Co byste řekli sami sobě v listopadu 1989

Prof. MUDr. Cyril Höschl, DrSc.,

ředitel Národního ústavu duševního zdraví

Sám sobě bych vzkázal, že nadměrná očekávání se nesplní, že mnoho z toho, co jsme jednoznačně přičítali na vrub životu v komunismu, tkví hlouběji v našich povahách, s kořeny sahajícími dále do minulosti, a že kdyby žádná sametová revoluce nebyla, vypadal by po pětadvaceti letech pomalu vyhnívající perestrojkový socialismus zhruba stejně, jako vypadá dnes: ve významných funkcích by byli vesměs komunisté nejen z Prognostického ústavu, ale i z fakult a univerzit, František Čuba by byl senátorem, hlavní deníky by poskytly rozhovor Milouši Jakešovi v důchodu, mladí a schopní svazáci by měli šanci cestovat a drát se do manažerských funkcí, významná část veřejnosti by v obavách z NATO vděčně přijímala přátelství se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak a pomerančů z Kuby by bylo dost i jindy než na Vánoce. Média by byla svobodnější, než jsou dnes v Číně, a tu a tam nějaký děkan lékařské fakulty by mohl být nestraníkem nebo lidovcem. Pouze letiště v Ruzyni by se asi jmenovalo postaru, ale kdoví. Vzkázal bych si, že tedy není třeba si příliš honit triko a je lépe šetřit si zdraví a energii pro rodinu, přátele, kulturu a případně se odstěhovat někam za oceán. Ještě štěstí, že jsem tohle všechno nevěděl, mohl jsem aspoň v nadšení prožít nejkrásnější období svého života. A čtvrt století už stojí za to!

Doc. MUDr. Petra Tesařová, CSc.,

Onkologická klinika 1. LF UK a VFN

Když se ohlížím těch dvacet pět let zpátky, zase vidím tu trochu legrační, nadšenou, naivní dívku, tak šťastnou, že mohla vystudovat medicínu (maminka vystudovat nemohla) a jako lékařka pracovat (tatínek vystudoval, ale celý život musel pracovat v jiném oboru). Zavolala bych na ni: „Nenech se o tu radost nikdy připravit, protože žádné peníze, sláva ani pozice nevyváží možnost dělat práci, která tě baví.“

Vidím tu nevyspalou, uhoněnou matku dvouletého a měsíčního dítěte a chce se mi na ni zavolat: „Tohle nádherné období strašně rychle uteče, pořiď si ještě aspoň jedno dítě. Neexistuje žádná kariéra, pro kterou by stálo za to obětovat možnost mít děti.“

Vidím tu zarputilou osobu, která permanentně za něco a někoho bojuje, čímž kontinuálně štve svoje nadřízené. Zavolala bych na ni: „Odvážnému přeje štěstí.“

Vidím tu vykulenou postgraduální studentku odjíždějící na stáž do Londýna, kde nikomu nerozumí a nikdo nerozumí jí, a zavolala bych na ni: „Uč se jazyky a komunikuj s kolegy z celého světa, jen tak posuneš svůj obor do Evropy.“

Naše listopadové představy o nové, svobodné etapě našeho života se úplně nenaplnily. Znovu potkáváme na významných pozicích podobné lidi jako před listopadem, jen jsme si je teď sami zvolili. Klíčem k úspěchu je klientelismus. Politika je často jen o moci a penězích. Lékaři nejsou zrovna rozmazlovaná profesní skupina.

Ve všech dobách ale byla hrstka lidí, která posouvala společnost dopředu, a většina těch, kteří jim v tom bránili. Život je moc krátký na to, abychom se zahlcovali negativními emocemi. Já jsem sice možná chudá a zestárlá, ale pořád dělám svoji onkologii, mám spoustu pacientů, mám tři skvělé děti. Šéf mě rád nemá, ale manžel ano a na dva prohrané zápasy připadá jeden vyhraný. Byl to můj život a neměnila bych.

