Cíle reformy zdravotnictví podle ambulantních specialistů

Rada Sdružení ambulantních specialistů (dále jen SAS) bude v rámci reformy zdravotnictví v České republice požadovat systém respektující zásady shrnuté do následujících tezí:

1. Základem zdravotního systému a zárukou kvality a etiky poskytování specializované ambulantní zdravotní péče je svobodný, nezávislý a zodpovědný lékař, který má svobodnou možnost rozhodnout se pro výkon své činnosti formou podnikatelskou nebo zaměstnaneckou.

2. Faktorem ovlivňujícím kvalitu a ekonomičnost poskytované péče je i zodpovědný, informovaný pacient, motivovaný k prevenci a zdravému životnímu stylu a k čerpání jen skutečně potřebné péče.

3. Systém musí být nastaven tak, aby byl pacient motivován čerpat drahou – nejčastěji lůžkovou – péči, až když není možné mu pomoci levnějšími cestami, např. formou ambulantní, domácí nebo stacionární péče. K dispozici tedy musí být dostatečná síť praktických lékařů, na ni navazující ambulantní specializovaná péče a komplement a až po ní péče lůžková, která musí mít v celé České republice vzájemně srovnatelnou kvalitu, technické i personální vybavení. K dosažení tohoto cíle bude nejspíše třeba redukovat výdaje (fixní náklady) na nemovitosti některých současných nemocnic (účinné to může být ale jen při redukci počtu nemocnic, nikoli jen jejich „zmenšování“) s přesunem lékařů a personálu do ambulancí.

4. Zdravotní systém nesmí být součástí ani náhradou systému sociálního a nesmí sloužit k udržování umělé zaměstnanosti.

5. Zisk z poskytování zdravotní péče je součástí odměny za poskytované služby, nesmí však být dělen jen mezi úzkou skupinu manažerů a vlastníků zdravotnických komplexů. Vedlo by to k potlačení konkurenčních vztahů mezi lékaři zastřešenými společným zaměstnavatelem, který by ovládal „trh zdravotnických služeb“ v určitém regionu. Takový stav by vedl k omezení kvality a dostupnosti zdravotní péče a v důsledku k jejímu zdražení. Z analogických důvodů nesmějí být majetkově propojeny zdravotní pojišťovny se zdravotnickými zařízeními.

6. Hybnou silou udržování a zvyšování kvality péče je konkurence mezi jednotlivými lékaři, nenarušovaná administrativními či direktivními zásahy, dumpingovým chováním poskytovatelů, protekcionalismem např. ze strany krajů nebo pojišťoven. Poskytovatelé si mohou konkurovat kvalitou péče (kritéria pro hodnocení stejných typů pracovišť musejí být vždy stejná); konkurence cenou je možná jen v případě velkých lůžkových zařízení.

7. Zárukou optimálního financování je konkurence plátců zdravotní péče, tedy zdravotních pojišťoven, která je založena především na konkurenci pojistných plánů. V rozsahu jednoho pojistného plánu, který musí mít přesně definovaný rozsah plánem hrazené péče, jsou všichni poskytovatelé určitého typu péče financováni totožným způsobem. Je vyloučena nabídka

dumpingových cen a jiný úhradový protekcionalismus. 8. Systém veřejného zdravotního pojištění musí zohledňovat zájmy a potřeby různých sociálních, zaměstnaneckých či jiných skupin obyvatelstva, musí obsahovat motivaci ke zlepšování životního stylu občanů.

9. Organizace zdravotnictví je záležitostí jdoucí napříč politickým spektrem, zdravotnictví musí plnit nejen veřejné, ale i soukromé zájmy fyzických a právnických osob.

10. Zásahy státu mají být omezeny jen na nastavení systému (včetně stanovení výše plateb za státní pojištěnce i odvodů od ostatních složek obyvatelstva), dozor nad funkcí zdravotních pojišťoven a nad tím, aby nedocházelo ke zhoršení dostupnosti péče.

11. Rozhodování o síti ambulantních zdravotnických zařízení a úhradě jejich práce má být (s výjimkou situace ohrožení dostupnosti některé péče) ponecháno na jednání mezi zdravotními pojišťovnami a sdruženími zastupujícími zdravotnická zařízení. Úhrada za práci však nesmí být nižší, než jsou náklady na tuto péči.

Plnou verzi článku najdete v: Medical Tribune 19/2007, strana B4

Zdroj: