Přeskočit na obsah

Co by potřebovalo české lékárenství k oživení?

Lékárenství se zredukovalo na přetahování pacientů na nižší spoluúčast, na letákové akce, slevové kartičky. Lékárna je sice stále zařazena mezi zdravotnická zařízení, ale její charakter tomu již dávno neodpovídá. Tlak provozovatelů na personál je směrován čistě za účelem zisku, a nikoli za účelem pečovat o nemocného člověka. Ten se stává pouze rukojmím, ve své nemoci snadno zranitelným.

Jak to všechno vzniklo? Na počátku byl nedokonalý zákon č.160 z roku 1992 O nestátních zdravotnických zařízeních. Ten nevymezil vlastnictví lékáren lékárníkům, ale dovolil provozovat lékárny komukoli bez ohledu na profesi a střet zájmů. Od počátku se rozmohlo vícenásobné vlastnictví lékáren lékárníky, nelékárníky, a byl jen krůček k založení prvních řetězců. V nich dnes pracuje již většina lékárníků, plní všechna přání svých provozovatelů, aby se udrželi na teplém místě, jelikož absolventů farmacie přibývá a plynou k nám i ze zahraničí. Jasně z toho plyne, že povolání lékárníka již přestalo být svobodným povoláním. To je, myslím, ta největší škoda, kterou se poslední doba na naší profesi nevratně podepsala.
Problémy s klesající marží, snižujícími se cenami či nemožností prosadit výkon výdejní a poradenské činnosti lékárníka do úhradové vyhlášky je až druhotný a boj za realizaci požadavků mi připadá až marný. Velmi obdivuji úspěchy v některých postkomunistických zemích, ve kterých se podařilo navrátit lékárny do rukou příslušníků naší profese. Prezidentka polské lékárnické komory Elzbieta Piotrowska-Rutkowska svou nezdolnou aktivitou přesvědčila parlament i prezidenta ke schválení novely lékárenského zákona ve smyslu regulace vzniku lékáren na základě geografických (500 metrů) a demografických (3000 obyvatel) kritérií, stejně jako omezení vícenásobného vlastnictví lékáren.

V předvolebním klání si u nás jediná TOP09 dala do programu podobné myšlenky. Vím, že v době Uberu, Airbnb a dalších podobných aktivit nás možná čeká podobná revoluce i v zajištění léčiv pacientům. Přesto doufám, že i u nás převáží zdravý rozum v cestě do budoucnosti. Hodně to záleží i na nás samých. Pokud budeme vykonávat příkazy svých chlebodárců směřující k jedinému cíli urvat na trhu s léky co největší zisk, nemůžeme počítat s tím, že se profese lékárníka udrží. Možná za to trochu může i nastupující mladá generace. Nechce již trávit ve své lékárně celé dny a tvrdě si tak udržovat svobodu svého povolání. Snazší je se nechat za dobrou odměnu zaměstnat a o svobodě nepřemýšlet. Těžko se mi do toho vciťuje, protože po skončení komunizmu si právě má generace váží či vážila té svobody. Mladí totalitu nezažili, tak je jejich myšlení jiné, nemají důvod si vážit svobody, když nesvobodu nezažili. Možná za současný stav může i naše slabé národní cítění. V Maďarsku i Polsku je asi mnohem rozvinutější. Vadilo jim, že řetězce lékáren vlastní někdo z jiné země a na jejich vlastní občany se nedostává.

Často se mezi námi říká, že chybí lékárníci v politice, aby prosadili naše zájmy. Myslím, že to není pravda. Spíše je to absolutní nepochopení všech dosavadních ministrů zdravotnictví problematice lékárenství a lékové politiky v tak triviálních záležitostech, jako je cenotvorba, způsob úhrady, ocenění lékárníkovy práce atd. Přitom by stačilo angažovat schopného poradce z řad praktikujících farmaceutů. Dokud se tak nestane, těžko můžeme očekávat nějakou změnu k lepšímu.

PharmDr. Pavel Grodza

Místopředseda ČFS ČLSJEP, Lékárna Panacea Příbor

Zdroj: MT

Doporučené