Prof. MUDr. Aleš Ryska, Ph.D.,

předseda Společnosti českých patologů

Co by vzkázalo mé dnešní já své o 25 let mladší verzi? Představme si, že historie se podle pravidel teorie chaosu může vyvíjet různými směry v závislosti na jediné nepatrné odchylce v průběhu událostí.

Varianta 1 (pesimistická) – nedošlo by k sametové revoluci: po vyslechnutí několika pořadů na stanici Radio Retro – Znovu 89 (významný a nedoceněný počin Českého rozhlasu), které velmi naturalisticky evokují dobu mého mládí, by moje rada byla jednoduchá. Uteč!!!

Varianta 2 (idealistická) – po sametové revoluci se společnost vyvíjela tak, jak si většina z nás v roce 1989 – trochu naivně – představovala. Má rada by zněla: je prima, že ses stal slušným odborníkem ve své branži. Ale to je trochu málo. Snaž se ovlivňovat činnosti odborných společností, spolků, zvaž, zda nevstoupit do politiky. Svět bude takový, jaký si ho sami uděláme.

Varianta 3 (realistická) – historické události se vyvíjely tak, jak jsme je zažili my všichni. Po rozhlasovém projevu prezidenta republiky v Hovorech z Lán by má rada zněla: najdi si obor, který tě bude opravdu bavit, a snaž se naučit tolik, kolik jen bude možné. Nezapomeň na angličtinu, němčinu či francouzštinu, musíš se domluvit jako rodilý mluvčí. Svět nekončí u Rozvadova, znalosti a dovednosti, které získáš na kterékoli z našich lékařských fakult a během postgraduálního tréninku, ti budou stačit, abys byl rovnocenným partnerem svým kolegům kdekoli v Evropě či ve světě. Neboj se, máš co nabídnout!

Je to asi spíše pohodlnost, únava materiálu či naivní optimismus, že přestože by se řada z nás měla zachovat spíše podle varianty 3, jednáme podle varianty 2. Může to v nás vzbuzovat naději, že nakonec vše dobře dopadne, když je tolik lidí, kteří obětavě věnují svůj čas a energii ve prospěch celku, ale namístě jsou spíše obavy. Jak dlouho jim (nám) to ještě vydrží a kdy pohár trpělivosti přeteče?

MUDr. Radkin Honzák,

psychiatr

Řekl bych zase to, co jsem tehdy napsal Jirkovi Rumlovi do opět svobodných Lidovek (snad lze i dohledat): Mojžíš dobře věděl, proč tahal Židy čtyřicet let po poušti. A nebylo to proto, že se s nimi styděl jít do města, ani proto, že hledal jediný kus země, kde neteče nafta.

Bylo potřeba, aby vymřeli pamětníci, kteří začali po krátké době skuhrat, že faraon byl sice svině, ale přidělil nám každý večer porci fazolí. Krásná jednota nevydrží dlouho, tak jako nevydržela v roce 1968, a bude plno protivenství. Nenechme se otrávit, přestože to nebude lehké, protože svoboda je hodnota, která stojí za to!

Prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.,

přednosta Neurochirugické kliniky 1. LF UK a Ústřední vojenské nemocnice

V noci 17. listopadu jsem se vracel z roční stáže v USA. Už 18. listopadu jsme byli na Václaváku a následoval nejhezčí rok života. Nadšení a úleva, optimismus a chuť do všeho. V USA jsem byl bez zpráv, tak jsem moc nevěděl, co se v Evropě děje. Jenom si pamatuji, že jsem se rozhodl, že po návratu s komunisty už hrát nebudu. Když tam za mnou v létě byla rodina, tak jsem měl k desetiletému synovi dlouhou přednášku o pokrytectví, o zrůdnosti systému, o poctivosti. Vzhledem k vývoji zbytečně. Z Václaváku tak máme z 18. či 19. listopadu fotku našeho desetiletého antikomunisty u koně. Po návratu jsem neměl z čeho vystoupit, protože jsem nebyl nikde členem, zbývalo jedině ROH. Tak jsem zrušil členství alespoň v odborech. Jaká odvaha.

