Co na onkologovo dilema Ústavní soud?

„Je povinností lékaře podat pacientovi léčivý přípravek, je‑li indikovaný, je‑li optimální léčbou, avšak onkolog ví, že jej pojišťovna neuhradí?“ Tak zněla úvodní otázka k hlasování publika na symposiu Roche v rámci JOD 2011, kterou položil Mgr. Radek Policar z Odboru právních služeb a personalistiky Masarykova onkologického ústavu v Brně.

Většina přítomných se shodla na kladné odpovědi. U druhé otázky už publikum tak jednotné nebylo: „Je zdravotní pojišťovna oprávněna neuhradit nutnou a neodkladnou zdravotní péči z důvodu překročení limitu sjednaného ve smlouvě se zdravotnickým zařízením?“ Co na to Ústavní soud? Průlomové rozhodnutí Ústavního soudu v nedávné kauze znělo: Je‑li nemocnému poskytnuta nutná a neodkladná péče nad daný limit zdravotnického zařízení, musí být uhrazena.

Právní postavení lékaře

Právo je souhrn obecně závazných pravidel, která stát vydal a také je vynucuje, a to sankcemi za porušení povinností. Právní postavení lékaře se odvíjí od právních vztahů, v nichž se nachází. Ty definují vzájemná práva a povinnosti jejich jednotlivých účastníků. Lékař má právní vztah k pacientovi, k zaměstnavateli – zdravotnickému zařízení a ke zdravotní pojišťovně.

Právní vztah k pacientovi znamená povinnost poskytovat zdravotní péči lege artis (§ 11 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu) a na základě informovaného souhlasu; lékař má poskytnout veškeré dostupné informace svému pacientovi, mimo jiné i o dalších možnostech jeho léčby, lékař má za povinnost předcházet vzniku škod a povinnost zachovávat mlčenlivost.

Skutečnost, že se určitá léčba nehradí ze zdravotního pojištění, není důvod, aby pacient nebyl informován o tom, že taková léčba je optimální. Další část sdělení pacientovi musí znít otevřeně: Bohužel v našem zařízení takovou péči neobdržíte, protože nám ji pojišťovna neuhradí z důvodu vyčerpání limitu. Lékařovo rozhodování není rozhodování o ekonomických možnostech státu.

Právní vztah k zaměstnavateli zakládá povinnost konat sjednaný druh práce podle pokynů zaměstnavatele a povinnost předcházet vzniku škod. Z toho vyplývá přímo povinnost upozornit zaměstnavatele, že nedostane‑li pacient indikovanou péči, hrozí zde škoda na jeho zdraví. Tím se lékař vyvaruje případné odpovědnosti nebo následků odpovědnostního vztahu, tedy případné náhrady škody vůči zaměstnavateli, a nebude potrestán sankcí v podobě povinnosti škodu uhradit.

Právní vztah ke zdravotní pojišťovně není přímý (pokud neplatí rovnice: lékař = zdravotnické zařízení), povinnosti jsou přenesené na základě pokynů zaměstnavatele; povinným vůči zdravotní pojišťovně je zaměstnavatel. Sankce, jež mohou nastat, se pak rozdělují v rámci trestního práva (trestné činy), pracovního práva (ukončení pracovního poměru, náhrada škody, osobní příplatek), správního práva (disciplinární opatření, přestupky; správní delikty) a občanského práva (náhrada škody, peněžité plnění za zásah do osobnostních práv).

Nový občanský zákoník, který možná bude platit od roku 2014, ruší tabulky náhrad škod na zdraví a chce dát soudcům volný prostor k rozhodování, co je podle jejich vlastního uvážení spravedlivé.

Loni měla vedení nemocnic limit na počty pacientů v indikacích, letos jej mají na celkové peníze na biologickou léčbu. Limit je ovšem zastavený r. 2010, ale r. 2010 byl zastavený r. 2009, takže plátci už po dva roky ignorují, že nádorových pacientů přibývá. To se děje také vlivem toho, že v řadě indikací existuje účinná léčba, díky níž přibývá pacientů přežívajících nádor.

Plátce tento fakt ignoruje, a tak brání lékaři léčit podle potřeby, jaká je i ze strany ČOS velmi dobře zmapována a opakovaně zveřejňována. Co má tedy lékař dělat, aby se ve svém nelehkém postavení alespoň trochu ochránil? Informovat všechny zúčastněné strany o možnostech a problémech, neúnavně na ně upozorňovat, a to i v médiích.

------

autor:šam

Medical Tribune

Zdroj: Medicall Tribune