výsledek může být ovlivněn složením krve, zatímco coulometrická metoda nezáleží na složení krve, ale výsledek může být ovlivněn objemem kapky krve. Reakce katalyzovaná glukózodehydrogenázou je proti glukózooxidázovým reakcím odolnější vůči zkreslení výsledku různou saturací hemoglobinu kyslíkem (což má význam např. u nemocných s plicními onemocněními), naopak nevýhodou je nemožnost použít tuto metodu u pacientů léčených peritoneální dialýzou (hodnotu glykémie zkreslují látky z roztoků užívaných pro peritoneální dialýzu, např. icodextrin).

Ke stanovení glykémie glukometry používají kapku „arterializované“ kapilární krve. Za běžných okolností, které se při použití glukometru předpokládají, nejsou zásadní rozdíly ve složení mezi žilní a kapilární krví; v kapilární krvi jsou hodnoty glykémie cca jen o 0,3 mmol/l vyšší než z krve žilní, ale například postprandiální glykémie či glykémie za stresových situací se mohou lišit významněji (až o 2,5 mmol/l).

Za normálních okolností glukóza prochází volně z cytoplazmy krevních elementů do krevní plazmy a naopak, její aktivita je tedy v intracelulárním a extracelulárním prostoru stejná. Konvenčními metodami však v plné krvi nacházíme koncentrace glukózy zhruba o deset až patnáct procent nižší než v plazmě, příčinou je různý obsah vody v krvinkách a plazmě. V těchto případech může být koncentrace glukózy ovlivněna hematokritem a v dokumentaci přístroje by mělo být vždy uvedeno, v jakém rozsahu hematokritu je měření spolehlivé. Pracovní skupina Mezinárodní federace klinické chemie (IFCC) v roce 2001 doporučila, aby všechny glukometry, bez ohledu na použitou technologii, udávaly koncentraci glukózy v plazmě.

Glukometry by měly splňovat kritéria stanovená Mezinárodní organizací pro standardizaci ISO 15197 z roku 2012 (ISO = International Organization for Standardization), výrobci by se jimi měli závazně řídit od začátku roku 2016. Celková chyba měření glukometrů pro glykémie ≥ 5,6 mmol/l by měla být menší než 15 procent a pro glykémie < 5,6 mmol/l by se hodnota glykémie neměla lišit o více než 0,8 mmol/l v 95 procentech měření. Česká diabetologická společnost přijala v roce 2012 Doporučený postup pro testování přesnosti glukometrů, všechny typy glukometrů by měly být dvakrát ročně testovány v akreditované laboratoři, která vydá příslušný atest. Výsledky testování jsou pravidelně zveřejňovány na stránkách České diabetologické společnosti www.diab.cz.

Přesnost měření může ovlivnit mnoho vnějších faktorů (kalibrace glukometru, teplota prostředí, velikost a kvalita kapky krve, hematokrit, nečistoty, stáří testovacích proužků atd.). Jednotlivé glukometry se liší ve schopnosti eliminovat tyto faktory a upozornit na ně např. chybovým hlášením.

Pro většinu koncových uživatelů je důležitá velikost a hmotnost přístroje, tím spíše, že většina diabetiků musí svůj přístroj nosit stále s sebou. Dalším důležitým parametrem, který nás může ovlivnit při výběru přístroje, je kapacita paměti, možnost ukládání dodatečných informací k hodnotě glykémie (před jídlem, po jídle, po fyzické aktivitě…). Naprostá většina glukometrů je dnes schopná komunikovat s osobním počítačem a přenášet uložená data do specializovaného počítačového programu pomocí kabelu nebo některé z bezdrátových technologií. Objevují se i přístroje, které přenášejí výsledek přímo na displej chytrého telefonu.

V seznamu technických parametrů bychom měli vždy hledat rozsah měření (schopnost měření extrémně nízkých a extrémně vysokých hodnot může být zavádějící), rychlost měření (nezvykle velmi rychlé měření může být rovněž zavádějící) a doporučená velikost krevní kapky (pozor na extrémně malé hodnoty!).

Zdroj: