Čínou na stará kolena

Pak první šok pominul a dostavily se konstruktivnější nápady, například zavolat některou z cestovek a také prozkoumat heslo Čína na internetu. A vida, cestovky jsou schopné vyřídit víza a letenky. Dokonce jedna z nich měla nabídku poznávací trasy v Číně – hned jsem se podíval, kam a za kolik. Zdálo se mi to drahé. Nakonec jsme s manželkou podali přes cestovní kancelář žádost o víza, zaplatili si dobré pojištění a nejlevnější letenku, přes Budapešť. Pak už se jen čekalo, zda budeme komunistické Číně přijatelní, anebo nás odmítne. Doba našeho pobytu byla vymezena služebním působením naší dcery v Pekingu, takže jsme si nemohli mnoho vybírat. Navíc se v srpnu v Pekingu konaly olympijské hry, a tak věc stála tak, že buď odletíme před nimi, nebo vůbec. Nakonec jsme obdrželi víza na duben 2008, a letělo se! Do poslední chvíle jsme doufali, že se nám podaří navštívit také Lhasu, tibetské chrámy a Mount Everest. Zákaz vstupu do Tibetu vydaný ihned po prvních protičínských vystoupeních však trval, takže lékárnička s léky na horskou nemoc nám pak jen zabírala místo v kufrech. Těšili jsme se tedy na plán B, ale o něm později.

Už v letadle z Budapešti o nás pečovaly čínské letušky a naše špatná angličtina (ale možná i jejich)

nám neumožnila vybrat si z palubního jídelníčku něco pro nás jedlého. Zato jsme se kochali nádherným  nočním výhledem na svítící města pod námi, a dokonce jsme nad Uralem zaznamenali zřejmě odpichy vysokých pecí. Do Pekingu jsme dorazili v dobré náladě, potěšeni i faktem, že klaplo domluvené setkání s dcerou, která si nás, velké cestovatele, hrdě odvezla do svého hotelu.

Konečně v Pekingu

Trochu jsme si orazili, snědli „evropské“ jídlo (šunka, chléb, čaj) a hrnuli jsme se do města.

Mohli jsme si vzít taxi, jsou všude a jsou levná, ale my to chtěli zažít! Tak jsme si opravdu užili:

Už po chvíli pěší chůze ke stanici metra jsme poprvé pociťovali poškrabkávání v krku. Ten lehký opar, v němž jsme se pohybovali, to byl všudypřítomný smog. Při koupi jízdenek jsme se několikrát ztratili v davu. Držet se za ruce bylo nemožné pro tlačenici k různým odjezdovým koridorům.

A i v podzemí neustále vnímáte smog. Vagony metra byly nacpané k prasknutí, museli jsme si hlídat ten správný proud těl a s ním vystoupit. Naší stanicí byl Tiánánmen, Náměstí nebeského klidu. Obrovská plocha zahalená do jemného oparu, korzující Číňané s rodinami, pózující svatební dvojice, prapory, čestná stráž u nich i u významných budov kolem. A v době naší návštěvy i veliké světelné hodiny odpočítávající čas do zahájení olympiády. Pak jsme tam byli ještě několikrát, také za impozantního večerního osvětlení. Přitahovala nás mohutnost prostoru a pohnutá historie, o níž jsme věděli z domova. Tady ji nijak nebylo poznat. Mohli jsme si domýšlet a taky v duchu vzdát čest všem těm odvážným odpůrcům režimu, na něž shlížel, jako dnes na nás, veliký portrét Maa z mohutné hradební zdi Brány nebeského klidu, vedoucí do Zakázaného města.

Monstrózní stadiony a smažení škorpioni

A co všechno jsme v čínské metropoli viděli? Davy lidí na chodnících i v metru, hustý a nebezpečný provoz na ulicích, šňůry aut, chodce proplétající se k taxi a do toho kola a mopedy tlačící si na paty. Bez zábran a zcela dobrovolně zpívající a tančící Pekiňany v parcích, bezohledné taxikáře neumějící anglicky (ovšem dlužno říci, že na rozdíl od šanghajských poctivé a ochotné dojet na určené místo aspoň podle mapy anebo podle názvu v plánu města), usměvavé prodavačky tvrdě smlovající o ceny, moderní markety narvané typicky čínskými potravinami hned vedle všeho možného z dovozu, pouliční pochoutky na špejli, z nichž se při pozornějším pohledu vyklubaly různé smažené kukly, škorpioni nebo chobotničky. Potkávali jsme početné markety McDonaldů, KFC a jiných kosmopolitních „fástfúdů“, ohromovaly nás hypermoderní stavby olympijských stadionů: hlavní „Hnízdo“ a „Kostka“, stadion pro vodní sporty, u nichž promenovaly davy Číňanů s fotoaparáty, hrdé na obě stavby. Sebe a své rodiny dlouhé minuty aranžovali před místy, kde ohrady umožňovaly pohled na pýchu čínského stavitelství. Pracovalo se tam neustále, i v noci, za pomoci silných agregátů, a zvlášť vodní stadion vábil svou magickou modří. Viděli jsme také

nejubožejší část starého Pekingu – hútóngy, s šedesátiletým rikšou přilepšujícím své rodině

vozením Evropanů, a tedy i nás, až do vlastní kuchyně. Viděli jsme zdatné švadleny zhotovující oděvy na míru do druhého dne a samozřejmě neuvěřitelné množství památek, Zakázaným městem počínaje a chrámy Konfucia, Nebes, Lámovým chrámem anebo Zvonovou či Bubnovou věží konče. A starý Letní palác a nový Letní palác, a pahorek Jing-san... Bez tradičního průvodce Lonely Planet bychom to všechno nezvládli, ačkoli hodně pomohl i předcházející několikaměsíční čínský pobyt naší dcery, která byla už schopna používat vedle angličtiny také pár čínských slov.

Výlet na Dlouhou (Velkou čínskou) zeď a potíž s pláštěnkami

Souhlasíme s tvrzením, že kdo tam nezavítal, jako by ani nebyl v Číně. My si tam vyjeli hned dvakrát. Poprvé jsme zanedbali pravidlo, že celkem vlídné počasí Pekingu nemusí být stejné i o třicet kilometrů dál. A tak, když jsme vystoupili z přeplněného autobusu údajně „na Zdi“, dohlédli jsme mlhou jen na pár krámků pouličních prodejců a za krk nám padal hustý déšť. Naprosto zničeni jsme se ale cítili až zjištěním, že pláštěnky, které zůstaly v Pekingu v kufru, a my je vděčně zde na místě nahradili hned u autobusu jinými, koupenými od pohotového prodavače, jsou snad desetkrát dražší než v kamenném krámu. Jak jsme to zjistili? Přes naprostou jazykovou bariéru si jeden z našich čínských spolucestujících dal tu práci a rukama nohama i pomocí nákresů v blátě , ale hlavně s vítězným a i pohrdavým úsměvem nám sdělil, že on tu stejnou pláštěnku získal o pět metrů dál za pakatel. My měli ty naše hned čtyři! Tak trpce jsme prožívali, jak nás počasí zradilo, že jsme odcestovali zpátky do Pekingu hned dalším možným autobusem. Druhý výlet o tři týdny později se ale vydařil. Když jsme konečně na vlastní oči uviděli do dálky se vinoucí tlusté zdi s mnoha schody a dosti prudkým stoupáním, byli jsme ohromeni schopností lidí něco takového vymyslet, uskutečnit a celá staletí udržet. Tento obdivuhodný důmysl a úsilí fotografie prostě nezachytí. Bádáling Chángchéng je místem se zdí dobře dochovanou, opravenou a je rájem turistů. O víkendech a za pěkného počasí zde procházejí lidé i několika proudy vedle sebe. My jsme tam vydrželi až skoro do setmění, už i všudypřítomní prodavači suvenýrů balili, ale my jsme fotografovali, měřili, kdo vyběhne schody rychleji a zda jde udělat jeden krok přes dva schody, zkrátka jsme měli celou zeď sami pro sebe. Jenže – nikdy nic není jen tak! Kdo si nezjistí, a my si to opravdu nezjistili, kdy odjíždí poslední autobus do Pekingu, vystavuje se riziku, že bude muset nakonec přijmout pomoc od nějakého dalšího „hodného“ člověka, tentokrát majitele soukromého taxi. No a vzpomeňte si, jak to bylo s pláštěnkami… Vybojovali jsme tedy místo ve frontě na opravdu jeden z posledních autobusů č. 919 do Pekingu. Bylo nám jedno, co bude s těmi, kteří se už do nacpaného autobusu nevešli, a dokonce i to, že pojedeme skoro dvě hodiny „obyčejným“, loudavým autobusem, a jen jsme tiše doufali, že už tam brzy budeme. Trasa našeho posledního autobusu vedla všemi vesničkami okolo a cestujících postupně ubývalo, jak se dostávali do svých domovů zaměstnanci Dlouhé zdi.

Náhradní plán Bé s batohem na zádech

V Pekingu jsme byli týden a plánovali jsme zde pobýt ještě jeden na závěr našeho pobytu, protože nám stále zbývalo mnoho nepoznaného. Dosud jsme spali u dcery v hotelu a stravovali jsme se co nejjednodušeji: mléko, vejce, jogurty (ještě nebyla známa melaniová kauza), dvakrát jsme vyzkoušeli restauraci a objevili tam knedlíčky plněné dobře okořeněným vepřovým masem, spolehlivá byla i rýže se zeleninou nebo špagety. Vyzkoušeli jsme také vedle jablek a pomerančů i zcela místní ovoce, které jsme si pro sebe pojmenovali dračí červený plod s rozeklanými slupkami, a pak ještě jakoby nevyloupnutý obří kaštan – velikou žlutozelenou a dosti zapáchající kouli posetou ostny. Až doma v Čechách jsme odhalili jejich pravou totožnost: červený plod, který měl po rozkrojení bílou měkkou a šťavnatou dužinu posetou černými semínky, se jmenuje pitahaya a chutnal nějak jako kiwi, ale trochu mdle a spíš sladčeji. Kaštan se jmenuje durian a názory na něj jsou rozporuplné: pro jeho zápach je například v hotelích zcela zakázán, ale gurmáni z něj při rozkrojení vylupují oválná „jádra“ chutnající po mandlích, nebo snad spíš jako avokádo? Dužina je bílá, měkká a mazlavá. My jsme je nakonec donesli hodně daleko od hotelu do odpadkového koše.

Teď nastal právě čas na malé cestování po veliké Číně. Dcera již před naším příjezdem vstoupila do kontaktu s místní cestovní kanceláří, a protože bohužel sešlo z naší trasy A – vysokohorskou železnicí do Lhasy –, ač byla i zaplacená, podařilo se jí sjednat za ni náhradu. Pro trasu B bylo třeba: vyměnit kufr za batoh nebo velikou tašku, oželet společenské oblečení, vtěsnat do báglu nejen holicí strojek, ale i příruční lékárničku, toaletní papír, tekuté antibakteriální mýdlo, několikery ponožky a počítat se svetry na vlezlou zimu sečuánských hor i s tričky pro dusné wuchanské vedro. To vše pro dvě (já a manželka) a dvě osoby (dcera a její manžel, který za námi záhy dorazil). Proto ty čtyři pláštěnky na Dlouhé zdi. Museli jsme také spravedlivě rozdělit, kdo ponese notebook na skladování fotografií a kdo balíček kávy a čaje a sušenky. Skoro ani tak nešlo o váhu jako o místo.

A protože jsme opravdu nevěděli, do čeho jdeme, pro jistotu jsme s sebou měli i dvě teninké přikrývky.

Naše trasa vedla z BEIJINGu (Pekingu) do XI’AN (Siánu), CHENGDU (Čéngdu), CHÓNGQING (Čongčingu), a přes WUHAN – SHANGHAI (Šanghaj) zpět do Pekingu. Na každé zastávce jsme měli naplánovaný víc než bohatý program: v Xi’anu Malá a Velká pagoda Husy, městské hradby, večerní fontána, muzeum obrazů, výroba porcelánu, výroba hedvábí. Vrcholem byla terakotová armáda, jejíž návštěvě jsme věnovali dva dny. V Chengdu Buddha ve skalách v Léshán, návštěva pravé čínské opery, pandí rezervace, muzeum čaje a druhý vrchol výpravy, čtyřdenní výstup na nejvyšší posvátnou horu E’méi (3 100 m n. m.). V Chóngqingu nás čekalo nalodění na parník po řece Changjiang (v ústí pojmenovaná Yangzejiang/Jang-ć-tiang), neboli po Dlouhé řece, a proplutí jejími soutěskami, pak po proudu na mohutnou přehradní hráz a zdymadlo Yichang a dál až do Wuhanu (cesta trvala pět dnů). V Shanghai to byl po dva dny Bund, Francouzská čtvrť, staré zahrady, bazar a muzeum. První část trasy jsme cestovali první třídou spacího vagonu nočního rychlovlaku, druhou část, z Xiánu do Changdu a také třetí část trasy z Chengdu do Chongqingu jsme se absolvovali místenkovým vlakem. V Čongčingu jsme nastoupili na výletní parník Princess Jeannie, s nímž jsme dopluli až do Wuhanu a odtud jsme pokračovali do Šanghaje už osvědčeným nočním spacím vagonem první třídy. Z Šanghaje do Pekingu jsme letěli. Cestovali jsme sami, malá samostatná skupina o čtyřech lidech. Přesto na nás na každé zastávce čekal průvodce, někdy i s nájemním terénním automobilem, a posunoval nás neznámými městy k jejich pamětihodnostem.

Nejde vypsat vše, čím jsme byli během těch čtrnácti dnů cesty střední Čínou ohromeni nebo zaskočeni, ale přece jen nám v paměti utkvělo pár výrazných momentů.

V Číně je vše velké: i zemětřesení

Nezapomeneme na vyrovnané řady terakotových vojáků v životní velikosti, i s koňmi, jak rukama jakoby objímají šípy nebo uzdy spřežení. A co teprve pomyšlení na to, kolik jich tam, poblíž Xi’anu, ještě zůstává  neodkrytých… S úctou jme pohlíželi do hlubokých výkopů na titěrné polštářky neúnavných restaurátorů. Nezapomeneme na obrovské ručně malované porcelánové mísy a vázy vedle drobných prstíků porcelánových miniatur panenek ovíjejících se propracovanými vějíři: rozšířenýma očima jsme pozorovali, jak dělnice do čtyř stran roztahují rozstřižené hedvábné kokony, aby je posléze sešily na superlehké hedvábné prošívané přikrývky. Utkvěla v nás ohromující image zlatého e’méiského Buddhy, opice znevažující obtížný výstup na horu E’méi dožadováním se pamlsků, ale i ochraňující svá mláďata nad propastmi, bohorovný klid, s nímž pandy konzumovaly svůj bambus, školní třídy sečuánských dětí na výletě v pandí rezervaci, smějící se neohrabaným pandím kouskům. Když pak asi devět dnů po našem návratu do Čech udeřilo v Číně zemětřesení, báli jme se o pandy. Nevěděli jsme ještě, že se zřítily i školy, v nichž se tyto usměvavé a přátelské děti učily. Když jsme je filmovali, volaly na nás How are you?, mávaly a posílaly polibky. Čas od času si obrázky z cesty promítáme a ptáme se, zda se to stalo i jim…

Zaujala nás tabule na březích Jang-ć-tiang označující, kam až vystoupá hladina po úplném napuštění mohutné přehradní hráze Tři soutěsky, tajuplné houkání lodí, vyčkávajících před reflektory nasvícenými vraty zdymadel, pohled na čáru po čáře mizící metrickou stupnici na bocích masivních betonových bloků plavebních komor, děsivý svistot míjejících se nočních rychlovlaků. Přestože jsme měli zakoupený lůžkový vůz, kratinké intervaly mezi dvěma vlaky nám neumožňovaly usnout (jen pár dnů po našem návratu došlo někde na šanghajské trase k velkému železničnímu neštěstí – nepřekvapilo mne to, ať už selhala technika, člověk, nebo obojí).

Za vidění určitě stojí také šanghajský Bund: mrakodrapy a průmyslové paláce, stavby nejrozmanitějších tvarů a stylů, tady v Šanghaji úplně první postavené výškové budovy spjaté s  minulostí, a uprostřed toho promenáda mísící místní prodavače úplně všeho, fikané žebráky a žebračky, vůně opékaných mořských živočichů a davy turistů opravdu z celé zeměkoule.

Jedním z dalších nevšedních zážitků byl rychlovlak MAGLEV. Vlak vznášející se na vzduchovém polštáři, tedy MAGnetická LEVitace. Spatřili jsme ho těsně po jeho výjezdu od haly šanghajského letiště, ale než jsme stihli zaostřit fotoaparát, byl pryč. Na obrázku mám prázdný násep a říkám: vážně ho nevidíte? Tak to se opravdu jen mihl!