Čtvrtstoletí poté? Žijeme si nejlépe, jak jsme kdy v historii žili. Okrajové jevy typu korupce mne moc nerozházejí, stačí pohledět na východ a člověk se zklidní. Kmotři mne nezajímají. Proč by proboha měli. Na druhou stranu, svět je mnohem nebezpečnější, Ukrajina, ISIL, Afrika. Ztráta zdravého rozumu a obranných mechanismů v Evropě. Sebevražedné náboženství korektnosti a tolerance v sousedství ruské agresivity a islámského středověku. A ve stejné době EU řeší CO2, štítky na spotřebiče a zakřivení banánů. Trocha soumraku Říše římské, trocha Titaniku.

Medicína. U nás obecně a pro mne specificky je rozmach posledních 25 let neuvěřitelný. V roce 1988–1989 byly USA jinou planetou a nikdy by mne nenapadlo, že bychom mohli být rovnocennými partnery. Alespoň v mém, relativně velmi úzkém neurochirurgickém světě jimi jsme. Tehdy jsme byli zaostalí divoši, dnes jsme v něčem i lepší. To neznamená, že bychom byli lepší doktoři. Špatný doktor je špatný bez ohledu na vybavení, dobu či postavení. A naopak. Naši otcové, kteří celou kariéru prožili v komunismu, také byli buď dobří, či špatní lékaři. Největší změna je v pacientech – jen málo jich je komunálních, mají zájem, jsou schopni a ochotni sami za sebe rozhodovat. My jim za to odpovídáme přístupem, nejsou již dávno otravní obyvatelé, ale slušní nemocní lidé žádající pomoc.

Co bych si vzkázal. Asi abych vše dělal jako tehdy v roce 1990, tedy nadšeně, abych se stejně hluboce věnoval medicíně jako tehdy a abych byl stejně poctivý.

MUDr. Milan Novák,

neurolog

Vzkaz šedesátníka třicátníkovi, zvláště když už se podíval na poslední stránky té slabomyslné detektivky, není snadný. Musím říci, že 17. listopad byl pro mě očekávanou událostí, a to bez velkých iluzí. S rozbíjením nemáme problémy, horší je to s pozitivní změnou. Zejména v případě, že bychom museli změnit sami sebe. To jsme neudělali a proměnili jen kulisy. Na víc jsme zatím neměli. Vzhledem k historicky nicotně krátké době, která od převratu uběhla, není jisté, zda to vůbec jde. Snad ano. Možná. Chceme‑li někoho dohonit, musíme se pohybovat rychleji než on. Avšak kde jsou naše rezervní lidské a materiální zdroje? Takové, jaké tam nemají, abychom se vyvíjeli rychleji než oni?

Problém není v ekonomice, jak nám tvrdili. Problém je v mentalitě. Pokud by nás totiž svět kolem nás vůbec zajímal (myslím v politickém a občanském, nikoli jen turistickém smyslu), stejně se tam nic nenaučíme, pokud k věci přistoupíme se zažranými behaviorálními vzorci zrozenými protektorátem, podivnou dobou 1945–1948, 50. léty a normalizací. Vždyť jakmile se náš člověk i dnes dostane byť jen pod lokální tlak (firmy, úřady, média veřejné služby), zareaguje většinou normalizačně. Pak blazeovaně otráven kveruluje a s úlevou rezignuje na věci veřejné. S tím se lze dostat nejdále do Maďarska. Čili poradil bych sám sobě v roce 1989: Vykašli se na komunisty, s těmi je amen, dej si naopak pozor na rysy národního socialismu.

Není vyloučeno, že zůstaneme natrvalo na půl cestě, s fanglí a kaťaty na půl žerdi a ve špinavých polokeckách, na poloviční úvazek kdesi v politickém polosvětě a polojasnu.

To význačně platí právě o zdravotnictví, neboť stále neumíme nic, co není buď stát, anebo trh. Pojem „veřejný“ jsme nezvládli. Proto dnes slýcháme tolik nostalgie po státním zdravotnictví. Po sovětském léčebně-odsunovém systému NsP I–II–III, OÚNZ, KÚNZ, okresní–krajský– hlavní odborník. A zlaté dvě atestace – jedna k instantnímu uspokojení práva lidu na zdraví, druhá kádrová, pod kontrolou strany. A aby nás všechny zase platil stát úřednickým tarifem, což si stejně většina občanů i médií dodnes myslí.

Musím přiznat, že tenhle dopad do zdravotnictví mi v listopadu 1989 úplně hned nedošel, a tak bych si rád vzkázal, abych se na to lépe připravil. Abych očekával, že ve veřejné sféře bude zvládnutí transformace tou největší potíží.

A hlavně bych si poradil obstarat si mnohem silnější nervy na to, že si v rámci nezvládnutí restituce vlastního občanství do čela vyvolíme po přechodném havlovském nadšení vysloveně abnormní jedince, aby nám ve svém součtu geniální zkratkou zrcadlili, jací doopravdy jsme. Není to příliš povzbudivý pohled. Nejhorší je právě vědomí, že nejde o náhody.

Prof. MUDr. Richard Češka, CSc.,

předseda České internistické společnosti

Odpovědět několika větami na otázku, o které se píší knihy a předkládají vědecké stati, mi připadá jako úkol nadlidský. Ale zkusme to. Opouštím představu: „Rychle něco zprivatizuj a odjeď na Kajmanské ostrovy!“ jako hloupou, stejně jako zavrhuji radu „Věnuj se všemu, jen ne medicíně, ta tě neuživí, a jestli, tak nezbohatneš!“ jako nehodnou vyjádření pro MT. Přeci jen se pokusím o rovinu osobní a obecnou. Sám sobě bych vzkázal: „Je tu veliká šance pro život, snaž se s tím něco udělat. Pracuj na sobě, na jazycích, oboru, snaž se proniknout na mezinárodní úroveň. A přitom nezapomeň, že zázemí bude vždycky doma. Ono si od toho raději moc neslibuj, moc se toho nepodaří, ale máš šanci prožít nádherná léta v krásné zemi a (snad?) i době.“ Kdybych měl vzkázat něco člověku, který by měl nést jakousi větší obecnou odpovědnost za medicínu, bylo by to asi tak: „Hodně musíme změnit, ale před každou změnou se zamysli, co přinášíš nového, jaké máš řešení. Nerozbíjej systémy, které fungují, jen proto, že jsou spojené s minulostí (postgraduální vzdělávání!). Mysli na budoucnost mladých kolegů, na jejich vzdělání, ale i postavení a ekonomickou situaci. Snaž se srovnat se zahraničím nejen výsledky, ale i rolí lékaře ve společnosti. Spory mezi obory i lékaři jsou logické, nesmějí ale oslabit medicínu jako obor a lékařský stav. A zase: Moc se toho nezdaří, rivalů bude hodně. Před námi je ale velká šance, tak si ji nekažme zbytečně vlastními chybami.“

MUDr. Filip Janků, Ph.D.,

Department of Investigational Cancer Therapeutics, The University of Texas MD Anderson Cancer Center, Houston, TX

Asi bych si vzkázal, že dalších 25 let bude jízda, která bude stát za to. V pátek 17. listopadu 1989 mi bylo čerstvě 16 let a většinu dne jsem strávil v naprosté euforii na studentské demonstraci, kterou razantně utnul zásah SNB na Národní třídě. Následnou noc jsem strávil v cele předběžného zadržení na policejní stanici Vyšehradská, což bylo ironií osudu hned vedle mého pozdějšího zaměstnavatele, Všeobecné fakultní nemocnice. Kdyby mi někdo tehdy řekl, že za 25 let budu žít legálně ve Spojených státech a pracovat jako onkolog v jedné z nejlepších institucí na světě, asi bych tomu těžko věřil. Myslím, že posledních 25 let bylo v zásadě velmi úspěšných. Česko se v mnoha ohledech intelektuálně i ekonomicky dramaticky přiblížilo vyspělému světu a já jsem na rozdíl od svého mládí na svou vlast pyšný, což mi nemůže zkazit ani korupce, ani Pražský hrad dočasně okupovaný alkoholem zmoženým hulvátem.

Zdroj: Medical Tribune