Užitečné rady

Pořiďte si platební embossovanou kartu, z níž si v tamních bankomatech pohodlně vyberete potřebný obnos. V některých obchodech a restauracích se dá platit přímo kartou. Pojištění volte podle výše plnění, rozhodně přes milion korun. Zkoumejte na internetu ceny letenek a srovnávejte. Počítejte s vyplňováním tří ohlašovacích formulářů (zdravotního, celního, vstupního) a bude jen milé, když pak budete potřebovat jen ten vstupní, jako my. Nechte se očkovat alespoň proti hepatitidě typu A, a zakupte si antibakteriální tekuté mýdlo pro cestovní účely. Zjistěte si právě platný kurs koruny k čínské měně a prohlédněte si trasy metra a linek veřejné dopravy: jsou přecpané, ale velmi levné. Na rychlejší přemisťování po městě využijte taxi (předem si v mapě nebo plánu města určete nejbližší trasu k místu, kam směřujete, řidiči to ukažte, sledujte, kudy jede, a kontrolujte si údaje na taxametru). Mějte po ruce drobné, plaťte přesně požadovanou částku a vyhnete se dohadům. Využijte internetových míst pro komunikaci s domovem nebo si do svého počítače a počítače doma zabudujte komunikační program pro kontakt s rodinou.

V marketech nakoupíte za ceny a v rozsahu zboží zhruba jako v Čechách. Než se nám naskytla možnost bydlení u dcery v hotelu, ubytování jsme původně řešili podle Lonely Planet, která uvádí vždy tři kategorie vybavenosti hotelů a nocležen. Po zkušenostech z cesty bych doporučoval volit cenově dražší nebo alespoň střední (průvodce uvádí i telefonní čísla a webové stránky). Nedoporučuji cokoli jíst na ulici, při nákupech tam smlouvejte, smlouvejte, smlouvejte, někdy pak i v kamenných obchodech. Buďte velice obezřetní při přecházení ulic.

Znalost angličtiny vám moc nepomůže, ale lidé jsou vstřícní a snaží se porozumět.

Dobře se cestuje vlakem, máte-li první třídu. Čekat budete ve vypolstrovaných křeslech čekáren

vybavených televizí a pojedete v čistém klimatizovaném vlaku s vřelou vodou v nerezových

konvicích a se službami voňavých umýváren. Na letištích je dosti draho a panuje tam velice přísný dohled: sebrali nám vše, co nebylo v průsvitných sáčcích a chtěli jsme to s sebou na palubu. S evropským zvykem dát dítěti křestní jméno jako má někdo z rodičů (naše dcera je po matce), jsme na šanghajském letišti tvrdě narazili: nelze mít v jednom letadle dvě stejnojmenné letenky! Přestože jsme předplatili čtyři, vystavili jen tři a nechápali, že ty dvě ženské se opravdu jmenují stejně. Po hodině obtížného dohadování jsem nakonec já letěl jako Jan Benešovská a v letence mé dcery přibylo slovo junior.

Pohostinnost je čínská vlastnost, a stane-li se, že budete pozváni, neodmítejte! Většinou jde o bohatě prostřený stůl, z něhož si vždy vyberete něco evropštějšího. A aspoň trochu mlaskejte! Je to známka, že vám chutná, stejně jako když necháte na talíři malý zbyteček na znamení, že jídla pro vás přichystali opravdu hojně.

Vtipné setkání s místními zvyky

V hlavním městě provincie Xi’an jsme byli pozváni na večeři do restaurace. Jisté zkušenosti už jsme s čínskou kuchyní měli a byli jsme odhodláni vybrat si jen to, co už jsme jedli a co prošlo bez obtíží. Na okrasných ošatkách hned u vchodu nás upoutaly nádherné miniaturní knedlíčky, spíš dortíky s nejrůznějšími tvary a podobami rostlin, zvířat i živočichů, voněly tu omamné tyčinky a vinuly se girlandy květů. To si dáme! Však jsme také byli po celodenní prohlídce města řádně hladoví. Na našem stole trůnila rezervační cedule, hned poblíž vyluzovaly hudbu na čínské národní nástroje tři mladé dívky v hedvábí, jiná dívka nás usazovala a kývala na další, nosící nápoje včetně saké (rýžového nápoje).

Nejprve přišla na stůl s otáčecím středním dílem tradiční rýže, pak jakási polévka v hořícím soudku a pak už ony ošatky umisťované nad sebe v držáku vyhřívaném parou, aby pokrm zůstával stále teplý. Někdo si dal slunečnici, někdo husičku, kukuřičku, někdo vajíčko... Když jsme odcházeli, umínili jsme si, že to hned ráno musíme našemu průvodci pochválit. Jerry (představil se nám po anglicku, jinak tedy možná nějaký Kim-ču-šun nebo podobně, což by mohlo znamenat třebas Let divokých husí za rozbřesku, a tudíž Jerry bylo jednodušší) se pousmál a anglicky řekl: „Mistr kuchař dává ve svých kreacích najevo, co doopravdy uvnitř knedlíčků je: kukuřička není kukuřička, ale kuklička. Husička má náplň z husích jater, kachnička z kachních žaludků.“ Dál už nedokázal pokračovat, na našich tvářích uviděl zmatek a zděšení. Přemýšleli jsme horečně, jaké všechny další tvary z večerních hodů jsme slupli a zda opravdu máme zájem dozvědět se, co bylo uvnitř těch všech dalších „dobrot“.

Co se dalo pořídit za dobrou cenu a přivézt domů

Například typické porcelánové čajové šálky, ale i umělecky propracované porcelánové panenky, např. dáma s jemně kroužkovaným vějířem a líčidly, dále čínští papíroví draci všech velikostí a podob, žolíkové karty s motivy čínských historických památek, perlové náhrdelníky, miniaturní repliky terakotového generála nebo vojáků, přívěsky z porcelánu, žlutého kovu, ale i jadeitu a nefritu, a samozřejmě olympijské suvenýry – trička, přívěsky, sportovní obuv i věci denní potřeby s olympijskými emblémy. Zajímavým suvenýrem jsou obrazy naivních lidových umělců Sečuánu s motivy slepic nebo lotosů, pohlednice starého i nového Pekingu – stadionů, hútongů, chrámů a věží historických dynastií, krabice toho nejjemnějšího pravého čaje, pokrývky, šátky, šály nebo povlečení z pravého jemného hedvábí, ozdobné a někdy i hrající vstupenky odevšud, kam zamíříte

(použité jízdenky z metra, na Zeď, z lanovky na E’mei, letenky, vlakové místenky).

Nezapomněl jsem v Číně náš notebook plný fotografií a filmových skečů, např. ze soutěže cukrářských lahůdek na palubě Jannie, dámy zase garderobu sestávající z pánských košilí, luxusních kalhot, halenek a kostýmků šitých na zakázku za ceny nesrovnatelně nižší než v Evropě. V kufru se vezla také pálenka z rýže, sady čínských jídelních hůlek z porcelánu, ebenu, santalu a stříbra.

Malé počty aneb co za kolik

Mezinárodní symbol pro čínskou měnu je CNY a jednotkou je jeden Yuan (vyslov kvaj).

Pro kvaj mají Číňané i druhé označení – RMB, renminbi, což doslova znamená „měna lidu“.

Jeden kvaj jsou téměř tři koruny (nebo 0,1464 USD).

V době našeho pobytu jsme např. platili:

1 jogurt malý, nízkotučný: 3,50 kvaje (cca 10,50 Kč)

1 láhev piva domácího, čínského: 3 kvaje (cca 9 Kč), importované asi 15 kvajů (45 Kč)

1 láhev středně kvalitního vína: 50 kvajů (cca 150 Kč)

vstup do Zakázaného města: 40 kvajů/osoba (necelých 120 Kč)

vstup do Letního paláce: 50 kvajů/osoba (150 Kč)

vstup na Zeď Bádálling: 45 kvajů/osoba (cca 135 Kč)

vstup do Šanghajského muzea: 20 kvajů (60 Kč)

vstup do pandí rezervace: 50 kvajů (cca150 Kč)

jízdné metra v Pekingu: 2 kvaje (necelých 6 Kč)

Cenu 1 km jízdného taxi si nepamatuji, ale hned při nástupu účtují 10 kvajů a za středně dlouhou cestu do centra Pekingu (jedním směrem) to bývalo kolem 40 kvajů, tedy zhruba okolo 120 Kč.

Za celý cestovní okruh včetně jízdenek, letenek, hotelů, průvodce i přistavené automobily naše skupinka utratila kolem 1 400 USD na jednu osobu. Vzhledem k tomu, že jsme byli pozváni a že jsme se o platby dělili, nedokážu odhadnout, jaké byly naše skutečné náklady, ani kolik by cesta stála právě dnes. Také je nutno uvést, že poněkud dřívější datum našeho narození vedlo dceru vždy k volbě pohodlnějšího, a tudíž dražšího ubytování. Ale snad jsme to ani nepotřebovali. Podle našeho mínění jsme cestu zvládli skvěle!

Zdroj: